Cestou do redakce...

Milí přátelé, čtenáři Českého dialogu,

již od září mohu kráčet do nové redakce v Klementinu ulicemi Starého Města. Ne, že bych tudy již snad tisíckrát předtím nekráčela... Ale jít do „naší“ redakce v tom překrásném starobylém areálu Klementina (navíc poté, co jsme měli sídlo na příšerné dálnici - Legerově ulici), to je pocit, při kterém mne jímá radost a pokora a obdiv ke všem těm stavitelům a bývalým majitelům starobylých domů. To je „jiná káva“ než např. veliká skleněná kostka hyzdící Karlovo náměstí, kterou naši magistrátní úředníci dovolili postavit, protože jim z toho šly peníze!

Jdu si pěšky z Náměstí Republiky okolo dvou secesních skvostů – Obecního domu a Hotelu Paříž. Vstoupím do Celetné a hlavou mířím nikoliv na záplavu výloh s turistickými zbytečnostmi (ale i to přináší peníze), nýbrž vzhůru na štíty domů, na zdobená okna, balkony, arkýře, prostě na tu dobu, kdy se majitelé domů neomezovali jenom ubohým názorem náhlých zbohatlíků aby to bylo co nejlevnější, ale když už, tak aby to bylo co nejkrásnější.

Hned po prvních dnech chůze do redakce, která pokračovala přes Staroměstské náměstí, Malé náměstí až na Mariánské náměstí, jsem pojala úmysl se podělit o mé dojmy se čtenáři. Sedla jsem na koberec a obklopila se desítkou knih o staré Praze. Hledala jsem, četla, dělala si poznámky...Pak jsem se však bouchla do čela a zvolala sobě nahlas: Evo, neblázni, na to nemáš, to by ti trvalo sto roků napsat to poctivě a dobře. A co milá historička dr. Jana Volfová? Nepomohla by?

A tak jsem ji požádala a ona s laskavostí sobě vlastní začala psát seriál...snad se vám bude líbi tak, jako mně...

V příštím roce uplyne 90 let od vzniku samostatného státu Československa, v němž jsme s přestávkou tzv. Protektorátu žili 80 let. Na důstojné a klidné rozdělení státu před necelými 15 lety jsem pyšná a mohlo by být vzorem pro jiné země.

Paní šéfredaktorka Eva Střížovská mě požádala, abych Vás provedla po zajímavých místech našeho hlavního města. Navíc redakce časopisu Český dialog má nové sídlo, a to v areálu starobylého Klementina. Naše putování začínám s předstihem a jeho první kratičkou část budete číst jako vánoční dárek.

Kde začít?

Náměstí Republiky

Jak jinak než na náměstí Republiky. Název je o rok mladší než stát, který vznikl 28. října 1918. Náměstí se původně jmenovalo Hybernské, později Josefské podle kláštera kapucínů a kostela sv. Josefa, který byl založen v 17. století. Kostel je jednoduchá stavba bez obvyklé barokní zdobnosti. Uvnitř najdeme dva obrazy od jednoho z nejlepších malířů českého baroka. Představují sv. Antonína a sv. Felixe (felix znamená šťastný).

Do malého nádvoříčka před vstupem do kostela byla v polovině 19. století umístěna socha sv. Judy Tadeáše a dva andělé. Původně byly tyto sochy součástí výzdoby Karlova mostu. Časem lid pražský světcovu sochu začal důvěrně nazývat Tadeášek, a to proto, že mnozí věřili a věří na sílu jeho přímluvy. Pokud se tam zastavíte, vždycky najdete dostatek květin a rozsvícených svíček jako dík za splněné přání. Stávají tam muži i ženy v tiché modlitbě či jenom zamyšlení. Není to krásné v naší bezvěrecké zemi? Přiznám, že tam občas ráda zajdu, neboť míst klidu uprostřed hlučného velkoměsta valem ubývá.

Palladium

Osud kasáren Jiřího z Poděbrad postavených v polovině 19. století se naplnil. Zbyla z nich pouze průčelní zeď v novorománském slohu a na ní pamětní deska J. K. Tyla, který v nich napsal slova písně „Kde domov můj“, jež je naší národní hymnou.

Za ní vyrostl babylon jedenadvacátého století hrdě nazvaný Palladium, aniž by kdo až na výjimky věděl, co slovo znamená. (Babylonem autorka míní obrovské nákupní a restaurační centrum o několika patrech, na něž byly bývalé kasárny přestavěny. Pozn. red.)

Název pochází z řeckého palladion, latinsky palladium. Obecně paládium znamenal idol, v užším smyslu malá dřevěná soška zobrazující řeckou bohyni Pallas Athenu v plné zbroji, chránící Athény. Údajně ji vyřezala sama bohyně na památku své družky, kterou nešťastnou náhodou zabila, a proto její jméno Pallas připojila ke svému. Soška se stala ochránkyní města a zajišťovala jeho věčné trvání.

Pro mne zbourání kasáren znamenalo konec nadějí, že aspoň jejich část bude rekonstruována pro stálou instalaci Muchovy Slovanské epopeje, kterou malíř Praze daroval. Jak je známo, toho, co člověk dostane zadarmo, si neváží.

Historii Paládia země české a budov na náměstí Republiky naleznete v prvním dvojčíslí Českého dialogu roku 2008.

Do nového roku přeji všem hodným lidem, ať mají místečko, kde jim je dobře.