Malé dějiny velkých událostí

Aby se nezapomnělo, aneb svědectví o velké proměně

Z poslední návštěvy v republice jsem si přivezl knihu Aleše Fuchse, Listy přes oceán – Praha–New York: Malé dějiny velkých událostí (Praha: Nakladatelství Faun, 2006, 408 str.). Autor mi ji daroval za našeho setkání v Praze u sochy svatého Václava. Zhruba jsem ji přelétl již v letadle do Ameriky, doma jsem ji přečetl stránku po stránce.

Fuchs knihu věnuje „Československému exilu, všem, kteří pomáhali domovu zbavit se nesvobody“ a kniha je poctou Petrovi a Věře Bískovým za raná devadesátá léta, kdy přivedli na svět Československý týdeník, předchůdce Amerických listů. Ale hlavně Listy přes oceán jsou ojedinělé Fuchsovo literární dílo o soudobých československých a českých a slovenských dějinách.

Krátce po založení Československého týdeníku v roce 1990 do roku 1996 byl Aleš Fuchs jeho pražským redaktorem- dopisovatelem a Fuchsovy reference o hlavních událostech ve veřejném životě vycházely každých čtrnáct dnů na jeho první stránce. Takřka od počátku k nim přidával coby krátký fejeton „Malé dopisy z Prahy.“

První zpráva z Prahy je datována 9. května 1991, nadepsaná „Hledání evropské stability: Co po nás chtějí Sověti“. Poslední je z 5. prosince 1996 pod titulem „Jsou všichni spokojeni? První senátní volby. President je nemocen.“

První „Malý dopis“ byl poslán již 20. června 1991, poslední 5. prosince 1996. Ten je nadepsán jako nostalgická vzpomínka „Kafé s rohlíkem“ na večeři, kterou měl T. G. Masaryk s novým ministerským předsedou Antonínem Švehlou v Topolčanech v roce 1922. Tak se Aleš Fuchs loučí s Bískovými, jejich Československým týdeníkem a námi exulanty.

Aleš Fuchs celý svůj život věnoval krásné literatuře a odborné žurnalistice. V Listech přes oceán našel novou formu, jak psát každý druhý týden s čtrnáctidenním odstupem o vývoji v republice pro čtenáře, který žije již čtyřicet nebo aspoň dvacet let mimo rodnou zemi daleko za oceánem. Každý list svědčí o Fuchsovu umění. Z velké spleti pulzujícího veřejného života dovedl vybrat událost, která se v dané chvíli jeví Čechům a Slovákům jako klíčová. Nevyhnutelná zkratka, do které ji musel vtěsnat, nijak neubrala na podstatě jeho podání a čtenářova porozumění.

Fuchs zachovával ve svém zpravodajství profesionální neutralitu, ale žádnému čtenáři nemohlo nikdy ujít, z jakých hodnot vychází a v rámci jakých hodnot píše.

Jeden příklad z druhého listu z 23. května 1991:

„Byla sobota 20. dubna. Konal se pohřeb slavného OF čili Občanského fóra, které v listopadu 1989 dokázalo strhnout lidi všech sociálních a názorových skupin v úsilí svrhnout komunistickou moc. Podařilo se.“

Druhý z „Malého dopisu“ z 5. 11. 1992 nazvaný „Poslední 28. říjen“:

„Z okna našeho bytu jsem sledoval osvětlené Hradčany. Ale i tam světla silných reflektorů zhasla s neúprosnou pravidelností o půlnoci. Výročí, nevýročí, musí se šetřit. Co se to s námi se všemi vlastně děje, uvažoval jsem ještě dlouho do noci. A hlavně – co se s námi ještě bude dít?“

A konečně všem exulantům známý Fuchsův rozhovor s poslancem Jiřím Paynem z 29. července 1993, který nepotřeboval Fuchsova komentáře.

Aleš Fuchs dal sbírce svých referencí a dopisů podtitul Malé dějiny velkých událostí. Ve skutečnosti však v jeho knize jde o velké dějiny Čechů a Slováků, jak se po šest let jevily jeho oku a srdci, jak je intenzivně a s porozuměním prožíval a jak je v Československém týdeníku s jeho čtenáři sdílel. Z této mozaiky vytvořil Fuchs svazek, který se čte jako velký příběh v životě našich národů v prvních letech po listopadové revoluci z roku 1989 a rovná se zprávě o budování státu – Československé a poté České republiky i Slovenské republiky.