Medvědi, medvídci …a jejich kamarádi

Kdo by neznal přítulnou a nenápadnou plyšovou hračku, jež byla symbolem našich dětských let! Pokud by se konala anketa o její oblíbenosti, byla by tou nej pro celé dvacáté století. O popularitu se patrně zasloužil její dobrácký pohled. Přináší pohodu a klid do každé dětské duše. A dospělí si vzpomenou na časy, kdy ho objímali a šeptali mu své veliké radosti i starosti. Medvídek si našel cestu k srdíčku kluků a holčiček před více než sto lety.

První se „narodil“ roku 1902 v továrně na plyšové hračky v městečku Giengen u německého Ulmu „otci“ konstruktérovi Richardu Steiffovi. „Předkové“ medvídka se pohybovali jen jako vozík na kolečkách, tažený za šňůrku. „Potomek“ působil přirozeným dojmem, neboť byl vybaven volně pohyblivými tlapkami, a pojmenován 55 PB Roku 1903 nejdříve jen tiše ležel jako málem neprodejný na lipském jarním veletrhu, ale poslední den upoutal nákupčího jedné americké firmy natolik, že ten objednal hned 3000 jeho bratříčků. Jako v pohádce se začali po nich shánět další smrtelníci a v roce 1907 opustilo továrnu už 975 tisíc plyšových medvídků, z toho devadesát procent pro USA. Zde odbočme: medvídek má cosi společného s americkými národními parky. Právě v listopadu roku 1902 chtěli organizátoři honu na medvědy přivézt tehdejšímu prezidentovi Theodoru Rooseveltovi, jež neměl lovecké štěstí, na odstřel chyceného medvěda. Rezolutně to odmítl. Zveřejněním události v listu Washington Post získal prezident novou tvář ochránce přírody. Opravdu, za jeho období bylo vyhlášeno za rezervaci území 800 000 m2 a medvěd se stal národním symbolem. A plyšový medvídek? Dostal podle svého ochránce přezdívku Teddy (známe také Teddybear).

Díky paní Aleně Doležalové, která v roce 2006 uspořádala v Muzeu hlavního města Prahy velmi úspěšnou výstavu panenek, se opět můžeme potěšit. Ve vitrínách se nám předvádí přibližně 500 medvědů, medvídků a jejich kamarádů – jiných zvířátek i potvůrek, vyrobených v rozmezí let 1910 – 2000. A. Doležalová, členka Klubu sběratelů kuriozit, preferuje ve své sbírce především ty chlupáče a zvířata, která získala jako dary od významných osobností v 50. letech a později.

„Můj první medvídek je z roku 1910. Dostala jsem ho od jedné starší dámy – hraběnky z Chrástu u Plzně. Vím, že mě tehdy na něm zaujala pohyblivost jeho končetin i hlavy. Tihle starší medvídci se prostě mohli rozhýbat v celé své kráse, takže o to víc byli dětem milejší. Když jsem se stala dámskou krejčovou, sbírka se povážlivě rozrostla, neboť k nám chodily šít takové celebrity, jako třeba Eva Pilarová, Eva Olmerová nebo Jaroslava Obermaierová. Dostávaly od ctitelů i ctilelek různé plyšáky a vždycky se s námi o ně podělily…“

Sbírka obsahuje i medvídky, jejímiž dárci jsou lidé neznámí. Když se rozkřiklo, že paní Alena chová lásku nejen k panenkám, ale i k medvídkům a zvířátkům, lidé jí často přinášeli chundelaté hračky jako dědictví po svých babičkách, maminkách, příbuzných a známých. I když některé exempláře nesly stopy omšelosti, byly seprány, rozpadaly se a měly původně skončit třeba kvůli molům v popelnici nebo v koši.

„Opravila jsem je a měla jsem z nich potom radost, že byly zachráněny. A čím víc byli ti ,znovuzrození´ medvídci starší, tím se mi stali cennějšími. A také jsem zjišťovala, z jakého jsou materiálu, jaký je jejich celkový vzhled… protože mnohé z nich navrhli výtvarníci jak tuzemští, tak třeba z Německa, USA nebo z Anglie. Obvykle se výrobní vycpávkou staly piliny, sláma, seno, ale ve sbírce mám také medvědy z keramiky, celuoidu i ze skla či z cínu, s nimiž si hrávaly starší děti.“

A jaký uvidíme nejmenší a největší kus? Miniaturou je půlcentimetrová šelmička, největší bručoun měří 140 cm, pochází z roku 1950 a byl vystavován ve vánoční výloze jednoho pražského obchodního domu.

Vyražte do MHMP za Medvědy, medvídky a jejich kamarády – čekají do 24. 2. 2008.