Vztahy domácích a zahraničních Čechů po roce 1989

Vztahy domácích a zahraničních Čechů po sametové revoluci procházejí vývojem. Od počátečního nadšení z obou stran došlo k poměrně rychlému vystřízlivění. Nastoupilo dlouhé období nedorozumění, nepochopení, nedostatek (politické) vůle nebo dokonce nevůle. V posledních letech se ostří problémů otupilo a vztahy se začínají zlepšovat. Ale popořádku.

Po otevření hranic v roce 1989 Češi cestovali ven, zatímco zahraniční Češi spěchali domů – dopřát si to, co jim bylo dlouhé roky odpíráno, tj. návštěvu někdejší vlasti. Mezi oběma skupinami to brzy začalo jiskřit. Důvody tohoto jiskření nalezneme na straně zahraničních Čechů, ale především domácích. Zahraniční Češi po návratu domů chtěli pomoci, angažovali se na všech frontách. Prezident Havel, který razil politiku otevřenosti, se obklopil poradci z řad zahraničních Čechů, často prominentních exulantů. Patřili mezi ně Karel Schwarzenberg, Ivan Medek, Pavel Tigrid, Pavel Kohout a další. Tito lidé, zvyklí svobodně mluvit, se začali vyjadřovat k dění doma, a to nejen v soukromí, ale veřejně. Češi začali mít brzy pocit, že je někdo poučuje. V soukolí vztahů se objevila první zrna písku. K nepopularitě zahraničních Čechů doma přispěli i další exulanti, jako byl Jan Kavan, Egon Lánský, Jiří Horák nebo Jiří Kotas (neúspěšný kandidát proti V. Havlovi na prezidenta), kteří šli do politiky a zbyla po nich jen pachuť. Vrátili se podnikatelé typu Viktora Koženého a také příslušníci české šlechty, kteří přijeli restituovat majetek. Nastaly různé tahanice, aféry a mnohým navrátilcům se podařilo exil v očích české veřejnosti dostatečně zdiskreditovat.

Více se na nedobrých vztazích Češi – zahraniční Češi – podepsali domácí. Důvody jsou například tyto:

Výchova – po čtyřech desítkách let komunistické propagandy vzbuzovala slova emigrace a emigranti mezi domácími nedůvěru, s výjimkou intelektuálů je většina obyvatel měla tendenci považovat za ty, kteří přece zradili.

Závist – tradiční česká vlastnost se podepsala i zde. Když zahraniční Češi přijeli v drahých autech a s dostatkem hotovosti v peněženkách, bylo přece jasné, že si v zahraniční museli nahrabat a hned byl důvod k závisti.

Postoj české politické reprezentace – nadšení pro exil, nastavené Václavem Havlem, nevydrželo dlouho. Exekutiva při probojovávání tzv. české cesty měla postoj spíš opačný. Václav Klaus jako předseda vlády i sněmovny se v záležitostech krajanů odmítal angažovat, ba je přímo bojkotoval, a požadavky krajanů na změkčení podmínek při udělování občanství, na posunování hranice restitucí atd., se prosazovaly jen velmi pomalu. Čestnou výjimkou ve vztahu ke krajanům a k ocenění jejich práce byl a je Senát, a to jak za předsednictví Petra Pitharta tak později Přemysla Sobotky.

Česká média – státoprávní a vulgarizující se média v 90. letech pro záležitosti zahraničních Čechů také neměla pochopení a špatné vztahy s krajany často ještě umocňovala.

K postupné změně začalo docházet po roce 2002. Kauzy 90. let už byly částečně zapomenuty. V roce 2002 mohli zahraniční Češi poprvé hlasovat ve všeobecných volbách. Na ambasádách volilo asi 3700 lidí registrovaných v zahraničí, což nebylo moc, ale přece. V roce 2006 ODS díky hlasům zahraničních Čechů, kteří volili do Jihočeského kraje, vyhrála volby. Po odchodu Miloše Zemana v roce 2002 se stal premiérem akceptovatelnější Vladimír Špidla. O rok později jako první premiér navštívil Týden zahraničních Čechů v Praze, což krajané náležitě ocenili. V roce 2002 získala svůj druhý mandát nezávislá senátorka Jitka Seitlová. Její zvolení do čela senátní komise pro krajany znamenalo pro krajany velkou vzpruhu. Jitka Seitlová začala požadavky krajanů na řešení občanství, volební účasti i restitucí probojovávat na širší úrovni a i když se mnoho nepodařilo, krajané získali pocit, že se někdo jejich problémem zabývá. Senátní krajanská komise od té doby působí jako stěžejní orgán pro záležitosti krajanů v celém státě. Naproti tomu příslušné pracoviště Ministerstva zahraničí působí dost bezzubě a podvýbor pro krajany v Poslanecké sněmovně nefungoval vůbec. Václav Klaus, když se v roce 2003 stal prezidentem, svůj postoj ke krajanům přehodnotil a dnes na státních návštěvách v zahraničí málokdy pomine navštívit krajanské spolky a komunity.

Zlepšování vztahů mezi českou společností a zahraničními Čechy je dlouhý a postupný proces. Na politické úrovni mu napomáhá senátní komise pro krajany a kromě toho také řada aktivit nestátních. Jsou to třeba krajanské konference, organizované každé dva roky Mezinárodním koordinačním výborem zahraničních Čechů (www.zahranicnicesi. com), různá ocenění (Gratias agit, Významná česká žena ve světě apod.), webové stránky pro krajany www.krajane.net, některé projekty společnosti Člověk v tísni a další. Mohlo by se zdát, že v dnešním globalizujícím se světě žádné zvláštní ohledy a instituce pro Čechy žijící v zahraničí nejsou třeba, že svět je jeden, na jazyce nezáleží a přestává být důležité, kde člověk zrovna bydlí. Ukazuje se ale, že to tak úplně neplatí. Mezi nově odešlými Čechy vznikají nové spolky, je zájem o udržení češtiny u dětí. Kromě toho ve světě stále žije dost starších generací českých exulantů a krajanů, kteří si větší pochopení a ocenění ze strany českého státu i veřejnosti zaslouží.