Loučení s dětskou láskou

Pro mne má Praha hodně kultovních míst, protože jsem je poznávala už jako malé dítě. Naše rodina neměla chatu a tak jsme neděle trávili procházkami. Do Hvězdy, do Stromovky, do Šárky a na Letnou a když pršelo, tak jsme chodili do muzeí. Znala jsem Náprstkovo a Technické – milovala jsem však Národní. Ze všeho nejvíc kostru velryby, co není velryba, ale plejtvák myšok. Vždycky se zdála tak obrovská – a teď, 7. července 2011, jsem pod ní stála naposledy. Pořád je stejně obrovská...

Od tohoto dne je Národní muzeum zavřené a do června 2015 se bude opravovat. Bude to stát neskutečných 4,5 miliardy korun a už dva roky se na to připravují stovky lidí. Přenášely se všechny exponáty, depozitáře a zařízení z vědeckých laboratoří. Práce to určitě byla ukrutná a nedovedu si představit, jak je možné to vůbec zorganizovat. Těch předmětů totiž bylo šest a půl milionu a nesčetně knih! Něco bude k vidění v nové budově v bývalém Národním shromáždění (pak Rádio Svobodná Evropa), další kamiony jely do depozitářů v Horních Počernicích, na Zbraslavi a Terezíně.

Tak k té kostře: zůstane připoutaná ke stropu, sběhnou se k ní restaurátoři a po nezbytných opravách této letité památky ji zabalí do speciálního obalu. Tam bude mít stálou teplotu, vlhkost a taky dozor, aby nepřišla v rámci bouracích prací k úhoně. Podle nejnovějších informací bude mít společnost: vycpanou žirafu a slona, na které se už „dívá“ celá desetiletí. Také budou zabalení a pod dohledem.

Budova Národního muzea je z konce 19. století a nikdy nebyla rekonstruovaná. Palác je to opravdu krásný a na špičce Václavského náměstí jistě nemůže být nic hezčího. Až bude přeložena „pražská dálnice“ z náměstí za její záda, přibudou stromy a socha Sv. Václava dostane nový rámec. Má být však zachovaná původní omítka ve vstupu, kterou rozstříleli sovětští vojáci při bratrské pomoci v srpnu 1968. To vyvolalo velký souhlas mezi lidmi, kteří prožili první dny okupace právě v centru Prahy. Lidová demokracie, kde jsem zrovna nastoupila, měla tiskárnu na Václavském náměstí ve Svobodném slově. Já je tam budu vždycky vidět – druhou nejhorší vzpomínkou mé novinářské kariéry je psaní o povodni v Praze v roce 2002.

Když jsem poslední den otevřeného Národního muzea procházela palácem, leckde byly otevřené dveře. Popraskané zdi, shnilá okna, opadaná omítka... Na nádherném schodišti je popraskaná mramorová podlaha, zlacení špinavé, rudý koberec na schodech plný fleků. Muzeum potřebuje důkladnou opravu také všech inženýrských sítí, výtahů a trezorů na největší poklady.

Bylo nás tam několik tisíc, rodiče fotografovali své děti u stejných exponátů, kde kdysi pózovali sami. Mám nový životní cíl: musím se dožít jeho znovuotevření. I kdyby mne tam měli dovézt na vozíčku!