Kde se v Praze chodívalo za múzami - SALONY – KAVÁRNY – HOSPODY

Společenský život v Praze zhruba od dvacátých let 19. století až do druhé světové války – proti dnešku v tempu pomalejší, rozměrů lidských a nikoli masových – se převážně odehrával zprvu v soukromých salonech měšťanských rodin, později v kavárnách a po hospodách.

Kultivovaná zábava v soukromí

T. G. Masarykovi byl salon „shromaždištěm společenským, kde vedle hudby převládala diskuse, nevylučující sice někdy dost ostré polemiky, avšak vedená formou neurážející. Proto vtip a vtipnost vůbec je netoliko dobou zbraní, nýbrž i hlavní rekvizitou salonů“.

V Praze doby předbřeznové se těšily vážnosti především salony u Měchurů, Staňků a Fišerů, všechny v téže ulici Pasířské, nyní Palackého. V bytě advokáta Jana Měchury (dnešní památník F. Palackého a F. L. Riegra) se konverzovalo německy, ale scházeli se zde lidé vlasteneckého smýšlení – josefínský obrozenec Jan Jeník z Bratřic, skladatel Václav Jan Tomášek a lékař Jan Theobald Held. S těmito už postaršími pány začal docházet mladý historik František Palacký – v přístupu k životu žádný asketický puritán, naopak muž velice společenský, který v Praze nevynechal jediný ples a redutu. Manželkou Palackého se posléze stala jednou ze dvou Měchurových dcer Terezie. V sousedství Měchurů bydlel lékař Václav Staněk a i v jeho bytě byl vyhledávaný salon. Sem zavítala krátce po svém příjezdu do Prahy Božena Němcová a záhy se stala zdejší múzou. Na přání hostitelovy rodiny právě tady malíř J. V. Hellich namaloval velice známý spisovatelčin portrét. Další salon u advokáta Josefa Friče, dávného přítele dr. Staňka, navštěvovali i hosté z ciziny, hlavně ti, jejichž oborem byla slavistika a sběr lidových písní. Pokud pobýval v Praze, přicházel též autor obsáhlého díla Slovanské národní písně František Ladislav Čelakovský.

Bezmála padesát let plnil své kulturně společenské poslání salon Anny Lauermannové- Mikschové, přítelkyně F. L. Riegra. Právě z jeho popudu Lauermannová (publikující pod mužským pseudonymem Felix Téver) salon kolem roku 1880 založila ve svém bytě na Jungmannově náměstí. Umění hovořit mělo tady výtečnou úroveň, na to paní domu, až do vysokého věku svěží, důsledně dbala, diskuse řídila s taktem a bystrostí. Ve své době byl ozdobou jejího salonu Jaroslav Vrchlický, umělec, který se ve své vlastní tvorbě jeví jako člověk spíše vážný, do sebe uzavřený, ve společenském styku byl však duchaplný, sršel humorem a vtipem.

V Unionce jako v akademii

Na přelomu 19. a 20. století přejímá roli náhradního salonu kavárna, případně hospoda. Spisovatel Josef Holeček nalézá v kavárně „společnost lidí blízkých a sourodých, možnost obeznamovati se z mnoha časopisů se vším, co se děje, co kvasí v myslích národů a oč se zasazují zvlášť umní jedinci“. Každá z pražských kaváren se podle jeho názoru podobá staré řecké akademii. Kdyby se toto přirovnání mělo vztáhnout na jednu konkrétní kavárnu, určitě by to byla Unionka. Jejími mírně zašlými prostorami v prvním patře barokního domu na nároží Perštýna a Národní, dříve Ferdinandovy třídy (zbořen v roce 1950) prošel – jak vzpomíná sochař Karel Dvořák – každý slušný výtvarník, vědec či spisovatel žijící v Praze od roku 1900 do druhé světové války. Namátkou: architekti Pavel Janák, Josef Chochol, Josef Gočár, výtvarníci Bohumil Kubišta, Jan Šturma, Vratislav H. Brunner, František Kysela, Jan Bauch, Josef Lada, mužové pera Jiří Vančura-Mahen, Fráňa Šrámek, František Kellner, Viktor Dyk, Eduard Bass, František Langer, Jaroslav Hašek, historici umění Antonín Matějček a V. V. Štech. O věhlas kavárny Union se zasloužili tito i další nejmenovaní její hosté a s nimi též legendární vrchní František Patera. Působil tu v letech 1907 až 1925 a byl skutečným mecenášem pražské bohémy, adeptů umění a publicistiky i mužů s politickou budoucností. Pro ně obstarával ze svého haléřového spropitného všechny dostupné noviny a časopisy. A dbal, aby se ten, kdo si tiskovinu vypůjčí, pilně věnoval čtení. „Buď se bude číst, nebo povídat, napomínal přísně.

Bílá káva se dvěma rohlíky stála v Unionce před první světovou válkou 24 haléřů, i to byla ovšem pro návštěvníka s prázdnou kapsou suma horentní. Tehdy právě vypomohl pan Patera: počkal s placením anebo dokonce poskytl menší půjčku v hotovosti, mnohdy bohužel nevratnou. Malý příklad: Když se Jaroslav Hašek vrátil po válce z Ruska, přišel do Unionky vyzkoušet pana Pateru, zda si pamatuje jeho staré příhody a účty: „Jestlipak mě znáte?“ A Patera čiperně: „No to se ví, to jste vy, co jste mi dlužen za tu flašku vína!“

Kromě Unionky byly v Praze ještě další umělecky zaměřené kavárny, žádná z nich však neměla atmosféru tak intelektuálně nabitou. Přitom za okny Slavie sedávaly hvězdy Národního divadla (až na Eduard Vojana, ten dával přednost nedaleké kavárně Louvre), v Tůmovce v Katarské ulici se scházeli redaktoři, povídkáři a soudničkáři, a v elegantní kavárně Arco v Hybernské ulici, kde byl k dispozici nejbohatší výběr tisku včetně zahraničních titulů, sedávaly a debatovaly takové osobnosti jako Franz Kafka, Max Brod, Egon Erwin Kisch.

V pozdních hodinách mířili kavárenští hosté za pokračováním zábavy nejčastěji do Montmartru v Řetězové ulici – vinárny, jídelny, tančírny a kabaretu. Atrakcí tohoto světáckého podniku byl vrchní Jindrák přezdívaný Hamlet, a pak program jinde nevídaný. Na parketě předváděli „apačské tance“ manželé Xena a Emil Artur Longenovi, E. E. Kisch s partnerkou Emčou Revolucí zase vytáčeli pepický vršovák, holešovický šlapák, plavák nebo šourák.

Od Fleků k Tomáši

Jeden z pražských hostinců – U Ježíška ve Spálené ulici – se zapsal přímo do dějin české literatury. Vyhledávali jej spisovatelé Jan Neruda, Vítězslav Hálek, Ignát Hermann, Antal Stašek aj. a také se tady zrodil v roce 1865 časopis Květy, o několik let později i Lumír.

Kumštýřskou klientelou se mohly pyšnit rovněž některé z pivovarských hospod. Tak třeba U Tomáše se v osmdesátých letech 19. století scházela v rytířském sále stolní společnost Mahábhárata v čele s „králem“ Jakubem Arbesem. Mezi svými členy měla humoristu Josefa Švába-Malostranského a malíře Mikoláše Alše, Karla Krejčíka a Viktora Olivu; jeho nejznámější obraz Piják absintu se stal a podnes zůstává symbolem kavárny Slavie. Traduje se historka, jak Oliva vyvedl z míry mecenáše Josefa Hlávku, který mu poskytl stipendium k cestě do Paříže. Když se malíř k odjezdu stále neměl, zneklidněný Hlávka mu poslal telegram: Paříž? Od Olivy přišla vzápětí odpověď: Pařím.

Flekovská hospoda, kterou měl v oblibě i Karel Hašler, se dostala do kdysi populárního popěvku pražských flamendrů: „Muslim aspoň jednou v žití jde se dívat na Mekku, Čech zas aspoň jednou v žití musí sedět u Fleků.“ A hned několika pražským hospodám i jejich pivu vzdal hold jednou svou básní Vítězslav Nezval: „Když zasteskne se člověku, když student nad svou knihou zívá, tak na shledanou u Fleků, ve sklepě nad půllitrem piva. – Ta Praha bude vždycky naše, dokud se bude u Tomáše chodívat do sklepů pít černé pivo od čepu. Když máme, hoši, před státnicí a nepomáhá káva, rum, tak zajdeme si na sklenici světlého piva k Pinkasům. – Ta Praha bude vždycky naše… Až uděláme doktoráty, vyhnem se školám a kostelům, nepůjdem ani na boráty, půjdeme na plzeňské ke Schnellům. – Tak Praha bude vždycky naše…“

Výstavu v Památníku národního písemnictví na Parnas anebo kam se v Praze chodilo za múzami (v letohrádku Hvězda od 25. 5. do 28. 10. 2007) navštívil