Když řeknu jasmín...

Praho,
vím je to hanba plakat,
vždyť tvá krása ti zůstala
pro ty další, kteří přijdou,
bude jim patřit jako patří mně -
mám ji v sobě,
ve snu se dotýkám drsných kamenů
tvých mostů, Praho,
ve snu se cítím znovu nepatrná
pod klenbou tvých kostelů,
kde si nemohu vyprosit pomoc,
vyprosit sílu udržet si víru
v pravdu, ve svobodu,
v lásku k životu spravedlivému.
Netrestej mne tím těžkým steskem
i tak pevně mě držíš tvými vůněmi,
dosahuješ na mne svými věžemi,
jen nedovol aby bodaly –
Opustila jsem tě
ale nikdy nezapřela –
v té zvrácené hodině
má malomyslnost byla hlubší
než má víra.
Bez toho co jsi ve mně zanechala

Praho,
neměla bych neději najít nový domov.

První návštěva českého domova po více jak dvaceti letech byla doslova nabitá činností. Vidět všechny, vidět všechno a síla toho pocitu, že je jeden zase doma byla tak silná, že přehlušila i možná sem tam věci nepříjemné. Mimo svého denního zaměstnání v Austrálii jsem již od roku 1976 pracovala také pro české vysílání Rádia 2EA, etnické stanice v Sydney. Měla jsem doručit nějaké listiny do českého rozhlasu v Praze a když jsem je ve vrátnici odevzdávala, chtěli vědět moje jméno a velice mne překvapili, když mně řekli, že budu mít besedu u Hybernů. Vždyť o mně nikdo nic neví, proč já mám mít besedu. Ale šla jsem tam. Všechno se zdálo probíhat zcela normálně, nejdříve jsem byla vybídnuta abych vyprávěla a potom přicházely otázky hlavně o životě krajanů v Austrálii, až se jedna z posluchaček zeptala, kolik máme v Sydney domů. Mám asi delší vedení, ale první co mě napadlo, jak mohu vědět, kolik je v té velikánské Sydney domů. Naštěstí mně to ale přece jen došlo. Tak jsem pravdivě odpověděla : „Máme v Sydney jen jednu střechu nad hlavou, stále ji sice ještě splácíme, ale ta jedna střecha nám naprosto stačí.“

To bylo první „otevření očí“, ale nevěřila jsem ještě tehdy, že takovou či podobnou otázku nám může podat více lidí. Bylo v nás to veliké nadšení, že všechno se změnilo, že domov je pro nás znovu otevřen. Mohli bychom se přece vrátit. Vždyť ty rodinné kořeny mám dosti hluboké. Pomocí přátel a archivů se potvrdilo, že mezi naše předky patří také Jan Sladký Kozina, J. L. Weisel( lékař ve Všerubech a spisovatel) a také dokonce němečtí skláři, kteří přišli do Tasické sklárny někdy v polovině osmnáctého století. Jméno si počeštili a byli z nich opravdoví vlastenci. Můj dědeček byl jedním ze zakladatelů Sokola na Zlíchově. Pracoval v tamější sklárně Invald.

Byl by to dostatečný důvod k návratu? Ale co rodina, kterou zatím v Austrálii založil náš syn?
Když jsme v 68 roce odcházeli, neptali jsme se ho chce-li také odejít a kam, když měl starost, půjde-li příští den do školy, lhali jsme mu, že samozřejmě do školy půjde.

Do školy skutečně šel, ale až za tři týdny v Sydney, bez znalosti jediného anglického slůvka. Nebyly ty začátky pro nás lehké, jak těžké to bylo pro něj?

Když řeknu jasmín myslím domov,
když řekneš jasmín myslíš tuto zem.
Nevím, o co je těžší,
kufřík s cizími slovy a sandwichem,
než školní brašna s chlebem a jablkem –
Ptala jsem se tě někdy?
Nezlob se, snad neměla jsem čas –
když řekneš jasmín myslíš tuto zem,
já vždycky domov zas.

V roce 1990 měl náš syn s jeho australskou manželkou již dvě pěkné děti, holčičku a chlapce. Jeho žena má pět sester a tehdy ještě oba rodiče, babičku a dědečka. Měli jsme právo se vrátit bez nich ? Měli jsme právo, nechat je prožít to co jsme celá léta prožívali my?

Ne, rozhodnutí odejít z domova neudělal náš syn ale my.

Bez tohoto rozhodného kroku v našich životech bychom možná dnes ale nebyli „babi“ a „dědo“ našim třem vnoučatům i třem pravnoučatům.

Kdybychom se rozhodli vrátit byli bychom daleko. Znali by nás z fotografií. Jak často bychom mohli za nimi přiletět, jak často by mohli oni navštívit nás.

Měli jsme důvod odejít, ale nikdy neuhasne ta bolest v srdci, domov je jenom jeden.

Při každé návštěvě domova se bojím, že je to již ta poslední, ale vždycky doufám, že přece jen bude ještě ta jedna další.

Mohu končit ale přece jenom něčím radostnějším. Naše australská snacha s naším synem navštívili náš domov pod Řípem dvakrát, vnoučata jen jednou. Kdybychom řekli, že se chystáme na další návštěvu, nechce-li snacha letět s námi, měla by zabalený kufr než bychom se otočili. Nemladší sedmnáctiletý vnuk stále žadoní: „Babi, when we will go to Prague again?“

Náš domov je stále blízký našemu synovi a celé jeho rodině.

Třeba jednoho dne ještě budeme schopni ukázat Prahu i našim pravnoučatům.

Pozn. redakce:
Vážení čtenáři, tento text (trochu jiný) byl již uveřejněn na internetové stránce www.CzechFolks. com PLUS. Stalo se to, protože naše podzimní číslo bylo opožděné kvůli výrobě Českého kalendáře 2012 a s tímto ,,webem“ jsme měli dohodu o přátelské výměně článků. Já myslím, že i když jste si možná článek na té internetové stránce již přečetli, nebude vám vadit jej vidět zde znovu. A co hlavně – článek vzbudil velkou odezvu! Stačí se na zmíněnou internetovou stránku podívat...