Edmund Teyrovsky svým životem naplnil sokolskou ideu

1-2 2010 Ostatní česky
obálka čísla

V klasické české pohádce o Honzovi opouští tento chudý chlapec ubohou chaloupku a vydává se do světa hledat princeznu, kterou by si vzal za ženu a jako věno získal království. Náš příběh není pohádkou, je to realita někdy drsná a také konec má jiný než ona pohádka.

Našeho hrdinu všichni dobře známe, je to bratr Edmund Teyrovsky. Narodil se do majetné pražské rodiny 6. června 1921 a měl před sebou přiměřeně jistou dobrou budoucnost. Jeho otec, chemický inženýr, vlastnil v Praze stovku chemických čistíren, a tak si mohl snadno dovolit financovat Edmundova kvatitní studia. Naneštěstí zahynul při explozi ve svém podniku, když Edmundovi bylo teprve třináct let.

Po maturitě na gymnáziu na Smetance si Edmund podal přihlášku na Karlovu univerzitu, a to ke studiu s hlavním předmětem obchodní administrativa. Přijat byl bez problémů, protože jako jediný z pražských studentů nikdy neměl jiné vysvědčení než vyznamenání. S blížící se druhou světovou válkou stačil dokončit pouze první rok studia, když Hitler nařídil zavřít všechny vysoké školy. Někteří jejich studenti byli uvězněni, všichni ostatní byli donuceni pracovat pro nacistický válečný průmysl. Edmund nikdy nebyl lenoch, fyzické práce se nebál a brzy získal místo v závodě svého zesnulého otce v Praze na Vinohradech. Bylo mu teprve sedmnáct a v rodině byl jediný, kdo chtěl a mohl vést podnik, když jej předím soud prohlásil za plnoletého.

Po válce se Edmund vrátil k nedokončenému studiu a v roce 1947 potkal ve škole svou životní lásku Georginu, s níž se oženil.

Brzy nato ale přišli k moci komunisté, znárodnili Teyrovského podnik – chemickou čistírnu a barvírnu i se stovkou provozoven – hned po 25. únoru 1948. Totéž postihlo všechny podniky s více než padesáti zaměstnanci. Jen devět měsíců po svatbě usoudili mladí manželé, že v jejich zemi není pro ně budoucnost, nad hlavou měli Damoklův meč v podobě pravděpodobného uvěznění. A tak 11. března 1948 vzaly zasvé všechny jistoty a pohodlí dřívějšího života. Následoval dramatický přechod hranic a pak šok z podmínek, v nichž se octli a které od nich vyžadovaly silnou vůli i sebeobětování. Byli bez peněz, ubytováni v baráku bývalého koncentračního tábora, bez soukromí, ve sprchách tekla jen studená voda, potřebné jídlo jen jednou denně, neexistovalo nádobí, šálky a talíře nahrazovaly prázdné konzervy. Na dně takové bídy bylo jakékoli východisko pro ně jenom dobré.

Ani politická situace nebyla povzbudivá. Sověti uzavřeli přístup do Berlína, napětí rostlo, ocitli se uprostřed dramatických událostí: každou minutu jim nad hlavami přelétalo americké letadlo naložené zásobami pro Berlín, rostla pravděpodobnost třetí světové války a invaze Rudé armády do Německa. Bylo snadné si představit, co by čekalo uprchlíky ze států za železnou oponou. Teyrovští měli před sebou obtížnou volbu, kam emigrovat – do Brazílie, Argentiny, Ekvádoru či Austrálie. Austrálie, kde se mluví anglicky, jim nabídla jako start do nového života nejlepší šanci.

Vydali se přes oceán zavázáni dvouletou smlouvou, že přijmou jakoukoli podřadnou a těžkou práci. Edmund dostal opravdu těžkou práci, manipulaci s těžkými vozíky plnými čerstvě vyrobených cihel.

Nové zaměstnání v domově pro duševně nemocné v Melbourne se v porovnání s předchozí zkušeností zdálo přímo božské. Se svou znalostí chemie se Edmund logicky dostal do nemocniční prádelny a stal se šéfem dvacetičlenné skupiny pracovníků – zdejších pacientů. Žertem se nazýval „hlavním bláznem“.

Vždy přičinliví manželé Teyrovských se posléze rozhodli zkusit štěstí ve Spojených státech. Zdálo se jim, že snadněji získají emigrační doklady, když se přestěhují do Sydney. Řadu problémů jen vystřídaly jiné. Striktní regulace nájemného měla za následek, že v Sydney nebyly k mání nájemní byty. Teyrovští našli řešení – koupili si malý sklad s obytnou částí ve druhém podlaží. Tohle bydlení získali za neuvěřitelně nízkou činži pouhého jednoho dolaru.

V roce 1954 se jim v Sydney narodila první dcerka Veruska. Pak se stěhovali ještě dvakrát či třikrát, aby se v dubnu 1955 vydali do země zaslíbené – Spojených států. Tam, v San Francisku, potěšila rodiče druhá dcerka Helenka.

Dobrá barvírna, aby se prosadila, vyžaduje zkušené vedení. Edmund, perfekcionista, chtěl takovou práci dělat co nejlépe a tak se zapsal v San Francisku na univerzitu. Bylo to pro něho kruté – po tři roky pracoval od sedmi do patnácti hodin, od 16 do 22 h byl ve škole. Přesto v roce 1963 promoval jako čerstvý chemický inženýr, se známkou summa cum laude (výborně).

Pro Edmunda následoval další tvrdý start – deset let zaměstnání v továrně na barvení tkanin. Mezitím rodina šetrně hospodařila, ukládala každý volný dolar. Takto si mohli za čas koupit vlastní závod Alvarado Dye House v Union City. Sen se jim splnil. Při pilné práci a s uplatněním bohatých zkušeností se závod rozrůstal, počet jejich zaměstnanců se zvýšil ze dvou na 35. Prosperovali do roku 1986, kdy se rozhodli svůj podnik prodat a věnovat se cestování.

Před dvěma lety se Georgina a Edmund odstěhovali do penzionu v Baywood Court, Castro Valley, kde šťastně žili zbaveni starostí s nakupováním, vařením a péčí o zahradu.

Ať už žili v Austrálii nebo v USA, první kroky manželů Teyrovských vždy vedly do místní sokolovny. Nejen proto, aby se na činnosti pouze pasivně podíleli: pokaždé se stali hnací silou místní organizace. Dobrovolná práce, organizování akcí, služba ve výboru a podstatné finanční příspěvky, to byl pro Teyrovské způsob, jak mohli poděkovat za to, že se jim dobře daří a mohou se starat o emigranty z Čech a Slovenska.

Využijme této příležitosti, abychom poděkovali Edmundu Teyrovskému jako muži, který svým životem naplňoval sokolskou ideu, vyjádřenou „otci zakladateli“ Tyršem a Fügnerem mnoho generací před námi. Nezapomeneme, jak přispěl k hladkému chodu sokolské jednoty a doufáme, že jeho příklad bude inspirovat mladší členy, aby ho následovali a nalezli svou odměnu v práci pro obecné dobro.

Zdeněk Verňák,
(s díkem paní Georgině Teyrovsky za to,
že se směl podílet na životním příběhu
obou manželů)
Z angličtiny přeložil Jaromír Novotný

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012