Jan Lucemburský - J. Seifert: Král zvítězil a král pad na hlavě péra pštrosí...

Když se manželům Jindřichovi VII. vévodovi Lucemburskému a jeho manželce Markétě Brabantské na den sv. Vavřince narodil syn, nebrala radost nad jediným mužským potomkem po čtyřech dcerách konce. Rodiče tehdy ještě netušili, jak pestrý a nelehký osud ho čeká. Chlapeček byl v dětství obklopen péčí a láskou babičky a matky, obě byly vzdělané a pěstovaly jeho ducha. V duchu výchovy zlomu 13. a 14. století se musel záhy učit vládnout mečem. V dospívání se pohyboval nejen v kultivovaném prostředí vévodského dvora, ale také u dvora francouzských králů. Pro osobní kouzlo i proto, že byl vlastně jedináček, byl i trochu rozmazlený, nikdo tehdy netušil, jak brzy rodinné prostředí opustí. Jeho otec byl zvolen římským králem a později v Římě slavnostně korunován na císaře. Díky tomu čekala i na syna skvělá budoucnost. Psal se rok 1310, kdy se u Jindřicha VII. objevilo poselstvo z Čech. Vedli ho opat Konrád z cisterciáckého kláštera na Zbraslavi, založeného Václavem II. a Petr z Aspeltu, mohučský arcibiskup, jeden z voličů římského císaře. Přednesli prosbu, aby se Jan oženil s Eliškou, princeznou z rodu Přemyslovců. Opatrný otec, znalý neklidných poměrů v Čechách po násilné smrti Václava III., velmi váhal. Zpočátku nabízel jako českého krále svého bratra Walrama, tehdy třicetiletého, zralého a zkušeného muže. Poslové ovšem trvali na svém. Nakonec císař svolil. Přispěla k tomu jednak solidnost obou vyjednavačů a slib Petra z Aspeltu, který řadu let byl kancléřem a rádcem Václava II. Poměry v Čechách proto dobře znal a slíbil, že v prvních letech bude stát při mladém králi. Zanedbatelná patrně nebyla ani vidina stříbrem bohatého Českého království. Jako jedinou podmínku si císařští manželé stanovili osobní seznámení s Eliškou před uzavřením sňatku. Jistě vám tane na mysli, jak přijala návrh vstoupit do manželství s Janem Lucemburským sebevědomá Přemyslovna. Patrně docela ochotně, neboť její postavení v královské rodině po smrti otcově a tragickém skonu bratra nebylo pro svobodnou, byť princeznu, záviděníhodné. Navíc se obávala nerovného sňatku, který jí měl odklidit jeho budoucí konkurentku. Zájem na něm měla jak sestra Anna, manželka současného krále Jindřicha Korutanského, i když byl panovníkem vskutku mizerným, tak macecha Eliška Rejčka, dvojnásobná vdova v současnosti žijící s předním mužem království Jindřichem z Lipé. Eliška v obavách dokonce opustila Pražský hrad a žila ve věnném městě královen Nymburce. Kromě toho, že těžce nesla osud odstrkované dívky, ležel jí zřejmě na srdci osud celé země, zmítané dlouhá léta spory o osobu budoucího krále, v nichž se obohacovala především šlechta. Za dlouholetých sporů byl královský majetek takřka rozchvácen. Sňatek se synem římského krále a císaře jí dával naději, že se bude moci podílet na zklidnění a uspořádání poměrů v zemi. V létě r. 1310 se začaly konat rychlé přípravy na svatební cestu do Německa. Část finančních prostředků na důstojný doprovod poskytli měšťané Starého Města pražského, krásného bělouše, zlaté a stříbrné stolní náčiní půjčil pražský biskup, potřebné svatební šaty si nevěsta vyšila sama. V polovině srpna se průvod s nevěstou vydal na cestu. S císařskou rodinou a ženichem se poprvé setkala v Křižovnickém klášteře blízko Špýru. V rozlehlé síni před ně předstoupila štíhlá, pěkně rostlá dívka hnědých vlasů, přisnědlé tváře, patrně dědictví po babičce Kunhutě, haličské princezně. Všichni byli jejím půvabem okouzleni. Dobře se k sobě hodili, světlovlasý modrooký císařský syn a tmavovlasá nevěsta. Janovy rodiče poněkud zaskočila Eliščina vyspělost, ale pochybnosti pohotově zaplašil opat Konrád slovy: "...nejbližší dvě léta vyrovnají tělesnou neshodu, ... a věru než byste tak krásné království pustil z rukou, měl byste syna svého třebas i padesátileté přiženiti..." Přestože se Jindřich v rozháraných poměrech Českého království o syna obával, svatba ve špýrském biskupském kostele byla slavná. Poslední srpnový den 1310 předjel Jan v průvodu jezdců nesoucích padesát korouhví se znakem českého lva před svého otce. Sesedl z koně a kleče složil císaři manskou přísahu a přijal v léno České království. Večer se konal v královském paláci svatební obřad, kterého se ujal kolínský arcibiskup. Následujícího rána 1. září mohučský arcibiskup Petr z Aspeltu novomanželům požehnal. U příležitosti svatebního veselí proběhly četné turnaje, v nichž mnozí rytíři z Čech osvědčili svou obratnost. V těchto slavných dnech se zdálo, že sňatek, ač dle dobových zvyklostí dohodnutý, bude počátkem šťastného soužití. Opak se stal pravdou. Jejich manželství patřilo k jednomu z nejhorších. Byla to pravá cesta do pekel, dlážděná aspoň zpočátku dobrými úmysly na obou stranách. Eliška byla samostatně uvažující, ctižádostivá královská dcera vědoma si své ceny, navíc tvrdohlavá, neústupná a prudká. Jan byl více každým coulem rytíř, ale většinu života mladicky nerozvážný. On vychováván láskyplně až rozmazlován matkou Markétou, původem z bohatého Brabantska, zvyklý na život, který popisovaly středověké romány a trubadúrská poezie slovy: "...Dary a utrácením se člověk stává vznešeným." Velkorysý Jan skutečně byl, ostatně o tom podává svědectví celý jeho život. Na rozdíl od něho Eliška prožila dosti strastiplné dětství i dospívání vedle šarmem oplývající nevlastní matky Elišky Rejčky. Nepřátelství vůči ní pociťovala až do konce svého života. Manželé po krátké době patrně dosti vřelého vztahu se začali zvolna odcizovat. Jistě k tomu přispěly nemalou měrou poměry v českém království. Šlechta si za předchozích let bezvládí a slabé vlády Korutanovy zvykla hospodařit především do svých kapes. Navíc její způsoby byly daleko obhroublejší, než byl Jan zvyklý z rodného Lucemburska, také královský majestát šlechta zdaleka tolik nerespektovala, jako tomu bylo v západních monarchiích. Neustávala domácí válka mezi jednotlivými šlechtickými klikami.

Jan začal odjíždět na čím dál delší období za svými zahraničními zájmy, ať diplomatickými, vojenskými nebo jen aby si odpočinul od věčných vnitřních sporů.

Ke škodě země i Janově zemřeli v krátkém čase tří let jeho rodiče. Milovaná matka Markéta náhle 1311, a stejně otec císař Jindřich VII. o dva roky později. Oba jsou pochováni v severoitalské Pise.

Jan v necelých osmnácti letech zůstal osamocen bez pomoci a politické záštity svého otce v zemi, jejíž řeči se nikdy nenaučil, a složitým vnitřním vztahům nikdy neporozuměl. Navíc ho opustil zkušený a schopný rádce Petr z Aspeltu, aby se věnoval svému arcibiskupskému úřadu v Mohuči. A bohužel ani on, přestože znalý poměrů, neodhadl úskalí, které s sebou přinesl podpis tzv. "inauguračního diplomu" krále Jana. Velmi obratným a dlouholetým bojem o podíl na politické moci zocelená česká šlechta do něj vtělila několik ustanovení, která jí dala obrovské možnosti, především v hospodářské oblasti. Například král měl právo vyhlásit obecnou berni (daň) pouze při korunovaci nebo na věno pro královskou dceru, jinak musel o souhlas žádat zemský sněm. Všechny úřady slíbil obsazovat pouze domácími lidmi, nikdo neměl povinnost vojenské služby mimo území státu, leda dobrovolně a za žold na účet krále. Bylo zrušeno právo odúmrti až do čtvrtého pokolení atd. Navíc v předchozích letech byly královské statky skoro beze zbytku rozchváceny. Před mladičkým Janem stál nelehký úkol vymáhat je nazpět. Uspořádání poměrů by patrně nezvládl ani panovník mnohem zkušenější. Králův zápas s domácí šlechtou neurvalou a zvyklou jednat pouze ve vlastní prospěch v čele s neobyčejně schopným Jindřichem z Lipé nemohl dopadnout dobře. A tak není divu, že skoro marný zápas tehdy čtyřiadvacetiletý král vzdal. Čím dále častěji a na delší dobu zajížděl do ciziny. Cílem bylo milované Lucembursko, Francie, Německo, severní Itálie, Polsko. Byl takřka u všech diplomatických jednání, válečných střetů, ale účastnil se i dvou křížových výprav na Litvu, občas byla cílem i zábava při rytířských kláních. Ať při turnajích, nebo boji, tu vítěz, někdy poražený, osvědčoval svoji bojovou zdatnost. Tehdy patrně vzniklo rčení: "Bez krále českého není boje žádného." Kdykoli se ze svých cest vracel do svého království, tak buď proto, aby se pokolikáté již pokusil urovnat vnitřní poměry, ale častěji potřeboval peníze na svoje zahraniční aktivity a občas i na dluhy. Vztahy s manželkou Eliškou se ocitly na bodu mrazu, leč přesto oba dostáli povinnosti zajistit pokračování rodu. Měli spolu sedm dětí, z toho poslední dvojčata, holčičky Annu a Elišku. Syn Přemysl zemřel jako dítě, ostatní děti se staly, jak bylo tehdy běžné, součástí sňatkové diplomacie otce Jana. S druhou manželkou Beatrix Bourbonskou měl na sklonku života ještě syna Václava a dceru Bonu. Padesát let života, která mu osud dopřál, český král Jan, vévoda lucemburský, skutečně nezahálel. Zkuste ho se mnou provázet jeden jediný rok jeho života.

* * *

Janovi je 35 let, předchozího roku v září umírá manželka Eliška Přemyslovna. Útočiště pro poslední čas života našla u nevlastního bratra, nemanželského syna svého otce krále Václava II., vyšehradského probošta Jana řečeného "Volek". Je při ní poslední, ještě malá, sedmiletá dcera, princezna Anna. Bylo jí 38 let a zemřela na tuberkulózu jak její otec. Pochovají ji do hrobky kláštera cisterciáků na Zbraslavi, založeného otcem Václavem a nazvaného Aula regia - Síň královská. Tam dojde konečně klidu. Její ostatky dnes leží pod náhrobkem od Jana Štursy v kostele sv. Jakuba. Tělo jejího manžela vedle ní nikdy nespočine. Zůstanou si cizinci i po smrti. Rok po její smrti je pro vdovce Jana naplněn vrchovatě. Již 31. prosince ho najdeme v severní Itálii, kde sjednal bouřlivě vítán zelenými ratolestmi mír mezi letitými nepřáteli ghibellin - příznivci Švábské rodiny Štaufů a guelfy - příznivci rodu Wlfů. Soudobé prameny konstatují: "...vlídnější způsob živobytí, jenž jeho přičiněním uveden do Brescie, a to v míře, v jaké ho císař Ludvík Bavor svou autoritou a násilnými prostředky žádnému italskému městu zjednati nemohl..." Zdrží se až do června, aby plnými doušky vychutnal svůj úspěch. Dlouhé dny jedná s císařem na ostrově uprostřed Dunaje. Výsledkem je úspěch, v srpnu mu císař dává do správy 9 říšských měst a jmenuje ho císařským náměstkem v Lombardii. Potom rychle na zemský sněm do Domažlic, v Praze sbírá vojenskou hotovost na obranu Moravy proti Uhrům, rychlá cesta do Slezska, kde podpoří řád německých rytířů proti polskému králi. V září ho najdeme ve Vratislavi, kde se mu podaří získat 12 000 hřiven stříbra na financování vojska. 1. října mu přísahají věrnost knížata ve Slezsku, aby vzápětí táhl k Poznani, po týdenním obléhání uzavře s polským králem příměří. Jak je tehdy zvykem, rozpouští před zimou sebrané vojsko, ale 31. října je nucen vydat nařízení o všeobecné zemské hotovosti proti nepřátelskému Rakousku. Příčinou je spor o dědictví po Jindřichovi Korutanském, manželovi Anny Přemyslovny, který zemřel jako bezdětek. Jan předal velení stavům, navíc si Oty Rakouského jako vojáka příliš nevážil, a proto mu nestál za osobní účast v případném střetnutí. K boji nakonec nedošlo, přispěl k tomu i nástup zimy. V Praze Jan učinil opatření nezbytná k obraně země, 13. prosince přijal manskou listinu dalších krajin ve Slezsku. Jmenuje svého náměstka v Čechách a téhož dne s pouhými deseti průvodci spěchá do milované Francie. Krátce se zastaví ve Frankfurtu nad Mohanem, kde jedná s císařem za přítomnosti svého strýce trevízského arcibiskupa Baldina, obratného diplomata. Výsledkem je závazek, že proti císařově vůli se nespojí s nikým v říši. Přes Lucembursko, kde prožije Vánoce a vyzvedne dceru, je 2. ledna 1332 v Paříži. O této jeho cestě se vyprávělo, že král více letěl než jel. A to vše absolvoval na koni, blátivými a ne vždy bezpečnými cestami napříč Německem. Už při pouhém výčtu cest, které za svého života český král Jan vykonal, oči přecházejí. Nestačíme se divit jeho síle vůle a tělesné zdatnosti. "Král cizinec" za dobu poměrně dlouhého panování 36 let získal České koruně četná území. Navždy z nich zůstalo Chebsko, až do 18. století obojí Lužice, Slezsko, určitý čas i řada severoitalských měst. Na území Čech po dobu jeho vlády nevpadla nikdy cizí vojska, a to není právě málo. Rozhodně přispěl k tomu, že České království vešlo do širšího evropského povědomí, za jeho vlády se razily první zlaté peníze zvané florény podle vzoru města Florencie, začaly se dláždit pražské ulice, je též zaznamenán první metař. Konšelé na Starém Městě dostali povolení postavit si radnici.

Syna Václava poslal na vychování do Francie. Jistě bylo kruté sebrat dítě matce, ale tehdy ne až tak neobvyklé. Díky výchově ve Francii patřil Karel IV. k jednomu z nejvzdělanějších panovníků tehdejší Evropy. Přes všechny výhrady nelze Janovi upřít, že byl osobnost a právem mu náleží přízvisko "poslední rytíř". Statečně zmáhal zřejmě dědičný oční neduh, který vedl k úplné slepotě a choval se tak, jako by stále viděl. Šlechetnost ducha a osobní statečnost osvědčil i v poslední bitvě svého života u francouzského města Cresy - Kresčaku. Až zcela slepý, vzal meč, ze zadních pozic se vrhl v čele svých mužů do bitevní vřavy. Heslem jeho oddílu byla "Praha". Proč asi? Možná letmá vzpomínka na raný sňatek nebo dokonce spanilost přemyslovské princezny, nebo že přece jenom vždycky země poskytla nějaké peníze. To už se nedozvíme. Uprostřed nemilosrdné seče si vedl statečně, padl pod ním kůň, on ale v boji pokračoval. Jeho tělo našli vojáci až večer. Anglický král Eduard III. přikázal ještě dýchajícího Jana přinést do svého stanu, kde přes poskytnutou péči vydechl naposledy. Tehdy sňal z jeho přilby tři pštrosí péra a nápis "Ich dieu" - "sloužím". Daroval je svému synovi přezdívanému Černý princ. Péra se stala součástí jeho erbu a dodnes ho užívají příslušníci britské královské rodiny, kteří nesou titul princ waleský.

Jeho syn Karel ho nechal pohřbít v rodném Lucembursku, ale klidu našel až dlouho po smrti. V roce 1946 konečně ostatky "posledního rytíře" spočinuly v katedrále P. Marie v hlavním městě Lucemburska. Ještě jednou nebyly ponechány v klidu, byly přivezeny do Prahy, a to v roce 1980 proto, aby byly antropologicky prozkoumány a konzervovány. Následujícího roku navždy opustily město, s jehož jménem šel se svými muži do poslední bitvy a vráceny do katedrály P. Marie. Vrchovatě se naplnil jeho život, dostál pověsti skvělého válečníka. Málokomu ze slavných se podaří zemřít tak, jak žili.