Zamyšlení nad knihou - Láska ke světu, v němž byla vychována

Letos devadesátiletá německy píšící česká spisovatelka a pamětnice židovské intelektuální komunity v Praze Lenka Reinerová byla poctěna čestným občanstvím Prahy. Při té příležitosti řekla: "Velice si vážím odůvodnění, že se bere na vědomí a dokonce oceňuje ta trojživelnost, že nějakým způsobem funguju v česko-německo- židovském světě."

Ze stejných důvodů se letos pětaosmdesátileté pedagožce a literární badatelce dr. Vilmě Iggersové dostalo čestného občanství Horšovského Týna. Lidové nakladatelství nyní vydalo překlad autobiografické knihy "Dva pohledy na dějiny", kterou napsala se svým manželem, sefardským židem narozeným v Hamburku.

O té knize, o rodném kraji, o životě vůbec - a také o spolupráci paní Vilmy s Českým dialogem - si povídáme v domě někdejší spolužačky z gymnázia, zahradnice Ivy Kouříkové v Koutě na Šumavě, obci, která má přídomek "na Šumavě" podle situování železniční zastávky, jinak je v Českém lese, stejně jako rodiště Iggersové- Abelesové. Vilma se narodila roku 1921 ve vsi Miřkov (1158- Miroslavův dvůr), 8 km severozápadně od Horšovského Týna. Tatínek koupil počátkem třicátých let od knížete Trauttmansdorffa velkostatek Nový Dvůr. Do Plzně prodával pasterizované mléko, jogurt a jablečnou šťávu. Pekli i chléb. Na dvoře v Týně se každý rok poráželo prase, byť vepřové není košer. Abelesovi patřili do židovské obce Horšovského Týna. Více než jako součást izraelitského společenství se cítili příslušníky německy mluvícího měšťanstva. Soužití Němců, Čechů - těch bylo asi 15 procent z 3000 obyvatel - a Židů ve městě, které bylo do 17. století ještě jazykově českým, nepůsobilo do nástupu Hitlera v Německu národnostní třenice. Vilma tehdy přejímala od svého otce spíše kulturně sociální názory, jako že venkov je dobrý, město je špatné. Vše přirozené lepší než formální a přátelství s lidmi z jiných než vyšších vrstev jsou lepší než ta, která odpovídají "našemu společenskému postavení". Byl to tátův nápad, že Vilma se sestrou Marianou musely každý rok vždy týden deset hodin denně pomáhat s vázáním snopů. Otec nikdy nepolitoval ženy z vyšší společenské vrstvy, že trpěly melancholií. "Podívej se na dělnice," říkával, "ty na takové hlouposti nemají čas." Když Vilma absolvovala pět let obecné školy, měla jít studovat na české gymnázium v Domažlicích; v Horšovském Týně žádné nebylo. Protože neuměla česky, musela nejprve strávit rok na české měšťance v Týně.

Dvakrát týdně chodila cvičit do německého sociálnědemokratického dělnického tělocvičného spolku. Německý nacionální a český nacionálně orientovaný Sokol nepřicházely v úvahu. Jenom do májového průvodu Vilma nesměla. "Především maminka nechtěla," píše, "abych se jako dcera nejvýraznějšího zaměstnavatele v H. Týně tak moc ztotožňovala s dělníky." Na domažlickém gymnáziu během 135 let jeho existence studovali například budoucí spisovatelé J. Š. Baar a Jan Vrba, jejichž knihy nechybí v knihovnách starších krajanských komunit.

S Horšovským Týnem neměla chodská metropole přímé železniční spojení. Vilma vzpomíná na toulky s kamarádkou po vyučování: "S Anitou jsme často chodívaly z Domažlic domů pěšky, přestože mi to naši zakazovali. Cestou jsme tropily nejrůznější hlouposti, brodily jsme se potokem, opékaly brambory na ohni, kradly třešně a hrály s vlastnoručně vyrobenými kartami hru "vosy". Pak jsme vždy šly k Anitě domů, do prvního patra Týnského nádraží (její otec byl přednosta stanice) a počkaly na vlak, kterým jsme původně měly přijet."

Životopisná publikace manželů Iggersových nepostrádá kouzlo poezie, zejména z Vilminy strany. Vzpomíná: "Příbuzní, především babička, mi zhusta promlouvali do duše. Když s tím začal i dědeček Ornstein, kterého jsem měla zvlášť ráda, rozhodla jsem se jednoho dne, že půjdu z domu. Nevěděla jsem úplně kam, ale zabalila jsem si do aktovky jednu knihu a hodně jablek a vydala se na cestu. Došla jsem kousek za poutní kostel sv. Anny. Tam jsem si sedla na mez, jedla svoje jablka a četla jsem si - dokud nepřišla matka, která se mě s několika příbuznými vydala hledat. ... Nejraději jsem četla na zahradě ukrytá ve větvích jabloně, kde mě jen tak někdo nenašel." Po anšlusu Rakouska si rodina začala dělat starosti o budoucnost. "Jednou jsem se chtěla na nádraží posadit na lavičku vedle německé dívky, kterou jsem dobře znala. Maminka ji a její sestru zvávala na oběd, když měly doma hluboko do talíře," svěřuje se autorka. "Sotva mě to děvče spatřilo, stouplo si a plivlo přede mnou na zem."

24. října 1938 opustili Abelesovi rodnou zem, zanechavše za sebou veškerý majetek, kterého se pak už nikdy neměli dotknout - ani po roce 1989. O deset let později koupil otec Vilmy zemědělskou usedlost v Kanadě. Roku 1954 zemřel. V osmdesátých letech 20. století byl posmrtně uveden snad jako první a jediný Žid do "Haly slávy" farmářů v provincii Ontario.

Vilma studovala na univerzitě v Chicagu francouzskou a německou literaturu. Se spolužákem Georgem se vzali v roce 1948. Od domažlických přátel prý k nim doputoval jako svatební dar chodský kávový servis. Od roku 1950 učili manželé na černošské vysoké škole Philander Smith College v Little Rocku. Poučeni událostmi v Evropě, zapojili se do protirasistického hnutí.

V r. 1957 měly v oblasti nižších středních škol v Little Rocku odpadnout všechny rasové bariéry. Iggersovi poukazují na to, že se situace měnila pomalu. Např. jejich kolega - matematik Lee Lorch - se pokoušel přihlásit svoji dceru na veřejnou černošskou školu. Vyslýchal ho proto Výbor pro neamerickou činnost (Unamerican Activities Committee), a protože odmítl vypovídat, propustili jej z univerzity v Nashvillu. Také Iggersovi byli vedeni ve svazcích FBI jako potenciální levičáci. Za MacCarthysmu se obdobně podezřívaný Charles Chaplin raději vystěhoval z USA.

Rok 1957 zastihl Iggersovy na univerzitě ve Fayettville. Vilma píše o své občanské angažovanosti: "Za pár dnů jsme se již cítili jakou součást univerzitního společenství. Já jsem se okamžitě stala členkou Sdružení pro světové události (World Affairs Group). Jedním z našich projektů bylo zrušení rasové segregace v bazénu pro dvou až čtyřleté děti. V rámci dalšího projektu jsme se pokoušeli pohnout univerzitu k tomu, aby jedinou černošskou studentku nechali bydlet s ostatními děvčaty na koleji."

Ve stejném duchu si na jiném místě stěžuje Georg: "Když jsme den po našem příjezdu (do New Orleansu) chtěli přihlásit děti do školy, museli jsme nejprve doložit, že jsou bílé.

Šestiletý Jonathan, který začal chodit do první třídy, nechtěl s ostatními dětmi každé ráno přísahat věrnost Spojeným státům americkým, protože něco takového prostě neznal. Jeho třídní učitelka na něj kvůli tomu byla nepříjemná."

Georg v dvojbiografii poté zdůrazňuje, že se v USA přece jen prosadila myšlenka, že být Američanem nijak nesouvisí s původem. "Ve veřejném a kulturním životě USA dnes černoši, lidé z Asie a Latinské Ameriky skutečně hrají podstatnou roli", uznává.

Roku 1964 vyšel paní Vilmě článek Vojtěch Rakous, zapomenutý český vypravěč, původně přednáška o česko-židovském autorovi pronesená na konferenci SVU ve Washingtonu. Rakous psal ponejvíc komické příběhy o českých vesnických židech v druhé polovině 19. století, kteří harmonicky vycházeli se svými českými nežidovskými sousedy. Když se potom Rakous v r. 1897 stal svědkem silné vlny českého antisemitismu, byl hodně zklamaný. Rozšířená monografie později obohatila světovou literaturu o Židech v Čechách.

V letech 1965-1991 působila Vilma Iggersová jako profesorka na Canisius College v Buffalu, 35 minut autem od Niagarských vodopádů. V tomto období napsala knihu Pražské ženy - o dvanácti německých, českých a židovských ženách jako Magdalena Rettigová, Božena Němcová, Josefa Náprstková, Milena Jesenská, Milada Horáková nebo Jiřina Šiklová. Anglické vydání vyšlo roku 1995, přepracované německé ve Vídni roku 2000.

V roce 1991 odešla do důchodu. Ona a její manžel mají na kontě množství literárních a historických publikací. Jsou pořád zváni přednášet před auditorii v Americe, Evropě, ba i v Číně.

Během své první poválečné návštěvy Prahy se seznámila s Leo Brodem a jeho ženou Elisabeth, rodiči novináře Petra Broda, který byl v devadesátých letech členem redakční rady Českého dialogu a do loňska redaktorem české sekce BBC. Leo byl výborným znalcem města a podobně jako ona se zajímal o dějiny Židů z Čech. Spřátelila se také se svým vzdáleným příbuzným Otou Pavlem (původně Popper), "optimistickým člověkem s krásným humorem." Smysl svého životního směřování vyjadřuje takto: "Celá moje vědecká práce, mohu-li to tak nazvat, vychází z lásky ke světu, z něhož pocházím, a touhy tento svět více poznat. Je to především venkovský, klidný a mírný svět. Je to zvlněný kraj s kopci na obzoru. ... V Horšovském Týně, kde jsem bydlela, se mluvilo spíše německy, v Domažlicích česky. Národnostní problémy tu existovaly, ale nikdy jsem je nevnímala jako ohrožení tohoto světa - a nebýt nacistů, opravdu by jej neohrozily." S Vilmou Iggersovou jsem se seznámil před léty na setkání Kruhu česko-německého porozumění ve Furth im Wald. Není vyznavačkou poválečného odsunu Němců, ale na podrážděné výroky některých sudetských Němců, s nimiž přišla do styku "Zapomněla jsi, že nás vyhnali?", je vždy připravena odpovědět: "Nezapomněla, vždyť n á s také vyhnali."

Od roku 1994 se v Horšovském Týně konají setkání občanů německé národnosti. Na něm se přátelí Němci, kteří byli odsunuti, s těmi, kteří zůstali v rodné české zemi. Pravidelně se schází padesátka občanů německé národnosti z Česka a Bavorska. Postupem doby schůzky začali navštěvovat i Češi. Pořadatelem je plzeňské Středisko setkávání Karla Klostermanna, jenž pomáhá občanům německé národnosti žijícím v západních Čechách. Iggersovi koupili v roce 1990 byt v Göttingenu. Svůj život aktivních důchodců tráví dílem v Buffalu, dílem v Evropě. Pro týdeník Domažlicko řekla paní Vilma v srpnu 2002: "Horšovský Týn byl pro mě vždy důležitý.

Žili jsme tu všechny národnosti propojeny. Kdyby se ti Němci nezbláznili, tak se to všechno nebylo stalo."

A v Domažlickém deníku po převzetí Ceny Gratias agit 2004 od českého ministra zahraničí na otázku, zda se cítí spíše Češkou, Němkou, Židovkou nebo Američankou, odpověděla: "Sama nevím. Mám takový zvláštní pocit, že s e m patřím."

V Koutě - venku plápolá oheň v zahradním krbu a Vilmina vnučka Kelly, studentka bohemistiky na torontské univerzitě se projíždí na mém kole, pár metrů ze Šumavy do Českého lesa a zpět - se živnostnicí a filozofkou hovořím o knize Račím krokem, v níž Umberto Eco vypráví o zpátečním pochodu, na který se vydal Západ po pádu komunismu. Pod heslem "globalizace", podle něj i podle nás, dochází k podkopávání ještě nedávno propagované mnohokulturnosti. Ta kdysi poměrně dobře fungovala v místech jako Praha nebo Horšovský Týn. Lenka Reinerová a Vilma Iggersová toho byly svědky.

S Kelly potom jedeme na horských kolech kolem tvrze pánů z Rýzmberka, Lomikarova zámku až ke glorietu Klobouk, vztyčenému na počest vítězství českých křesťanských reformátorů nad papežskými křižáky. Klobouk nad Koutem v Bitvě u Domažlic roku 1431 upadl při útěku z bojiště kardinálu Césarini. Povídáme si, kolik studentů, aspirantů a doktorandů studuje v Torontu češtinu a jak si všichni váží Josefa Škvoreckého. Český dialog, do něhož Kellyna babička přispívá svými překlady, věnoval nedávno životu a dílu tohoto českokanadského spisovatele celé číslo. Mluvíme dílem česky, dílem anglicky. A já se už těším, až paní Vilmu vystřídá v našem časopise jako autorka Kelly Iggersová. Zatím přesně neví, kam patří, ale už tuší, že t a t o země je jí blízká, ne-li nejbližší.