Návrat je stejně těžký jako odchod - osobní i klinická zkušenost psycholožky (Olga Marlinová)

Je známo, že čeští exulanti nesměli po dlouhou dobu svou vlast navštěvovat. Byli odříznuti od své země a blízkých lidí, protože komunistická ideologie na ně pohlížela jako na zrádce a nepřátele. Byl to trest za to, že nepodlehli jejímu tlaku, že se nepřizpůsobili, že dali najevo protest proti totalitnímu režimu svým odchodem. Velká Matka – komunistická strana – je proklela. Zůstali sami, se vzpomínkami, se sny. Pak přišel listopad 1989 a s ním možnost návratu, ve kterou většina z exulantů vůbec nedoufala. Co všechny tyto hluboké emoce, tyto dramatické zásahy do lidského života představují?

Vysoká cena
Zaplatili jsme za svůj odchod do exilu velkou cenu. Platili jsme četnými a hlubokými ztrátami milovaných míst, kde jsme se těšívali z mateřské řeči a kultury. Platili jsme ztrátami důležitých vztahů se svými blízkými, přáteli a kolegy, nemožností návratů a setkávání. Platili jsme úzkostmi, depresemi, adaptačními problémy, narušenými vztahy, psychickými i fyzickými poruchami v důsledku zátěžových traumatických situací, které s sebou odchod z vlasti a emigrace přinášejí. Procházeli jsme kulturním šokem a současně jsme se museli přizpůsobovat a učit v novém prostředí, překonávat překážky, nacházet uplatnění. I když se nám dostávalo podpory, nebylo to snadné. Podle svých sil a možností jsme se potýkali s konfliktními pocity a zážitky spojených s imigračním procesem. Tyto konflikty lze popsat asi takto: Jak truchlit nad vším tím, co jsem ztratili, a neztratit přitom spojení s vlastní minulostí? Co si podržet a co změnit? Když se změním, neztratím sama sebe? Když přijmu novou kulturu, neztratím své kořeny?

Absence kotvy
Podle mé osobní, ale také klinické zkušenosti z psychoterapeutické práce s exulanty i emigranty z různých zemí tyto konflikty bývají prožívány do různé míry a ne vždy vědomě. Nebo bývají popírány, což může vyústit v psychosomatickou krizi nebo onemocnění i v narušenou adaptaci. Podobají se ostatním separačním konfliktům, s nimiž se během vývoje potýkáme, ale liší se v tom, že jsou spojeny s hlubšími a početnějšími ztrátami a vykořeněním, zatímco v normálním vývoji probíhají změny snadněji v původním prostředí a ve spojení s blízkými lidmi a mateřskou kulturou. Pokud se ve svém vývoji chceme od někoho nebo od něčeho odloučit, můžeme se za normálních okolností vracet zpět a dotýkat se své základny bezpečí v rodině, u přátel, v domácí kultuře. Lidský vývoj je dialektický proces, kde růst a pohyb kupředu bývá propojen s návraty k dřívějším, známým, a proto bezpečným místům a vztahům, ale také k ranějšímu chování a prožívání. Ve vnějším světě nebo ve svém nitru se podržíme něčeho, co je naší kotvou bezpečí, abychom nabrali síly, abychom mohli dál. V exilu, kdy naše světy byly rozděleny železnou oponou, nebylo možné uskutečnit přemisťování mezi oběma zeměmi, navíc naše kontakty s blízkými doma byly velmi omezené. Byť jsme se drželi svého jazyka, umění, historie a víry – vedle svých partnerů a blízkých přátel z bývalé vlasti – nemohli jsme překonat propast, která zela mezi námi a naším ztraceným citovým a kulturním zázemím. I když se někteří z nás mohli v pozdějších letech – když se totalitní režim uvolnil – vracet na návštěvy k příbuzným, byly to návštěvy vesměs omezené, kontrolované a obávané… V osmdesátých letech jsem poprvé přijela ze Spojených států se svým synem na návštěvu do Československa po patnáctiletém odloučení. Přejezd přes zadrátovanou hranici byl šokující. Byli jsme podrobeni důkladné kontrole. Musela jsem odevzdat svůj americký cestovní pas a dlouho čekat, než mi jej přinesli zpět. Prožívala jsem velkou úzkost. Toužila jsem po návštěvě Prahy a setkání se svými blízkými, ale současně jsem se bála, že ztratím svou svobodu. Co když mi můj pas nevrátí? Co když se nedostanu zpět do Ameriky? Původní domov byl naplněn strachem a obavami, byl stále uzavřeným světem.

Počáteční nadšení
Po sametovém převratu se situace zásadně změnila. Zpočátku jsme prožívali euforii. Svobodný domov nás přijal a my jsme byli nadšení. Náš sen se stal skutečností! Přijeli jsme sdílet své zkušenosti a znalosti nabyté ve světě s lidmi, k nimiž jsme patřili. Byl to úžasný pocit! V této době jsme byli většinou přijímáni vstřícně a se zájmem. Když jsem poprvé přišla na svou alma mater, Karlovu univerzitu, a setkala se tam se svými bývalými učiteli a kolegy, a když jsem na besedě uspořádané na katedře psychologie vyprávěla o svých zážitcích a pracovních zkušenostech ze Spojených států v odpovědích na dychtivé otázky, měla jsem pocit, že můj návrat domů se naplnil. Později, když se ukázala možnost mého působení na univerzitě, začala jsem uvažovat o návratu. Trvalo několik let, než jsem dokázala zařídit vše potřebné, překonat své obavy a pochybnosti a definitivně se rozhodnout. Obtížnost návratu spočívala v odloučení od syna, který studoval v Americe, od přátel a kolegů v psychoanalytické komunitě, kam jsem po léta patřila a kde se mně dostalo velké podpory, a také od řady klientů, s nimiž jsem pracovala ve své praxi. Musela jsem čelit velké změně svého životního stylu a podstatnému zhoršení životní úrovně. Protože jsem se na návrat nikdy dříve reálně nepřipravovala a protože styky s domovem byly za totality tak řídké a omezené, nepředvídala jsem další problémy, které mě po návratu očekávaly.

Blízké je vzdálené
Z psychologického hlediska je domov základnou našeho bezpečí, a proto se po návratu z emigrace jen s obtížemi uvědomujeme, že nejsme již v důvěrně známém prostředí, nýbrž v prostředí, jehož mnohé charakteristiky neznáme a s nímž nemůžeme žít v souladu jako dřív. Náš domov se během naší nepřítomnosti změnil, ale i my jsme se změnili. Naše osobnost se obohatila pod vlivem identifikací s různými aspekty nové kultury a společnosti, v níž jsme žili, získali jsme nové vzorce chování a prožívání, nové dovednosti, postoje a hodnoty. Tím více se lišíme od svých příbuzných, přátel a kolegů, jejichž zkušenost a vývoj byly jiné než naše. Neprožívali jsme politické a společenské změny, jimiž oni prošli, žili jsme jinak a jinde. Mnohým jevům v české společnosti proto nerozumíme a jen s obtížemi a pomalu můžeme odlišit známé charakteristiky našeho původního prostředí a vztahů od nových a neznámých. Mnohdy se to nedaří. Je to konfliktní zkušenost, která vyvolává úzkost a nejistotu, protože se nemůžeme adekvátně zorientovat v prostředí, v němž jsme vyrostli a v němž máme své kořeny. Zjišťujeme, že to, co je nám blízké, je nám zároveň vzdálené a cizí, vrátili jsme se domů, ale v řadě situací a vztahů se doma necítíme. Kam tedy patříme? Máme dva domovy, který z nich je bližší a v čem? Co zůstalo z našeho dětství? Co přetrvalo z našeho mládí a dospívání? Najdeme tu pomoc a přátele? Vrátili jsme se s odlišnou zkušeností, ale také s iluzemi fantazií o šťastném návratu. Ve svých představách se vracíme do známého domova, který nás přijme s otevřenou náručí jako ztracenou dceru nebo syna.

Černobílé vidění
Tato vědomá či nevědomá představa vězí hluboko v nás a doprovází nás při návratu do rodné země. Věříme, že do svého domova patříme, že budeme konečně mezi nejbližšími lidmi, s nimiž budeme sdílet rodný jazyk a kulturu. Naše „vnitřní dítě“ je šťastné, běží domů a mává všem na pozdrav. Z dospělého hlediska lze říci, že si svůj původní domov často idealizujeme. Zdrojem této idealizace jsou právě naše prvotní dětské vazby k milovaným lidem a místům. Navíc nás tyto vazby a citová pouta vnitřně posilovaly během dlouhého odloučení, a proto jsme se k nim tolikrát vraceli ve svých myšlenkách, představách a snech. Kdybychom se bývali mohli vracet tak, jak bychom potřebovali, mohli bychom konfrontovat svoje představy se skutečností a získat reálnější obraz o změnách ve své vlasti. Po návratu, v prvních letech po sametové revoluci, se dialog mezi námi a lidmi doma nadějně otvíral, později se situace změnila. U mnohých lidí jsme začali narážet na nepochopení, nezájem, odmítání a závist. Nepochopení se týkalo jak naší motivace k odchodu do exilu, tak i motivace k návratu. Byli jsme často posuzováni jako ti, co šli za lepším a měli se dobře, zatímco lidé doma trpěli. Jako by naše motivace byla pouze ekonomická! Jako by náš odchod a exil nebyly protestem proti nesvobodě a totalitnímu režimu, jako bychom neměli právo rozhodovat o svém životě! Jako bychom netrpěli v odloučení v cizině a nemuseli namáhavě a tvrdě pracovat,abychom uspěli v novém světě. Setkávala jsem se s těmito názory mezi vzdělanými lidmi i mezi politiky. Rezonovala v nich totalitní ideologie a také neuvědomělé pocity viny a studu za vlastní soužití s totalitním režimem, který vyžadoval přizpůsobení. Jen jedna milá paní,psycholožka,mi řekla „Jsme Vám vděční za to,že jste se vrátili!“ Dojalo mě to k slzám. Pokud byla naše motivace viděna jako čistě ekonomická, nebylo se za co stydět, naopak exulanti byli chápáni jako ti, co opustili společný domov a své blízké v honbě za lepším. Toto černobílé vidění, které vulgarizovalo a mylně vykládalo motivaci k odchodu do exilu,bylo poplatné komunistické propagandě a bylo podporováno totalitním režimem. Komunistická ideologie zapustila hluboké kořeny, mnohým vyhovovala a pomáhala jim v obraně svých vlastních postojů za totality.Zatímco v Americe jsem se často setkávala s obdivem a uznáním za to, že jsem dokázala opustit nesvobodnou vlast a vydat se do nejistoty , po návratu do vlasti jsem se mi dostávalo takového uznání jen vyjímečně.

Nehostinné lůno
S tím souvisel i nezájem o naše osudy a motivaci k návratu. Často jsem se divila tomu, že se mě kolegové a přátelé, mezi nimiž byla řada psychologů, tak málo ptali na moje zkušenosti ze života v exilu . Málokdo se zajímal o úskalí a obtíže, který náš návrat přinášel, opět jsme byli často viděni jako ti, co jsou na tom lépe (hlavně materiálně), i když tomu tak nebylo. O to, jaké psychologické a sociální problémy jsme museli řešit, jakým obtížím jsme po návratu museli čelit, se málokdo zajímal.Moc pomoci se nám nedostalo, naopak často jsme byli nahlíženi jako ti, od koho je třeba získat peníze a různé výhody. Někteří navrátilci, kteří se setkali s nepochopením a jejichž úsilí a práce nebyly oceněny, odjeli zpět, jiní vytrvali. V těchto rozhodnutích hrála roli řada osobnostních, věkových, situačních i vztahových faktorů. Mezi navrátilci byli i ti, kteří se dobře uplatnili v různých oborech i v politice, i když jich nebylo mnoho.Bylo by jich bývalo mnohem víc,kdyby byli vítáni a kdyby jejich dar byl častěji a s vděčností přijímán. Proč je nepřijetí a nepochopení pro mnohé z nás tak těžké? Protože otřásá hluboce zakořeněnou představou o domově jako o bezpečném, vstřícném a důvěrně známém místě. Domov, kde jsme odmítáni, přestává být domovem a stává se spíše nehostinným místem. Prožívání negativních zážitků a emocí vyvolaných vnějšími i vnitřními konflikty spojenými s návratem do vlasti vyúsťuje v dlouhodobý stres. Navíc takové zážitky oživují nevyřešené konflikty z minulosti na vědomé i nevědomé úrovni, protože v dlouhodobých zátěžových situacích, které nemůžeme úspěšně zvládnout, dochází k oslabení našeho já, což vede k určitému stupni regrese k pocitům a zážitkům, které jsme v minulosti nepřekonali. Psychoanalýza ukazuje, že vedle vědomé motivace k jednání existují nejméně důležité nevědomé motivy a fantazie, jež nás ovlivňují, ale bývají vytěsněné. Tato ne vždy vědomá motivace spojená s návratem do vlasti bývá ovlivněna právě nevyřešenými konflikty z dětství a mládí, neuskutečněnými přáními, nedosaženými cíli, neprovedenými rozhodnutími. Ve svých fantaziích se pak vracíme proto, abychom nalezli něco nebo někoho blízkého a milovaného, kdo byl ztracen, nebo proto, abychom napravili nějaký důležitý vztah z minulosti, v němž jsme se provinili; také můžeme chtít získat zpět významný vztah, jenž nám v minulosti unikal, protože jsme jej nedokázali přijmout. Někdy chceme vyřešit konfliktní situaci, jež v minulosti zůstala nevyřešená, nebo dosáhnout cíle, který byl předtím nedosažitelný. Na nevědomé úrovni bývá návrat do vlasti návratem do matčina lůna, do šťastného dětství a mládí, do mateřské a otcovské náruče, k prvním láskám,…

Náraz na vlast
Exil přerušil kontinuitu našeho života, byli jsme odříznuti od domova a po mnoho let jsme se nemohli vracet ani na pohřby svých blízkých. Tato okolnost ztěžovala zpracovávání vývojových a separačních zážitků a konfliktů. Masivní ztráty milovaných objektů, k nimiž v exilu dochází, není možno v dospělosti nikdy úplně přijmout a psychicky zpracovat. V nevědomí zůstávají naše fantazie a přání jako tiché pozůstatky těchto ztrát, jako smutné vzpomínky na tyto ztráty, nikdy úplně nepohřbené a nyní oživené návratem. Konfrontace těchto přání a fantazií s realitou, s níž se po návratu setkáváme, se stává bolestným a konfliktním procesem. Znovu truchlíme nad tím, co jsme ztratili, co nelze oživit ani získat zpět, nad tím, co návrat nenavrací… Příchodem do vlasti navíc ztrácíme svůj druhý domov, blízký kontakt s dětmi nebo vnuky, přáteli a kolegy, se svou profesionální nebo pracovní komunitou. Pro mnohé navrátilce ze západních zemí návrat do vlasti také znamená zhoršení životní úrovně a změnu životního stylu. Češi tento proces vtipně nazvali „náraz na vlast“. Je nutno si znovu vybudovat zázemí, navázat přerušené příbuzenské, přátelské i kolegiální vztahy (což se často nezdaří) a rozvíjet vztahy nové.Znovu prožíváme ztráty a zklamání ve vztahu k příbuzným i přátelům, tím bolestnější,čím víc jsme se na ně těšili. Traumatický proces, kterým exulanti po svém odchodu procházeli, se při návratu v řadě aspektů opakuje, protože opět dochází k přechodu z jedné kultury do druhé a k mezikulturní adaptaci.Navíc opět dochází k dalším ztrátám blízkých lidí a druhého domova, kde jsme se zabydleli a kde jsme získali pracovní i přátelské vztahy.

Úkol na celý život
Domnívala jsem se, že návrat bude snazší než odchod do exilu, ale nebyl. Během reemigrace totiž nastupují opět jednotlivé fáze kulturního šoku. Znovu procházíme řadou stresových a traumatických zážitků, a to na úrovni vědomé i nevědomé, které musejí být postupně zpracovány. První fáze je euforická, později nastává deziluze. Mnohá očekávání jsou zklamána, vyvstávají vnější a vnitřní konflikty doprovázené úzkostí, hněvem a depresivními pocity jako reakcemi na prožívané ztráty. Často se objevují fyzické i psychické potíže v důsledku akumulovaného stresu. Vzhledem k tomu, že přicházíme do původního prostředí, v němž jsme vyrůstali, a znovu se dostáváme do kontaktu s blízkými lidmi, nevyřešené konflikty a zážitky spojené s minulými zklamáními a ztrátami se oživují, a to jak na úrovni vědomé, tak i nevědomé. Znovu se otevírá proces truchlení jako způsob celoživotního psychického zpracování ztrát a konfliktů spojených s vývojem, separací a životními změnami. Tento proces by měl vyústit do integrace starých a nových zážitků, zkušeností, hodnot a postojů, zvláště těch jejich aspektů, které umožňují zachování a upevnění pozitivních identifikací jak s původním prostředím a blízkými lidmi, tak s druhým domovem a společností, v níž jsme žili. Jak bude tento proces probíhat v našem nitru i ve vnějším světě, závisí na kvalitě našich minulých i současných vztahů z obou zemí a kultur, s nimiž jsme propojeni, a na tom, jak jsme ve svém původním prostředí přijímáni a jak se v něm dokážeme uplatnit. Záleží také na podpoře a pomoci, které se nám dostane, na našich schopnostech a vytrvalosti, na našem charakteru, na síle a pružnosti naší osobnosti a v neposlední řadě na naší motivaci k návratu i na tom, s jakými emočními a životními problémy se do vlasti vracíme. Je to úkol na celý život.