Vůně vzpomínek a drštkové polévky

Přesídlovala jsem v Americe uprchlíky dlouhých osmnáct let. Bylo to zaměstnání, způsob obživy a dost byrokraticke práce, ale taky život plný překvapení a dobrodružství. Uprchlíci do Spojených Států přicházeli a přicházejí podle politické situace pokaždé z jiného koutu světa a každý z nich si kromě několika svršků přiváží neviditelný ranec plný všeho, čím ho dosavadní život vybavil. Prošla jsem touhle situací z obou stran, jednou jako čerstvý uprchlík, tisíckrát jako první kontakt na americké straně.

Z neviditelných ranců byla nejprve vytahována jedna stejná představa v mnoha exotických verzích: Ideální země (do které jsem se konečně dostal) má být přesně taková jako by byla moje vlast, kdyby nebylo komunistů, Rudých Khmerů, občanské války v Eritreji, Muslimů, Miloševiče, ruského antisemitismu, a tak dále. A jak to tedy přijde, že to v San Francisku vůbec neni jako v Kambodži, v Laosu, v Eritreji, v Rusku, v Srbsku, v Bosně.

Druhé přesvědčení, importované odkudkoliv se dá shrnout do stručné věty: A naše kuchyně je nejlepší! Zatímco ta první představa se poměrně brzy obrousí, víra vázaná na žaludek přežívá generace.

Pamatuji, jak jsem čelila rozhořčené černooké holce z Moravy, která se dožadovala knedlíků v prášku a odmítala mi věřit, že je v San Francisku nevedou. Jen kdybych nebyla líná a oběhla pěkně všechny místní obchody, někde bych je určitě našla, vždyť co by taky lidi jinak jedli, že.

Dneska je to legrace, léta po pádu komunismu a železné opony je pravděpodobně i v Krnově známo, že knedlíky v prášku nejsou tak úplně celosvětovým hitem, ale uprchlíci přicházeli ze zemí oddělených od světa diktaturami a většinou nevěděli, co je za plotem, přes který nesmějí.

Během prvních čtrnácti dnů se moji klienti a noví přátelé rozhlédli kolem, začali vařit a nosit nám domácí pamlsky. Jihovýchodní Asie výrazně vedla. Kdo by neměl rád spring rolls, drobounké knedlíčky plněné sekanými krevetkami, exotickou zeleninu a všechny ty pikantní omáčky k tomu. Jen na sladkosti jsme měli jiný jazyk. Z misky husté polévky z červených fazolí, pěkně oslazených a považovaných za dezert mi stačilo ochutnat jen jednou. Když přišlo na eritrejskou kuchyni, ukázněně jsme nabírali kořeněné guláše z mletého masa do tlustých omelet, ale v podstatě jsme se bez této potravy mohli obejít. Jíst a pochválit jsme museli stejně, protože s lidmi se můžete hádat o politice, o postavení ženy ve společnosti nebo o fotbale, ale zkuste někomu pohanit jeho národní kuchyni a máte nepřítele nadosmrti.

A tak jsme ochutnávali ruské pirohy a vynikající Napoleon, bosenský burek pita, ze kterého často tuk jen kapal, a přeslazené moučníky tureckého stylu, ale taky skvělý peprný ajvar z červených paprik a hustou bosenskou kávu.

Na podzim jsme pro uprchlíky pořádali Thanksgiving party a tam byl přehled světové kuchyně pěkně na jednom stole. Pečené krůty, nádivku (americká je úplně jiná než jakou známe z Čech), kaši ze sladkých brambor zalitou trochou rumu, bramborové saláty a mísy brusinkových kompotů jsme dodávali my a američtí dobrovolníci. Kolem každé charitativní organizace je spousta dobrovolníků a patří jim obdiv, úcta a díky. Učí dospělé angličtinu, doučují děti, vozí rodiny na výlet a děti na baseball, doplńují vybavení domácností a samozrejmě musí ochutnávat a chválit burmskou, rusko-tureckou či jinou příslušnou kuchyni.

Uprchlíci nosí na Thanksgiving party každý své. Já jsem většinou pekla tažený štrůdl, který skvěle pokryl mou americkou příslušnost i můj český původ. Juliana A. Fialová označovala ve své kuchařce tažený závin za „speciální těsto české kuchyně“. Měla jsem o tom už tenkrát jisté pochybnosti, protože nejlepší štrůdl odjakživa dělala moje madarská tetička z Bratislavy. Postupně jsem zjistila, že tažený závin je považován za speciální těsto kuchyně maďarské, slovenské, české, chorvatské, rakouské, německé a taky americké. Jiné kuchyně jsem cestou životem nepotkala, je klidně možné, že ten skvělý moučník si nárokují ještě další země. Takže v tomto případě můžeme společně a svorně volat: „Ano, naše kuchyně je ta nejlepší, vidíte jak všichni dlabou taženej štrůdl.“

Jenom jednou jedinkrát mi bylo po zahraniční kuchyni upřímně a strašlivě špatně. Začalo to povinnou návštěvou v nové domácnosti. Vyplńování spousty papírů, dokumenty, diskuse, a k tomu mi mladá paní přinesla sklenici čaje. Miluju čaj na všechny způsoby, už vůně čaje mě přitahuje, ale tohle byl jiný případ. Světležlutá tekutina byla sotva vlažná, hustá cukrem a vylepšená citrónovou štávou z plastikového citrónu. Měla jsem dojem, že sklenice je lepkavá nejen proto, že nebyla nejčistší, ale že ten cukr prosákl i sklem. Pokud jde o vůni, neměl chudinka čaj šanci. Částí naší diskuse bylo moje vytrvalé úsilí přesvědčit mladou paní, že ve třetím poschodí je i v Americe bezpečné otevřít okno a aspoň trochu vyvětrat, a že je opravdu normální vyprat a vysušit prádlo dole v prádelně. Potom už mě čaj a výpary prádla namočeného ve vaně a vypraného prádla, které viselo všude kolem, zmohly. Stačila jsem svou klientku a hostitelku obejmout, políbit jeji malou holčičku a doběhnout zpátky do práce. Až tam se mi žaludek otočil naruby a kolegyně Leslie mi došla na roh pro ledovou kávu, aby mě postavila na nohy.

Druhý den přišla do kanceláře hlava rodiny, manžel. Byl v Americe o něco déle než jeho žena s dcerkou a pracoval jako uklizeč v drahé americko čínské restauraci. Majitelka, Američanka vyrostlá v Číně, byla velmi demokratická a každý večer se po zavření servírovala v kuchyni večeře pro zaměstnance, kteří právě skončili směnu i pro uklízeče, kteří nastupovali do práce. China Moon nebyla hospoda, do které bych si tenkrát mohla dovolit zajít na večeři a tak jsem se svého klienta zeptala jak mu tam chutná. „No, sním to,“ odpověděl mi ve svém slovanském jazyce, v němž jsme si oba dobře rozuměli. „ale to víte, za moc to nestojí a s tím jak vaří žena, se to nedá srovnat. Jo, naše kuchyně, ta je prostě nejlepší.“

A pak se divte, že jsem na podobné výroky háklivá i když už neusídluju uprchlíky. Ostatně hodně z těch dovezených představ o nejlepším jídle se Americe uchytilo a kromě čínské kuchyně a pizzy najdete po celé Americe taky polskou klobásu, maďarskou papriku a třeba kuskus v úhledných krabičkách. A kdyby byla moje černooká Moravanka přijela místo San Franciska do Chicaga, našla by české hospody a obchody a nakonec snad i ty knedlíky v prášku.

Částí americké kuchyně se ale nic z českých specialit nestalo. Samozřejmě, že každý Američan rád ochutná svíčkovou na smetaně nebo kachnu s knedlíkem, ale na Hod Boží si radši připraví roast beef, steak anebo krůtu a když bude chtít večer posedět s přáteli, bude servírovat třeba žebírka na barbecue nebo množství kuřat na všechny způsoby. K tomu víno, u nás v Kalifornii nejspíš místní nebo chilské, nebo pivo. A tady je místo pro nás, protože plzeňské pivo je uznávané a oblíbené a všichni vědí, že je z Čech.

Česká kuchyně jak ji dnes známe, vznikala po třicetileté válce a to málo masa, které bylo k dispozici, se muselo nastavit. Omáčka nikdy nebyla jen pro ochucení, omáčkou se lidi museli nasytit. Problém je, že se nám to všem začalo líbit i když masa na čekých stolech už dávno není nedostatek a měli bychom se spíš zajímat o to, jak vařit lehčeji a zdravě.

Historie vaření je stejně zajímavá jako dobrá kuchařská kniha a pokud si ji chcete užít, doporučuji knížku Anny Marie Tilschové, Česká strava lidová. Autorka sbírala materiály ve třicátých letech minulého století, navštěvovala po vesnicích babičky a ptala se co vařily jako mladé ženy, co jedly jako děti a co si pamatují, že vařily jejich babičky. Roštěnek a svíčkových tam bylo pramálo, smažené řízky vůbec ne a ani ten obalovaný a smažený kapr nebyl na vánočním stole. Zato si některé stařenky vzpomínaly, jak jejich babička mluvila o tom novém jídle, co se objevilo za jejich dětství a tolik se rozšířilo. Řeč je ovšem o bramborách.

Přinesla jsem jednou misku brambor ke kuřeti a náš český host, naštěstí to byl přítel mého muže, nikoliv můj, zvolal radostně a nahlas: „No konečně, naše český brambory!“ Trochu to se mnou škublo, ale host je host, udržela jsem se. Zato můj muž s přímostí člověka s technickým vzděláním se rovnou zeptal, co že je na bramborách českého. „Ale Miloši, přece brambory, no odkud jsou, Vysočina, zapomněl jsi na Českomoravskou Vysočinu?“

„Vždycky jsem se učil,“ řekl mu Miloš, „že ta vysočina, odkud jsou brambory, se jmenuje Andy a není tak úplně na rozhraní Čech a Moravy“.

Večeři jsme skončili v tichosti, ale víno pomohlo a myslím, že nám nakonec ten vlastenec odpustil nedostatek citu k rodné hroudě.

Pomlouvám českou kuchyni? Doufám že ne, mám k některým jejím částem ty nejněžnější vztahy a za dršťkovou polévkou jsem ochotná jet tramvají přes půl Prahy. Naposled jsem ji měla letos v dubnu na stojáčka v řeznictví Na Knížecí a budu tu vzpomínku hýčkat až do příští cesty do Čech. V Americe vaří drštkovou Mexičani, ale není to přesně ono.

A nakonec to nejlepší: jak totiž dokázaly české hospodyně v té historicky chudé kuchyni založené na mouce a tuku vykouzlit sladkosti a dezerty, jaké se jinde těžko najdou. Vánoční cukroví v mnoha podobách, laskonky, rakvičky a větrníky („Mámo, nezapomeň na větrníky, jak já je mám ráda,“ křičela do telefonu moje dcera namísto věcné gastronomické konzultace) a všecky ovocné koláče a bublaniny a malinké posvícenské koláčky, a mohla bych jet dál, přes linecké těsto až k opravdovým dortům a už jsme zase u těžké a nezdravé kuchyně. Jenže dorty a laskonky nejíme každý den a vánoční pečivo se peče jenom jednou za rok. Taky vám voní dům vanilkou a citronovou kůrou? Nezapomeňte přidat do každého těsta lžící dobrého alkoholu. Pečením se stejně vypaří a pečivu vždycky pomůže. A na jablka v taženém štrůdlu kapu kromě másla i slivovici. Rozhodně přidá na chuti a co si budem povídat, taky na vlastenectví. Krásný vánoční čas a dobrou chuť vám přeje: