Z tajů krás české řeči

Dovolte, milí čtenáři, abych Vás dnes pozval na volnou procházku stezičkou poměrně málo navštěvovanou, leč dobře na mapách českého jazykozpytu zanesenou. Kouzlo i omamnou vůni té nezvyklé procházky pak posuďte sami. Neexistují, myslím, měřítka bohatství řeči. Bohatství naší češtiny je ovšem nesporné, i když se mu nedostává náležitého mezinárodního uznání. Snad je to i vinou našich doma, včetně českých lingvistů. Snad teprve když našinec žije přes půl století mimo hranice Čech a je denně vystavován neustálým narazům jiných jazyků, teprve potom si počne bohatost, vytříbenost a pestrost češtiny zpřítomňovat. Pusťme se tedy dnes onou uzounkou stezičkou a věnujme svému jazyku několik pohledů ze stran málokdy pozorovaných.

Jsa si sice naprosto jist, že zavrhujete nevyrovnanosti a záhady všeho druhu, a že jako praví počítačoví racionalisté opovrhujete tajemstvými, odvažuji se dnes nicméně, snad nejapně, pokoušet vaši trpělivost. Tak jak to naplno říká ten mládenec v té matějské písni – začal jsem s ní žertovat, že bych ji chtěl milovat, za to srdce perníkové že mi musí svoje dát… Určitě v okamžiku plně pochopíte, oč vlastně jde. O nářečí? O pražskou vulgaritu? O bohapusté vychloubání šarlatána? O zaječího předka načerno?O lásku, o sladkosti polibků a ukvapenpu vášeň? Nikoli, milení. Neuhádli jste. Jste medle hnedle vedle té jedle. Vypeskujete mne? Podáte se? Zvolíte odpadkový koš? A jak vlastně - naplno nebo plně? Ti naši domácí vůbec takové maličkosti nevnímají. To jen my zahraničníci ta kouzélka nenecháváme na pokoji.

Dyť vám to ale pani úplně jasně helejte povidám. Předek fakt s vomáčkou načerno, to je jeho. To ten můj zbožňuje. A s knedlíkama.- Dlouho to už holt trvat nemůže, brzo se to nadobro rozsype. - Jó vono se vám to lechko řekne, ale nakreslit to dobře nejde. – Dlouho otálel, neosměloval se. Až pak. Naklonil se nad ní, dlouze jí hleděl do těch hluboce černých očí a pak ji začal vášnivě líbat. Libuška ho však v předposlední chvilince lehounce uchopila za svalnaté rámě a tiše šeptla: Karlouši, ne tak divoce… A vy, vážení čtenáři, budete tvrdit, ne-li klidně tedy alespoň kliďánko, že v tom všem není souvislost? Věřte ale, že zcela nadarmo to neříkám. A věřte, že budou zakrátko kapitulovat i ti nejtomášovatější Tomášové ve vašich řadách. Vždyť je to mezinárodně filologická sensace. Tomu svatosvatě věřte.

Slyšte tedy a ponořte se semnou do tajů našich příslovců. Ten náš český výběžek kolem Aše naše německé sousedy svou holou existencí snad i dost neopatrně byť neúmyslně irituje, provokuje, a občas se oni ani netají s chutí prostě to nějak odmontovat nebo odříznout a basta fidli, ale svoje slovanské pozadí popírat ta ašská předkrajinka nemůže. Jakoby to byl nos namířený na Sasy. Ne dlouhý, ale přece jen nos a nos na ty Sasíky jakoby výsměšně namířený. Proč že? Co se táhne od Aše na východ nechme východem, ale na stranu západní směle ne-li přímo vítězně zahlaholme: heč, naše příslovce mohou mít i dva tvary. Není příslovce jako příslovce, hlaholme nebo alespoň ševelme. Heč, milí Sasíci i Anglosasíci, naše české příslovce hýří bohatostí vám otesánkům nepochopitelnou. Na česká adverbia si troufnout nemůžete. Zajíce načerno vychutnáváme a nijak černě se přitom netváříme. On ten Karlouš ji líbal dlouho a dlouze. Třeba i dlouze a dlouho. Sice ne lehko, leč lehce lehounce mu Libuška naznačila, že se má jako krotit. Však svatba ještě nebyla, jedou nadivoko. Tudíž raději ne tak kór divoce. Hluboce ji sice miloval, hluboko musel ale Karlouš sáhnout do kapsy, když ona jen třeba i jen krátce a stroze v tom karlovarském hotelu objednávala kaštanovou zmrzlinu.

Nuže tedy, není ta naše řeč machr? Já vím, že našinci doma si třeba poklepnou na čelo a prosyknou, že co má jako bejt. Oni většinou vůbec totiž naši lidé doma jisté aspekty bohatosti češtiny netuší a nevnímají. Snad člověk musí trávit přes půl století „mimo“, aby bohatost naší řeči skoro denně zaznamenával. Tak tedy dobře, potěšme se, svět jsme s ní sice nedobyli, ale řeč bohatou máme – lehko/ lehce, těžko/ těžce, jasno/ jasně, napilno/pilně, krátko/krátce, divno/ divně, šikmo/šikmě, plavmo/plavně snadno/ snadně, jisto/jistě i jistojistě, úzko/úzce, hlučno/hlučně/, teskno/teskně, hořko/hořce, bílo/bíle, truchlivo/truchlivě, chmurno/ chmurně, blátivo/blátivě, letmo/letmě, blízko/blízce, sladkobolno/sladkobolně, daleko/ dalece – a tak dále a tak dále. Musím doznat, že jsem nespočítal západoevropské řeči honosící se, jako naše řeč, dvěma tvary příslovcí. Vsadil bych se ale, že jich bude jen poskrovničku. Budou-li ovšem vůbec jaké. A je ta bohatost češtiny vlastně i žádoucí? Nebylo by lepší prostě ji osekat, nechat prosáknout majlíkovštinou a internetovou pamluvou a vybodnout se prostě na bohatství tak težko/těžce dobývané a nakonec i dobyté v době obrozenské a vůbec během konce devatenáctého století? Je to trochu jako s tím rčením o holkách a vdolečcích. Kdo jenom třeba ty vdolky, ten kašle na holky i jejich podolky. Samozřejmě, že i telegrafická stručnost má své přednosti. Ale ruku na srdce – a k tomuhle je kus toho srdce věru zapotřebí – ruku na srdce, pokud vám ještě lidičky tluče – je ta bohatost naší řeči už opravdu jen k tomu zahození? S našimi českými příslovci je možno a dovoleno samozřejmě provádět i jiná kouzla – vesele/veseleji/nejveseleji, smutně/smutněji/ nejsmutněji, hlučně/hlučněji/nejhlučněji a z těchto dalších forem odvozovat zase další na ně navazující jako třeba veselejší/nejveselejší, smutnější/ nejsmutnější, hlučnější/nejhlučnější, leč dejme svému vychloubání náhubeček. Ale zamyslíme-li se znovu - aniž bychom zhlubokomyslněli či dokonce zpyšněli – nemůžeme nedojít k závěru, že jazyk anglický, ten veleúspěšný dobyvatel světa, proti češtině nemá prostě šanci. Je to dokonalý otesánek. Spíš vlastně neotesánek. Nahromadil si sice pyramidy synonym a nakradl si je za ta staletí po Evropě kde se jen dalo, ale v zápolení ve vytříbenosti by ho čeština jasně a nasichr knockoutovala.

Člověk by samozřejmě mohl pokračovat i o několik desítek kilometrů dál. Ten vlastní rukou nasazený náhubeček to bohužel nedovoluje. Ukončeme však tuto procházku tou českou jazykovou bohatostí a přirozenou krásou alespoň prostým konstatováním, že ta naše příslovce sice oplývají bohatstvím a vrozeným šarmem, že se ale zdaleka nemohou vyrovnat tomu skutečnému českému trumfovnímu srdcovému esu – českému SLOVESU. O tom snad až ale jindy.