Alberto Vojtěch Frič - 2. část seriálu (1. část o rozvětvené rodině Fričů jste mohli číst v minulém čísle ČD.)

8. září 1882 Praha, + 4. prosince 1944 tamtéž

Neméně pozoruhodná osobnost jako jeho otec a další rodinní příslušníci. Všimněte si křestních jmen v rodině také vypovídají o mnohém. Vnuk a syn dvou advokátů, od něhož se očekávalo, že si zvolí cestu svých předků. Byl krásné dítě i později krásný a zajímavý muž vysoké statné postavy, jemných rysů, výrazných očí. Od dětství projevoval nebývalý zájem o rostliny a z nich především o kaktusy – které dokážou přežívat i v krajně nehostinných podmínkách suchých tropů. Po svých předcích zdědil značnou míru houževnatosti a schopnost jít za svým cílem přes jakékoliv překážky. Díky tomu se stal v tomto oboru záhy uznávaným odborníkem. Na sjezdu botaniků – kaktusářů byli kolegové překvapeni jeho mládím. Neočekávali u tak mladého muže natolik rozsáhlé a hluboké vědomosti, navíc v mimořádném oboru, kterým v té době bylo kaktusářství.

Jižní Amerika- osudová země

Záhy po maturitě v pouhých devatenácti letech se odhodlaně vydal na svou první cestu do Jižní Ameriky. Rodina jistě s obavami sledovala cestu do tak vzdálených končin. Na začátku 20. století téměř neprobádaných, a tudíž dosti nebezpečných. Vzhledem k jeho povaze jim bylo jasné, že cestě za poznáváním tropické Jižní Ameriky nemohou zabránit. Mladý muž pěšky, na koni procestoval rozsáhlé oblasti Chaca na pomezí Argentiny a Paraguaye, část jižní Brazílie. Původně se především věnoval zkoumání květeny a zvířeny, ale záhy ho jak jinak začal zajímat i život tamních Indiánů. Pomohlo mu i to, že se naučil několika kmenovým jazykům. Zaznamenával ústně tradované příběhy z jejich mytologie a jejich zvyky. Časem se předmětem jeho zájmu stalo i využívání rostlin v domorodém léčitelství. Do Jižní Ameriky se vrátil během let ještě třikrát. Ze svých výprav přivážel nástroje, zbraně, předměty denní potřeby a četné ozdoby. Některé jsou dodnes pýchou sbírek Náprstkova muzea v Praze. Jiné ozdobou sbírek v zahraničí nebo soukromých. Jejich hodnota dnes není vyčíslitelná, neboť díky bezohledně postupující civilizaci mnohé kmeny vymřely a vymírají a s nimi mizí do nenávratna i jejich kultura. Osobní zaujetí, neformálnost a neobvyklost, se kterou je prezentoval na přednáškách nebo v článcích vzbuzovala v tehdejší společnosti s mnoha viktoriánskými předsudky rozporuplné reakce až odpor. A to jak u laiků, tak odborné veřejnosti, z níž mnozí často nevytáhli ani patu ze svých pracoven. Občas i ve vlastní rodině narážel na nepochopení. Jeho představy vytvořit v Praze centrum latinsko-americké kultury a zachovat rozsáhlé sbírky vcelku nebyly nikým pochopeny, natož realizovány. Osud sbírek A. V. Friče tak připomíná osudy sbírek cestovatele po Africe E. Holuba. Po obou zůstalo v naší zemi pouze torzo, a to kvůli omezenosti a neschopnosti současníků, kteří nedokázali pochopit jejich význam.

Indián Červíček

Návrat ze třetí cesty vzbudil největší senzaci, a to proto, že A. V. Frič s sebou přivezl živého příslušníka indiánskéhokmene Camakoko z Paraguaye. Při svém pobytu mezi jeho příslušníky zjistil, že pomalu vymírají na neznámou nemoc. Projevovala se krvavými vředy okolo konečníku, následou slabostí ze ztráty krve a většina nemocných poté umírala. Místní lékaři nedokázali zjistit její příčinu. Proto Indiána jménem Ceruviús Pisváda Mendoza přivezl do Čech. Vysoký, štíhlý, snědý muž oděny do pestrého tamního kroje vzbuzoval v Praze značnou pozornost. Navíc cestovatel ho vodil všude s sebou. Pražané jeho těžko vyslovitelné jméno počeštili něžným slovíčkem „Červíček“. Mladému, ve svém oboru uznávanému biologovi, se záhadu onemocnění členů indiánského kmene podařilo odhalit. Zjistil, že ho způsobuje neznámý druh škrkavky. Když „Červíčkovi“ naordinoval pořádnou dávku projímadla, tak záhy veškeré obtíže zmizely a muž se zcela uzdravil.

Čím kdo zachází…

Po skončení první světové války a vzniku samostatného státu se cestovatel a vědec Frič vydal do Jižní Ameriky znovu. V roce 1921 navštívil Mexiko, především kvůli své první lásce, kaktusům, ale stejně ho zaujal život potomků dávných Mayů a jejich kultura.

V roce 1932 se vydal naposledy po stopách své první cesty do Jižní Ameriky. Po návratu se věnoval psaní knih. Hlavním dílem je cestopis „Indiáni Jižní Ameriky“. Všechno, co napsal, vypovídá i o jeho osobnosti. K míře a hloubce pochopení jinakosti světa předkolumbovského obyvatelstva Ameriky v jeho díle se dnes lopotně a zvolna dostávají jak vědci, tak bílí dobyvatelé a obyvatelé Ameriky.

Konec jeho života je obrovskou náhodou. Jednoho dne roku čtyřiačtyřicátého si ve skleníku poranil ruku jako už pokolikáté. Nevěnoval tomu valnou pozornost. Teprve když ruka otekla, zašel k lékaři. Ten zjistil tetanus. Tehdy i dnes není-li včas objeven a léčen, končí zpravidla smrtí. Ani tehdy v sobě nezapřel vědce, do posledních chvil si zapisoval přísně pocity, aby posloužily lékařské vědě. Nemoc nad ním zvítězila v chladném prosincovém čase předposledního roku druhé světové války. Bylo mu dvaašedesát let. Čest jeho památce vědce, čestného muže a spisovatele.

Poznámka redakce:

Třetím pokračováním seriálu bude rozhovor Martiny Fialkové s Andreou Fajkusovou v příštím čísle. Redaktorka Radia Praha se letos v září dostala spolu s dalšími členy občanského sdružení Chamacoco (založil je vnuk A. V. Friče s manželkou) za „Fričovými“ indiány do Paraguaye. A vyvrcholením série článků bude beseda v rámci Hovorů bez hranic, kde se můžete setkat s účastníky letošní expedice za těmito indiány a dozvědět se další podrobnosti. Proběhne 3. března 2008 v Městské knihovně v Praze.