Úvaha o úvahách - 3. část (dokončení)

Podíl jednotlivce

Nuže, kromě vnějšího působení kolektivního karma, logiky dějin (bojovali jsme, dostali jsme, nebojovali, nesvoboda, úpadek), je naše dějinná skutečnost závislá v mnohem větší míře na souhrnu malých karmických potenciálů všech jednotlivců, názorů, myšlenek, činění jednoho každého z nás. Reprezentativní, převládající charakter našeho vystupování a smýšlení je však bezprostředně základem naší národní mentality. Je to zřejmě v našem vystupování i smýšlení, kde bychom měli hledat a lokalizovat poruchu naší mentality, předpokládaný národní virus – ten, který nepřetržitě produkuje naše nepříznivé kolektivní karma.

Jde v podstatě o poruchu naší schopnosti nepředpojatého smýšlení, o náš nedostatek objektivní spravedlivé soudnosti, zejména pokud jde o druhé. Napřed tedy řekněme, smýšlím a cítím zlomyslně, načež pak i stejným způsobem i reaguji. Je-li podobných malých motorů malého, každodenního zla mezi námi dostatečně mnoho, bude výsledkem například špatná pověst celého společenství (když nic jiného), jakýsi právě stejně zlomyslný oblak něčeho nedobrého, nepřátelského, odpuzujícího, dusivě zalehne, usadí se nad celou národní komunitou jako dusivý smog nad velkoměstem.

Není divu, že se takovému národu nepovede dobře. Kam se podělo lidské srdce, které je základem lidského štěstí?

Tady je náš národní virus jako sociální projev toho, čemu se v jogistické filozofii všeobecně říká „špatné karma“.

Doklad mentality: Marie Terezie

Jak to bylo s tím zajímavým a poučným výrokem Marie Terezie z roku 1779 (!), která si na nás Čechy moc nepotrpěla, což ale nebylo tak nepochopitelné, když se sama cítila Rakušankou, o nás Češích v souvislosti s jedním právním procesem ve Vídni: „Ta věc je naplněna stranictvím, jako vůbec vždycky všechno v Čechách.“ Zajímalo by mne, jak to řekla v té své němčině, parteriisch? Přeložme tedy ještě lépe „…je naplněna zaujatostí, předpojatostí, jako…“

Nechme se přece poučit a inspirovat k sebekritické dobré vůli k nápravě, když už o nás někdo cizí, kdo nás vidí zvenčí, něco říká! Marie Terezie, která ještě ke všemu byla českou královnou, a tudíž vlastně povinna nás jemně tahat za vlasy a kárat.

Zaujatost!

Naneštěstí totiž vůbec neměla tak nepravdu. Zaujatost a předpojatost, nedostatek objektivně spravedlivého úsudku, zejména pokud jde o druhé, mají totiž nebezpečně blízko k české mentalitě. Fandíme příliš sami sobě, děti!

Neleží právě tady počátek českého národního viru?

K dobře míněné sebenápravě je dost času vždycky, dokonce i po 229 letech. Ač by bylo bývalo prospěšnější, kdyby se to stalo hned.

Čeští bratři

Tedy karma, jež může mít své počátky i kdekoli v minulosti. Náš pokus, ne neproblematický, o náboženskou reformaci doby husitské a českobratrské raději nechme stranou, zabralo by to zde příliš místa. Tuto káru jsme už po 200 letech zvrhli a celý náš národ byl vystaven utrpení a problémům. Totiž: jak to, že jsme se neubránili? Něco s námi muselo už tehdy nesouhlasit.

Sudety, odsun

Vraťme se někam blíž a vezměme jiný příklad, tentokrát dosti bolavý. Těsně po 2. světové válce po roce 1945 jsme, po prožitém šoku a studené sprše války, s gustem a šťavnatou chutí přímo sadistickou vyhodili z pohraničí skoro všechny Němce, kteří tu žili jako národnostní minorita u nás už od dob raného středověku. Nuž, je nutno suše konstatovat, že se toto stalo vlastně v podstatě korektně na základě dohod Postupimské konference, a tudíž na základě mezinárodního práva. Určité „morální“ právo k tomu by se snad dalo vynajít také, snad, pomyslíme- li na oněch 100 000 obětí nacismu u nás, Židy nepočítaje, plus okolnost o níž se, poněkud nemoudře mlčí, totiž, že tito Němci z těch Sudet úplně stejně krutým způsobem napřed vyhodili nás, což na rozbouřených citech po válce rozhodně dobrého nepřidalo.

Ale přece: bylo to morálně správné? Vyhodit je, vinné i nevinné, z jejich domovů a nonšalantně jim přitom ještě odejmout i jejich majetky? Chápu, že ve chvílích velkého pokušení bývá těžké se zachovat správně. Nebylo by bývalo správnější vyhodit, když už to muselo být – jenom tu menší část – prokazatelně vinných spolupráci s nacismem, třeba i s konfiskací majetku, a dát velkoryse zbytku Němců, kteří zůstali, novou šanci k soužití a rozumné spolupráci?

Ještě ke všemu jsme tloukli do poražených. Říká se, zcela správně ostatně, že je umění prohrávat – a byli to spíše právě ti tehdy nenávidění Němci, kteří dovedli prohrát. Ještě větší umění je však umění vyhrát, neztratit přitom rozum a neupadnout do pokušení primitivní, hrubé msty.

Morálka: promiň poraženému

My Češi jsme, žel, vyhrát neuměli, jakkoli jsme byli na straně vítězů. Slitování s poraženými jsme neměli, a místo toho jsme na něm, i když už ležel na zemi a byl bezbranný, vykonali nízkou, nerytířskou pomstu.

Poraženým se má rytířsky, mužně odpovědět, a ne do nich kopat.

Stále ještě žádné výčitky svědomí? Ne?? Tady právě leží ten náš problém, to byl další příklad našeho národního českého viru a slabé stránky českého charakteru. Věčný počátek našich věčných problémů. Nedostatek vůle k nezaujatosti, nepředpojatosti, nedostatek chladné objektivní spravedlivosti, a co horšího, i nedostatek lidského srdce. My holubičí Slávové.

To nejparadoxnější na věci, abychom ji dokončili, je, že poté, co se to stalo, už je lepší daný stav věcí akceptovat. Co se jednou stalo, stalo se a bylo by těžké se to pokoušet brát zpátky, jednak vůbec, jednak po tak dlouhé době. Brát sem Němce zpátky by myslím nepřispělo k trvalé stabilizaci poměrů a vztahů mezi oběma národy, alespoň ne v naší době. Kromě toho by to dnes už znamenalo novou násilnosti ještě přidanou k těm, které už byly napáchány. K novému pokusu o soužití by bylo předně zapotřebí markantně zvýšené úrovně zralosti uvnitř mentalit na obou stranách a nejsem si jist, zdali tomu tak již je. Korigovat daný stav věcí a trvat na jeho pozicích je prozatím správnější, tak to alespoň vidím – a to i za cenu našeho vlastního špatného národního svědomí – tj. právě našeho špatného karma do budoucna, chceme-li to vyjádřit těmito slovy. A tak nezbývá, než ukončit jako na začátku poukazem na legalitu odsunu Němců ve smyslu konference v Postupimi a mezinárodního práva.

Historický vývoj národní identity

Jakou tady navrhneme celkovou linii vývoje české národní identity, ponecháme-li stranou pojem české státnosti a politického úspěchu, neboť tyto jsou vlastně nepřímým produktem, výsledkem, národní identity.

Vstupní kulminace: husitství

Velmi rozhodně se nám podařilo postavit se pořádně na zadní v době husitské, a to na pozadí veskrze ideálním. Stáli jsme tehdy zřejmě nejvýš – zcela ve shodě s názorem Františka Palackého. Od této doby jsme sestupovali stupeň za stupněm níž a níž. Naší státnosti přestalo sukcesivně ubývat s nástupem Habsburků v 16. století.

Bílá hora

Po Bílé hoře a třicetileté válce utrpělo naše národní sebevědomí a identita ránu téměř smrtelnou, vývojová linie klesla téměř až k zemi. Jaký virus v nás hlodal tehdy (už tehdy?), že jsme mohli svou velkou, sebevědomou věc našeho národního ideálu života, započatého tak důrazně za husitů, a za šťastného zlatého věku v Čechách v 16. století tak šeredně prohrát?

Barok

Došlo sice, v baroku, k trvalému vzestupu kulturnímu u nás, naše národní identita byla však víceméně zlomena.

Obrozenectví

Od doby národního obrození v 19. století stoupá naše národní sebevědomí a zřetelná vůle k obrodě morálních sil národního společenství nepřetržitě vzhůru – aby kulminovala krásnou politickou metamorfózou vzniku Československé republiky.

Druhá kulminace 1918

Tehdy jsme stanuli na vrcholu našeho novodobého rozvoje sebevědomí, morality, identity. Na okamžik prožíval český národ své zasloužené slunné štěstí.

Křivka vývoje začne kolístat a klesat, nepochopený společenský kriticismus zanechává škody, jak se má ukázat, dlouhodobé, na české mentalitě.

Poslední vzepětí: 2. světová válka

Po kolapsu české státnosti za nacismu však dochází k poslednímu okamžitému vzepětí českého ducha a vůle k přežití – z převážné části však v zahraničním odboji, doma současně začíná úpadkový proces vnucení pasivizace širokých mas národa.

Nezdařené vykročení: 1945–48

Po válce malý náběh a pokus k novému rozběhu končí již po třech letech – 1948 – tragickým pádem téměř do vzduchoprázdna.

Pád: 1948

Křivka spadne rychle až ke dnu, kde se s výjimkou pražského jara 1968 většinou ustaluje skoro až do konce nadvlády komunismu v roce 1989. V 60. letech lze konstatovat spontánní hromadnou aktivizaci národního vědomí, v 80. letech aktivizaci velmi pracnou, ale vytrvalou, se zatnutými zuby,za podmínek tuhého odporu ze strany totalitního režimu, který se dlouhou dobu nemínil vzdát své moci.

1989: Proměna

Po halasném, poněkud klamavém překulení se v roce 1989 vlna všeobecného nadšení kulminuje, ale rychle opadá, samotné vědomí národní identity však stále zůstává, jako vždy za komunismu, na úrovni něčeho značně tlumeného, dezorientovaného, stále ještě, vlastně nikdy, nevíme jasně co chceme a jak to chceme. Poukažme ještě jednou na to, že národní identita, pokud jsme nějakou měli, přestala zlomovitě existovat v roce 1948, tehdy vzalo zasvé i to, co mohlo být dobrým náběhem k ní. Mentalita Čecha za komunistů asi: vážně nelze brát nic, přežij na svém záhumenku s rodinou, můžeš-li, a předstírej, že jsi stejný malý pomatený Marťánek, jako všichni kolem – a buď jím, poctivost a čestnost nemá smysl, nic nemá smysl, kdo neokrádá stát, okrádá svou rodinu, zalez někam do jeskyně a čekej, až to přejde. Můžeš-li.

Současná mentalita

Zřejmě o něco lepší, smysluplnější předpoklady ke vzniku sebevědomé morální identity, pozvolna a v průběhu dalšího času, jsou zřejmě tady. Křivka spíše stagnuje někde níže a pozvolna stoupá, přirozené egoistické aspekty života často zřejmě ještě převládají, provázené traumatickým pocitem změny (politickou frustrací) pokračujícím působením viru.

91 let národní revoluce?

A naše národní revoluce Masaryka a Beneše? Po počáteční euforii vítězství (1918) se stalo obětí viru a již po 30 letech pervertovalo na úroveň komunistické diktatury. Po dalších 40 letech této vleklé, hluboké krize s periodickými pokusy o aktivnější období se tento dlouhodobý proces národní přeměny konečně převalil do nadějnější fáze v roce 1989, jež začíná doopravdy nebo jenom na oko, zdánlivě, otevírat dveře normálnímu rozvoji společnosti.

Stále není artikulována

Česká národní revoluce, započatá za 1. světové války, však tímto definitivně artikulována rozhodně ještě není. K tomu nám stále ještě schází požadavek zralosti, abychom o tom mohli být přesvědčeni, zralosti národního charakteru, vědomí národní identity.

Příliš mnoho přívrženců úpadkového, destruktivního myšlení totalitarismu (= komunismu) je ještě mezi námi a s přirozenou lehkostí jim vlastní používají ke svým cílům privilegií demokratického systému, jejž by sami bez mrknutí oka zrušili nebo znásilnili, došli-li by sami k moci ve státě.

Komunistická recidiva?

Může se toto stát? Demokratickou cestou? Kajte se ze své naivní otázky, ovšemže se to může stát. To je právě smyslem demokracie, dámy až nepříčetně ušlechtilé, aby počítala hlasy a nemyslela, jak jsem už řekl.

Mohlo by k tomu dojít cestou násilného, náhlého převratu? Jakkoli se toto může zdát absurdní v podmínkách našeho současného světa, nemyslitelná taková eventualita naprosto není – bohužel. Komunistická teorie moci je ne Bohem, nýbrž samotným démonem obdařený, velmi vitální a definitivně nebezpečný systém, který se nevzdává moci jen tak hned a beze všeho. Jeho smyslem je ztížení podmínek života na Zemi a vmanévrování lidstva do osudových konfliktních situací. Komunismus je obratně kamuflovaná forma satanismu. Je založen a opírá se o lidskou nevědomost širokých mas a jejich neschopnost prohlédnout lživé lákadlo nerealistických slibů, je pseudonáboženstvím těch hloupějších. Usoudí-li démon, že vhodná, výhodná příležitost k uchopení moci nadešla, nebude váhat ji při svém nekonečném pragmatismu a přizpůsobivosti se poměrům využít. I kdyby tím docílil pouze krvavého jinak nezdařeného pokusu o převrat, svého cíle, lidského utrpení, by tím již docílil. A i kdyby podobnou, bezohlednou nepředložeností docílil pouze rozhodného, preventivního zničení, možná světového, „svého vlastního“ komunistického hnutí, řekněme, bylo by mu to asi pořád jedno, svého cíle, oklamat a zničit, by tím pořád docílil. V rozeštvávání lidstva proti sobě navzájem se přece dá pokračovat sterými jinými způsoby dál, jak jsme toho již svědky v současném světě.

V případě zdařilého stržení moci komunisty na sebe, ať už jakýmkoli způsobem, by bylo nutno konstatovat, že křivka národní identity nebezpečně stagnovala na příliš nízké úrovni – a světová komunistická recidiva byla nutná jako pokračující očistné kataklyzma nešťastného českého národa. Naše vývojové šance do budoucna jsou ať tak či onak v každém případě s matematickou úměrností závislé na rozšiřování se zralého, morálního názoru na život v širokých vrstvách českého lidu.

Bůh nám v tom pomáhej!

Třetí protikomunistický odboj

Výbor pro vzdělávání, vědu, kulturu, lidská práva a petice Senátu ČR v souvislosti s přípravou zákona o III. protikomunistickém odboji připravil 13. listopadu t. r. seminář. Zákon se připravuje na podnět a ve spolupráci s Konfederací politických vězňů ČR. Po úvodu místopředsedy Senátu ČR MVDr. Jiřího Lišky a předsedy výboru Doc. MUDr. Karla Bartáka, CSc., zazněly velmi zajímavé příspěvky historiků, právníků, politologů, politických vězňů aj. na téma Charakteristika a hlavní směry III. odboje, Odboj jako projev práva na odpor, Stanovisko politických vězňů ČR, Prijatie zákona o protikomunistickém odboji na Slovensku, Principy návrhu zákona o III. odboji a jeho ústavní limity a III. odboj ve světle archivních pramenů a pamětí. V diskusi vystoupila řada pamětníků. Seminářem provázel Patrik Benda. Podrobnější informaci přineseme v lednovém čísle.