Byly uděleny ceny Významná česká žena v zahraničí 2007

Světoznámá česká architektka z Londýna nebo bývalá primabalerina Národního divadla, která vychovala celou generaci australských baletních umělců, pravnučka Jana Antonína Bati z Brazílie nebo členka starého šlechtického rodu z Rakouska, která do Česka posílala léky - ty všechny letos získaly ocenění Významná česká žena ve světě. Podrobnosti má Milena Štráfeldová.

Tuto prestižní cenu uděluje Mezinárodní koordinační výbor zahraničních Čechů ve spolupráci s krajanskou komisí Senátu už potřetí. Dosud byly významné ženy oceněny v letech 2003 a 2006, vždy v rámci Týdne zahraničních Čechů. Laureátkami tehdy byly například krasobruslařka Ája Vrzáňová, sběratelka moderního umění Meda Mládková nebo pravnučka TGM Charlotta Kotik ze Spojených států, dále zakladatelka hnutí Stonožka Běla Gran Jensen z Norska nebo onkoložka Eva Siracká ze Slovenska.

„Primárním cílem bylo poděkovat ženám za to, co udělaly pro Českou republiku, protože vlastně i ten jejich osobní úspěch je ve svých důsledcích úspěchem pro Českou republiku. A ten sekundární důvod bylo zlepšit povědomí české veřejnosti,“ vysvětluje Ivan Dubovický z výboru zahraničních Čechů. Letošní cenu, která je spojena s plastikou Čechokanaďanky Ley Vivot, získala například osmdesátiletá hraběnka Margareta Waldsteinová - Wartenbergová z Rakouska, která byla prezidentkou České maltézské pomoci:

„Můj hlavní úkol byl, když byla povodeň na Moravě. Já pocházím z Moravy a samozřejmě jsem tam měla přátelé, kterých jsem se ptala, kde ta hrůza je nejhorší. A my jsme potom dostali od Evropské unie 1 milion ecu a s tím jsme postavili 260 domků.“

Další laureátkou je světoznámá architektka Eva Jiřičná, která od 60. let žije ve Velké Británii. Její dílo ocenila i Americká asociace architektů. Po roce 1989 navrhla i několik staveb i v České republice:

„Když jsem začala v Praze pracovat, a my se strašně urputně zabýváme detailem, takže našim konstrukcím se vždycky říká jewelry nebo šperk, tak tady nebyl nikdo, kdo by udělal skleněnou příčku, kdo by udělal pořádně sádrokarton, nikdo nebyl schopen udělat slušný výrobek. Neustálé hádky. A já jsem si v tomto okamžiku řekla, že jestli bych chtěla něco dělat v České republice, tak by to bylo přivést zpátky tu schopnost těch takzvaných zlatých českých rukou a řemeslníků, kteří dovedou udělat slušnou práci.“

Vnučka Jana Antonína Bati Dolores Bata Arambasic z Brazílie získala cenu za svůj podíl na rozvoji česko - brazilských vztahů a šíření české kultury. Její rodina také usiluje o očištění jména Jana Antonína Bati:

„Je jeden náš plán vydat knížky, které Jan Antonín Baťa napsal během 23 let, co byl v Brazílii. Je jich celkem 59, ale řekla bych, že asi 20 knížek je velice zajímavých, aby se vlastně celá ta pravda věděla. Jak to všechno začalo ve Zlíně se strýcem Tomášem a potom jak on pokračoval v práci.“

Čtvrtou oceněnou v letošním roce je čtyřiadevadesátiletá choreografka a nositelka Thálie za celoživotní mistrovství v baletním umění Zora Šemberová, která v 60. letech emigrovala do Austrálie. Mezinárodní výbor zahraničních Čechů tentokrát udělil jeden titul také in memoriam. Ocenil tak Vlastu Kálalovou di Lotti, která ve 30. letech založila tzv. Československou nemocnici v iráckém Bagdádu:

„Pomáhala tam léčit zejména ženy, což v islámském prostředí byl úkol velice obtížně zvládnutelný pro mužské lékaře, Takže se tam výborným způsobem zavedla a i po návratu z Iráku výrazně podporovala česko - irácké vztahy,“ doplňuje Ivan Dubovický. Ceny byly uděleny tento čtvrtek v Senátu ČR, laureátky přijali i první dáma Livia Klausová nebo ministr zahraničí Karel Schwarzenberg.

Poznámka Martiny Fialkové:

Kdo by se chtěl více dozvědět o pestrém a bohužel tragickém osudu poslední vyznamenané doktorky Vlasty Kálalové di Lotti, může si přečíst velmi krásnou knížku Doktorka z domu trubačů od spisovatelky Ilony Borské. V roce 2006 vyšla u nás již posedmé, je stále žádána. V knize, která románovým stylem, ale velmi věrně dle skutečnosti, líčí příběh Vlasty Kálalové, se dočteme mj. jak složité bylo nejprve nemocnici vybudovat a pak získat důvěru Iráčanů, ale především se stále prát s velmi špatnými hygienickými podmínkami zdejšího prostředí. Od samého začátku odvážné doktorce Kálalové pomáhala sestra Rut (občanským jménem Emílie Tobolářová), která byla sestrou mojí babičky, tedy mojí pratetou. Dodnes má naše rodina schované její dopisy a pohlednice z Iráku s velmi exotickými známkami (byla to 20. léta minulého století), kde popisuje svoji těžkou práci aniž by si jako správná řádová sestra stěžovala.

Vrátím se však ke knize, která má velmi působivý závěr. Doktorka Kálalová se i se svým italským manželem, kterého velmi milovala, a s dvěma již dospívajícími dětmi vrátila koncem třicátých let zpět do Československa do rodných Bernartic. Válku přežívají pevně semknuti a cítí se šťastni i v této hrůzné době. Na samém jejím konci souběhem neštastných událostí v Bernarticích přichází o život manžel i obě děti. Píše se 8. květen 1945 a doktorka Kálalová - Di Lotti náhle ztrácí vše, co milovala nejvíc. Konec je ale smírný. Po roce stráveném v USA a v Norsku se opět navrací plně do života, nezatrpkla a pomáhá a dodává sílu ostatním trpícím, má mnoho přátel, píše dopisy, píše knihu, cestuje, pracuje, má zase chuť žít.

Obdivuhodný životní příběh rodačky z Bernartic u Tábora si jistě zasloužil letošní ocenění mezi dalšími významnými ženami – byť in memoriam. Právě kvůli tragickému osudu cenu nemohl převzít nikdo z její rodiny, takže se cena ocitla v rukou zástupců obce a Jihočeského kraje.

A z Bernartic zvou všechny zájemce: Můžete se přijet podívat do malého muzea Dr. Kálalové v jejím rodném domku.