Středoevropské Vánoce

jsou ovšem odlišné, ale lze je též prožít nevšedně. Zásadní příčinou ohrožení tradic vánočních svátků byl nedostatek sněhu, v nížině i na horách. Jak přistupovat k této nenadálé situaci, související domněle s civilizačními dopady a s postupným oteplování planety?

Ač za oknem sněhové vločky nepoletovaly, vánoční strom ani ryba nechyběly, i pod stromkem narůstající množství dárků. O svátcích se dále plnily vžité zvyklosti spojené s případnou návštěvou kostela či hřbitova, setkání s příbuznými a podobně. Letos však naše rodinné svátky nepostrádaly moment překvapení. Tento faktor zůstal utajen až do Štěpána. Bez otálení prozradím, že to byla vyjížďka historickou parní mašinkou…

Tak jako existuje Fanklub vojenských historických vozidel, tak je na smíchovském nádraží činný Fanklub parou poháněných lokomotiv, který čas od času vyjíždí na rekreační jízdy pro zvané hosty po lokálních drahách Středočeského kraje.

Tak tedy na druhý vánoční svátek byl určen sraz zájemců ve 12 hodin na prvním nástupišti smíchovské stanice. Než jsme se stačili porozhlédnout, přisupěl již náš vláček, mocně kouřící parostroj se třemi vagony. První upravený jako občerstvovací pivní bar, druhý s kabinami pro osobní přepravu, třetí jako salon s dlouhými stoly a lavicemi, vytápěný klasickými litinovými kamny. Vše v restaurovaném dřevě, okna samozřejmě nechyběla. Průmyslová lokomotiva řady 213, jen ten sražený stroj, jehož součástí je tendr na uhlí a vodu, vyleštěný v tmavozelené barvě, s obsluhou tří uniformovaných mechaniků. Až oči nad tou krásou přecházely. Nádherné slunečno a mocný závoj kouře stoupající k modré obloze umocňovalo celkový dojem.

Kde se vzala, tu se vzala důležitá paní výpravčí se signálkou a píšťalkou, poslední opozdilci nastoupili a náš vláček se dal do pohybu. Brzy jsme zjistili trasu, do té doby utajenou: z nádraží lokální drahou po známém prudce stoupajícím Simerinku s nádherným výhledem na Vltavu a protilehlé Podolí, dále přes Jinonice, Hlubočepy a Stodůlky na Zličín. Zde byla zastávka, aby si náš parovůz doplnil zásobu vody. Poté jsme zvolna míjeli Řeporyje, Rudnou, Chýně, až jsme zastavili na důležité „železniční křižovatce“ v Hostivicích. Když jsme krátce předtím míjeli po nadjezdu rozpracovanou karlovarskou dálnici a přetíženou spojku z Bílé Hory, zastavovali dole motoristé spíše závistiví na náš dopravní prostředek, než na naléhavé přání svých ratolestí. Opět nechyběly kamery.

Na pokyn místního výpravčího, který se ztrácel v davu zvědavců, jsme pokračovali přes Dobrovíz a Středokluky do větší stanice zvané Noutonice, kde byla konečná a hodinová zastávka. Brzy se tu shromáždil dav místních obyvatel a mnoho dítek, opět se fotografovalo, přičemž žízniví cestující využívali příležitosti a napájeli se v baru. Mezitím se mašinka přemístila z jednoho konce vláčku na druhý, abychom se mohli vydat na zpáteční cestu. Pozorní cestující se navzájem upozorňovali na jarní ráz krajiny s převažující zelení rašících ozimů a stromů míjených cestou. Celý obraz doplňovala v dáli na obzoru silueta Řípu a za ní vzdálenější mlhavý obrys Milešovky.

Přibližování po stejné koleji k domovské stanici nás spíše naplňovalo lítostí a při vystupování přímo v domově vláčku, ve starém lokomotivním depu, cestou na tramvaj jsme se vraceli ve vzpomínkách k tomuto nečekanému vánočímu zážitku…