Fotografie Jindřicha Štreita

Přestože je Jindřich Štreit jedním z nejvýznamnějších fotografů, kteří daleko přesahují daleko domácí rámec, dodnes neproběhla ucelená přehlídka jeho tvorby. Retrospektivní výstava k životnímu jubileu, jež probíhá v Praze, poputuje dále do Polska a Francie, představuje 190 Štreitových fotografií. Pospěcha. Zároveň ji doprovází reprezentativní monografie.

Jindřich Štreit (ročník 1946) vtiskl české fotografii v osmdesátých letech minulého století svou nezaměnitelnou pečeť jedinečným souborem o vesnicích Bruntálska, kde žil. Byl za svou dokumentární tvorbu perzekvován. Mezi lety 1978 – 1991 se mu podařilo na malém prostoru několika obcí zachytit vesnici doby reálného socialismu a navíc přinést velmi osobitou autorskou výpověď o lidských osudech. Objevil pro světovou fotografii českou vesnici: oproti idylickým obrazům venkova ukazuje kolektivizovanou socialistickou vesnici z doby normalizace. Zobrazuje bývalé Sudety, kde po druhé světové válce původní obyvatelstvo nahradili přistěhovalci z různých částí republiky, a to se zpřetrhanými vztahy k tradicím a bez hlubšího vztahu k novému domovu.

Listopad 1989 měl být pro Jindřicha Štreita satisfakcí a zároveň se zdálo, že nebude mít co fotografovat. Opak je pravdou: přes hektičnost jeho tvorby posledních let zůstávají bruntálské a olomoucké vesnice významnou, i když dílčí součástí široce se rozvíjejícího díla. Do konce roku 1991 autor pracuje ještě na státním statku, ale pak přichází pozvání do Francie. A další projekty. Objevuje vesnici Slovenska, Francie, Velké Británie, Německa, Rakouska, Maďarska, Ruska a pravidelně se vrací do obcí Bruntálska i Olomoucka. V komorním projektu Farma v Rakousku (1992 – 1993) a následně v maďarské Pustě nejvíce tzv. potkává své Bruntálsko. Pusta, konkrétně Fotografie z písku (1993 – 1998) je projekt o odlehlém rolnickém kraji, který Štreit chápe jako jeden z posledních rájů harmonického soužití prostého lidu s přírodou: uvědomuje si vytrácení lidských hodnot a mizení tradičních principů v současném světě. V dalších projektech sleduje „pobořené zbytky komunismu, přes nějž klopýtají životy obyvatel bývalého Sovětského svazu“. Snímky z Burjatska, Ingušska, Novorossijska a Rumunska zachycují kromě tradičních motivů postkomunistickou kocovinu se všemi jejími projevy: alkoholismem, rozkladem hodnot a chudobou, a v protiváze témata i budhismu a sepětí s přírodou. K vesnici fotograf přiřazuje nově dva výrazné motivy: téma těžké manuální práce-dřiny a sociální téma společností vymezených komunit. Ve snímcích starých lidí, mentalně i fyzicky handicappovaných, závislých, emigrantů, vězňů či lidí různých náboženských společenství autor v sobě nezapře bytostně humanistiského tvůrce srdce.

Byť se dílo Jindřicha Štreita pomalu a trvale proměňuje, je stále obdivuhodně kompaktní. Proto se tvůrci výstavy i monografie rozhodli upustit od tradiční prezentace díla podle jednotlivých cyklů.

Dům U Kamenného zvonu do 3. února 2007.