Za každým kopcem je neznámá země

Literaturou jste proplouval, žil a zároveň jí pomáhal na svět po většinu svého života. Jaké tvůrčí období bylo pro Vás nejpřínosnější?
Netrpím zbožňováním svého jakéhosi literárního talentu. Celý život pracuji s písmenky a českým jazykem. Abych se takto mohl uživit, prošel jsem mnoha médii a měl jsem to štěstí, že jsem vlastně vždycky mohl psát to, co jsem chtěl. Tím, že říkám mohl, netvrdím, že to, co jsem napsal, vždycky vyšlo. Někdy jsem prostě nevyhověl poptávce, a to tak, že jsem napsal článek nebo scénář tak, jak jsem věci viděl a chtěl vidět já, a ne zadavatel. Naštěstí jsem svých nejpřínosnějších dvanáct let pracoval v redakci časopisu Mladý svět, kde se sešla parta vesměs vynikajících novinářů a moudrých lidí, včetně vedení redakce. A i v té problematické době sedmdesátých a osmdesátých let minulého století se tam dalo téměř svobodně mluvit i psát. Výjimečně mi šéfredaktorka článek hodila na hlavu. Jindy ale i ona pustila v té době velmi odvážně napsané materiály a dovedla nás vzápětí podržet a ochránit před likvidačními tlaky „shora“.

Vzpomínám si, že jste před třiceti lety vedl v časopisu Mladý svět rubriku poezie Místenka na Pegasa. Kolik mladých básníků Vám tehdy prošlo rukama? Utkvělo Vám v hlavě několik jejich jmen?
Jako vedoucí kulturního oddělení v redakci jsem měl na starosti i Místenku na Pegasa a o tuto rubriku se externě staral nejdříve dr. Josef Peterka, kterého potom vystřídal Petr Bílek (později dlouholetý šéfredaktor Reflexu a dnešní šéfredaktor Literárních novin). Mladý svět byl v té době zvláštním fenoménem. Redaktoři byli většinou maximálně třicátníci a preferovali jsme pochopitelně mladé umělce, profilovali se tam jak literáti, tak výtvarníci, herci, dramatici. Týden co týden časopis vycházel v nákladu půl milionu výtisků a jmen bylo nepočítaně. Dodnes se s mnoha z nich potkávám.

Říkáte, že muzikál je jako břitva. Proč jste autorsky spolupracoval na muzikálu Kladivo na čarodějnice?
Vladimíre, to jsem někde řekl? Pak jsem to myslel urtčitě na Kladivo. Jinak české muzikály jsou většinou jako vlažná voda z kytek. Muzikál Kladivo na čarodějnice byla nádherná práce na krásné, dramatické historické látce. Ale v konkurenci levné, pouťové muzikálové produkce měl proti zavedeným divadlům těžkou pozici. Nadšení, ale nezkušení producenti dotáhli muzikál v novém divadle do velice úspěšné premiéry, odehrálo se 40 velmi dobrých představení, ale pak producenti zkrachovali. Neměli peníze na reklamu, na honoráře a skončili. Dodnes jsme za půl roku tvrdé práce na muzikálu nedostali ani korunu. Doba psanému slovu nepřeje.

Je člověk ve svých knihách, co píše, zodpovědný i za své čtenáře, byť jen do určité míry?
Jako spisovatel jsem zodpovědný za své dílo. Vzhledem k tomu, že za něj chci být plně odpovědný, od určité doby vydávám alespoň své knihy ve svém nakladatelství. I do nakladatelské branže totiž pronikla v Čechách obrovská neprofesionalita, ledabylost, šetření na nepravém místě. Za podobu své vydané knihy se pak často stydíte.

Knížky jsou spisovatele nejednou jako děti; jakou z nich máte nejraději? Nebo všechny stejně?
Já říkám, že se celý život snažím psaním péct dobrý chleba. Teď momentálně jsem se už skoro vymanil z publicistické práce „na objednávku“ a pěstuji si svůj portál „pro starší a pokročilé, kteří ještě neztratili hlavu“ nazvaný www.brejle.net. Je to sice práce zadarmo, ale o to radostnější, že se mi podařilo kolem sebe soustředit na sedmdesát psavců, ať už profesionálů – žurnalistů, spisovatelů a básníků zvučných jmen – nebo zatím ne zcela, nebo vůbec neobjevených talentů a společně denně publikujeme sedm nových materiálů publicistických i literárních v mnoha rubrikách. To je právě ten dobrý chleba. A knížky? To je třešnička na dortu. Pochopitelně nejvíc mám rád ty poslední – básnickou knížku Lítali jsme do nebes (nahoře i dole bez) a román Doktor Petarda. Dnešní doba české beletrii, ani poezii moc nepřeje. Důvodů proč, je víc. Ale je jasné, že odskakováním k psaní románu, k psaní po nocích a víkendech moc dobrých „velkých“ románů nevznikne. Ale český knižní trh je malý, nakladatelé krachují a spisovatelé si často i na vydání svých knih přispívají. Takže já si na ni raději vydělám a pak si ji za odměnu vyprodukuji až do konce. Je to drsné, ale vypadá tak, jak chci já (jak si ji vymyslím a v rámci svých finančních možností zrealizuji). Pak se nestydím ji dávat přátelům jako vzácný dárek. Honoráře z prodejů jsou mizivé a lidí, kteří se literaturou slušně uživí, je v Čechách asi tolik, kolik je na prstů jedné ruky.

V jedné studii jsem se dočetl, že naprostá většina lidí má ve svých genech toulavé boty, a že jen pocit odpovědnosti vůči svým blízkým je drží na místě, jinak by hodili pomyslný batoh na záda a nohy na ramena... Jak je to s Vámi?
Jsem přesně ten typ. Ale žili jsme velký kus života v Česku v době, která toulání po světě nepřála. Po Listopadu 1989 se protrhla hráz a kdykoliv se našetřily peníze a bylo trochu volna, už jsme vyráželi. Díky zaměstnání v Mladém světě, jsem sice občas mohl, někdy za kuriozních podmínek, kamsi vyjet i před Listopadem, ale naše cesty směřovaly většinou na Východ. Tehdy jsme nadávali, ale díky tomu jsem třeba projel Sibiř opravdu křížem krážem a dneska už bych se do těch míst asi nikdy nedostal. Když jsme si v minulých letech projeli kus světa, oklikou se zase vracíme domů. Mám pocit, že jsem zanedbal své zamilované štace na Moravě a na podzim se chystám napsat cestopis z putování po domově.

V cizině jste se setkával i s českými krajany. Co cítí většinou ke své bývalé vlasti? Nebo mnozí by se rádi na stará kolena vrátili?
Netroufám si vůbec zobecňovat. Ale pamatuji si slova jedné velmi staré české paní žijící v Oregonu (USA): „Až půjdete po Karlově mostě, pošeptejte té mojí stříbropěnné, že na ni stará Kolomazníková nikdy nezapomene...“

Do jaké končiny byste rád nejenom zavítal, ale i ji prochodil křížem krážem?
Bohužel, celý život jsem vydělával, abych mohl dopřát dětem, co je třeba, opravoval jsem rodný dům, lítal jak poděs. Nikdy jsem nebyl na cestách v takové pohodě, abych si mohl dovolit zastavit se, vstřebat, v pokoře potkat nepotkané. Snad jen na poslední cestě, kdy jsem byl za svým nejmladším synem – studentem – právě v Oregonu, měl jsem několik dní, kdy jsem měl půjčené auto, v kapse pár peněz a možnost vyrazit tam, kam jsem si mávl rukou. Bylo to nádherné a potkaly mě zážitky, na které jsem nikdy doposud neměl nárok. A sen, kam vyrazit? Jak říkám. Batoh na záda, vyjít první kopec a máchnout rukou před sebe... Všude tam je země neznámá.

Jaká největší umělecká výzva před Vámi dosud leží?
Umělecké výzvy moc nepotkávám. Pracovní pořád ještě ano, ale začínám si mnohem víc vážit svého času a snažím se pořádně rozmyslet, zda mi nějaká ta vydělaná koruna stojí za dny, týdny a měsíce rutinního „pečení chleba“. Rád bych konečně vydal dvě své v rukopisech dokončené knihy (Krůtí brko, Povídání na psí stráni), rád bych s čistou hlavou pracoval na novém románu a mezitím se krásně daří psát básničky a texty pro krásná blues a šansony.

Myslíte si, že literatura bude nezbytnou součástí každé kulturní společnosti i za takových deset dvacet let?
Literatura určitě. Ale zda v podobě tištěné knihy, to je velmi aktuální otázka.

Vím, že je nesmírný rozdíl mezi turistou cestovních kanceláří a poutníkem, tulákem, objevitelem všech ztracených pozemských rájů... Cítíte to také tak?
Já se cítím být poutníkem, ale jak už jsem se zmínil, nemohl jsem si to v životě dopřát. A slovem dopřát nemyslím na mnohahvězdičkové hotely a full servis. Poutník je člověk, který se vydá na cestu, aby porozuměl sám sobě. Ale tu potřebnou svobodu v čase jsem nikdy neměl.

S kým byste rád proseděl nejenom u sklenky červeného celou noc?
S neznámou krásnou třicetiletou básnířkou ... :-)
Děkuji za rozhovor. Vladimír Stibor