Setkání krajanů v Nizozemí - 22. populární vědecké symposium

11-12 2007 Ostatní česky

V sobotu 13. října 2007 se za tradičně krásného podzimního počasí sešli v Holandsku, v konferenčním centru Drakenburgh u Baarnu čeští krajané na 22. populárně vědeckém symposiu. Zahájili jsme poněkud neobvykle, společným lunchem, který vhodně povzbudil unavené poutníky.

Sešlo se nás téměř padesát, což je při neustálém, politováníhodném, ale přirozeném úbytku nás, většinou už starších krajanů, poměrně velká sešlost. Měli jsme radost že na naše symposium přišel zástupce českého velvyslance pan Jakub Skalník, pozdravil přítomné, zúčastnil se také diskuse a zůstal s námi až do konce symposia. Stejně tak jsme se radovali z návštěvy honorárního konsula Dr. O. Uttendorfského. Z Belgie přijela, jako už po několik let, paní Olga Schmalzriedová se svým manželem. Pan George Schmalzried, původem Američan, je nesmírně jazykově nadaný polyglot, který češtinu chápe jako kouzelný jazyk, poskytující mu nevyčerpatelné možnosti k zábavě, svojí mnohotvárností a obtížností. Zcela tím fascinoval profesora Krause, který mu s obdivem naslouchal a vyjádřil se, že by ho nejraději nechal přednášet místo sebe. Z Německa přijel s manželkou Luděk Frýbort, který nám také už několikrát přednášel a jehož knihy mají mnozí z nás ve svých knihovnách. I tentokrát krátce představil svoji novou knihu: „Mlýny boží i ďáblovy“, zabývající se životem v české zemi po roce 1989.

Letošní setkání bylo na zajímavé téma: Délka života a kvalita života. Čili: Jak se k sobě vůbec mají délka života a kvalita života? Chtěli jsme se pokusit najít nějaké odpovědi na tuto zajímavou a s přibývajícím věkem stále víc naléhavou otázku, na kterou je pochopitelně možné se dívat z mnoha zorných úhlů.

První přednášku, „Faktory, ovlivňující délku života“ nám přednesl MUDr. Ondřej Polanecký, (*1972) mladý chirurg, který od ukončení studia v roce 1997 pracuje na III. Chirurgické klinice UK, v týmu známého profesora Pafka, který též operoval Václava Havla. Dr. Polanecký je velmi úspěšný mladý muž, má za sebou přes své mládí bohatou publikační i přednáškovou činnost. Protože prakticky vystudoval vysokou školu až po sametové změně, zajímal nás jeho nový pohled na rychle se měnící svět, v jeho případě především pohled lékaře na svět těch zdravých a nemocných, a též svět mladých a starých. A nezklamal nás, byl to pohled velice zajímavý. Brilantně nám popsal možnosti, které přináší moderní diagnostika a chirurgie v Česku. Mohli jsme se jen radovat z toho, že už není téměř žádný rozdíl mezi stavem zdravotnictví zde na Západě a v Česku.V diskusi, která po přednášce následovala, pohotově zodpověděl otázky posluchačů. Ti se zajímali opravdu o všechno, co se týká medicíny v Česku. Jeden se zajímal i o to, jaký má pan Dr. Poslanecký názor na euthanasii. Všichni návštěvníci ocenili jeho přímou odpověď, ve které osvětlil, proč je on osobně zastáncem euthanasie. Samozřejmě to bude ještě dlouhá a složitá cesta, vedoucí k uspokojivému vyřešení tohoto problému. Další diskutující chtěl vědět, jak se Dr. Polanecký dívá na stále trvající praxi úplatků, které většinou všichni čeští lékaři i veškerý personál kolem nich, bez okolků přijímají. Nastala zajímavá situace. Celé plénum posluchačů bylo, jako jeden muž a jedna žena, naprosto jednotně toho názoru, že je to prostě korupce a nešvar. Pan Dr. Polanecký se nám to pokoušel trochu vysvětlit ze svého hlediska. Vyslovil názor, že je to v určitých případech jakési uznání, dar, kterým pacient děkuje lékaři za prokázanou službu. Samozřejmě byl proti tomu, aby se lékařům dávaly jakékoliv peněžní dary před operací, či jiným ošetřením. Nejen my jsme si z jeho přednášky odnesli mnoho zajímavého, ale i on se možná dozvěděl něco nového. Jeden z posluchačů se smyslem pro pořádek, či pro humor, se nakonec zeptal, zdali lékaři ty darované peníze také zdaňují.

Mne u tohoto problému zaujal jiný aspekt: Co si počnou ti, kteří prostě peníze na „dary“ nemají? Jsou to pro personál a lékaře stejní pacienti, jako ti, kteří jim dary přinášejí? Také jsme měli jako obvykle malou hudební vložku, kterou obstaral člen přípravného výboru symposia Pavel Englický. Zahrál nám na kytaru klasické skladby od Maura Giulianiho a Ferdinanda Carulliho a moderní skladby pro kytaru Carlose Santany. Ale v jeho programu nechyběly ani oblíbené písně, od Beatles až k trampským písničkám pro pamětníky.

„Proměny češtiny ve věku médií“ se nazývala přednáška prof. PhDr. Jiřího Krause DrSc. (* 1935 ) Je to sympatický člověk, vědec, který pracoval po většinu svého života v Ústavu pro jazyk český Československé akademie věd. Nejdříve v oddělení matematické lingvistiky a pak v jazykové kultuře, jejíž součástí byla jazyková poradna. Až po roce 1989 se stal zástupcem ředitele ústavu, letech 1994 – 2002 ředitelem ústavu. Od roku 1990 je též profesorem University Karlovy, kde na Fakultě sociálních věd působí dodnes.

Jeho bez papíru, čili „z hlavy“ přednesená přednáška, která by byla bývala mohla trvat, co se posluchačů týká, nejméně o hodinu déle, nás všechny zaujala. Mluvil o tom, jak naše znalosti mateřštiny i cizích jazyků velmi zásadně ovlivňují nová media, což vyvolává hodně stížností, především u starší generace. ( A nebo také nás, kteří v Česku nežijeme stále ). Vyslovil většinou starší generací sdílené obavy, že mladá generace dnes buď nečte vůbec, a když, tak jen populární a snad někdy odborné časopisy. Nebo jde o tak zvaně klipové, tj. výběrové a nesoustředění čtení. Rozsah informací, které nás zahlcují, nutí vědět něco o všem, ale velmi povrchně. Starší klasikové umělecké literatury upadají do zapomnění a nebo se stávají jen jmény bez znalosti vlastního díla. To všechno vyvolává nedorozumění mezi seniory a mladou generací. Dá se říci, že zde vzniká jakýsi generační přeryv.

Je si ale třeba uvědomit, uklidnil nás profesor Kraus, že nástup každého nového media vyvolává proměny, na něž si lidé nejdříve stěžují, ale později je považují za samozřejmé. Například také Platon kdysi bojoval proti „nové technologii písma“, která lidi odvádí od pravého pochopení věci. Sv. Augustin zase nemohl pochopit, že jeho učitel, sv. Ambrož, čte potichu. Dnes si starší lidé stěžují například na češtinu esemesek a mailové pošty. V češtině se celá situace komplikuje zvláště tím, že tu je značný rozdíl mezi češtinou spisovnou a běžně mluvenou – hlavně Moravané si stěžují na obecnou češtinu, ve které spatřují příznaky pragocentrismu. Strach z „ohrožení jazyka“ , hlavně se strany angličtiny prožívají i velké národy, zvláště Francouzi a Němci. Nejsme tedy sami a je naděje, že se časem všechno zase dostane do správných kolejí. Což ovšem neznamená, že se nemáme své mateřštině věnovat s láskou a pozorností – jako to ostatně činí většina z nás, starších ročníků, kteří žijeme v emigraci. V následující diskusi jsme měli možnost zeptat se na různé jazykové problémy. Bylo to zábavné a všichni jsme se opravdu pobavili i poučili. Škoda, že se čas rychle naklonil a symposium muselo skončit.

Radost ze setkání a upřímné díky účastníků symposia nám byly jako vždycky jedinou odměnou a přinutily členy výboru přemýšlet o dalším symposiu, v pořadí již třiadvacátém.

Věra Pokorny-Scheufler
jednatelka přípravného výboru symposia