Vojta Levin vypráví:

Narodil jsem se 31. března 1921 v Krnově. Můj otec byl krnovský rodák, maminka pocházela z Vídně, kde se s tátou seznámila za 1. světové války. Dědeček byl z Kolína a byla to jeho zásluha, že táta a já jsme vyrostli v "německém" dvojjazyčném Krnově.

Po mnichovském diktátu jsme opustili Krnov a usadili se v Brně. Táta měl kamaráda z vojny, který se po 1. světové válce usadil v Jižní Americe, a ten ho vyzval, aby se celá naše rodina k němu vystěhovala. Rodiče si bohužel mysleli, že emigrace je jen pro mládež, proto tuto nabídku přijali jen pro mne. Nastalo shánění dokladů a deviz. 15. března 1939 nás okupovali Němci, ale moje přípravy byly již tak daleko, že jsem potřeboval jen poslední německé razítko a v cestě mi již nic nebránilo. Táta někde sehnal deset liber, které jsem si schoval v láhvi na aspirin.

Začátkem dubna jsem se vydal na cestu. Musím se však přiznat, že se mi do Jižní Ameriky vůbec nechtělo, a tak jsem doufal v možnost zakotvení v Anglii. To se nakonec uskutečnilo. Po příjezdu do Anglie jsem zjistil, že lodi do Chile jsou na pár měsíců vyprodány, a proto jsem si našel místo u Czech Refugee Trust Fund - pomocné organizace pro uprchlíky z Československa. Když vypukla válka, napsal jsem na čs. velvyslanectví v Londýně, že se chci přihlásit na vojnu. K odvodu jsem šel v lednu 1940 a na vojnu nastoupil až v srpnu téhož roku. Zrovna začaly nálety na Londýn a bylo docela výhodné se stěhovat do tábora v Cholmondeley Parku daleko od zásahů Luftwaffe. Po roce služby u pěchoty jsem si v praporním rozkazu přečetl výzvu, aby se přihlásili držitelé řidičských průkazů. Já jsem ho sice neměl, ale řekl jsem jim, že jsem ho ztratil na útěku. Vzali mne na zkoušku, po které mi dopravní důstojník řekl, že by mě měl dát za tu lež zavřít. Protože však u mne zjistil řidičské buňky, poslal mě do auto školy.

Tímto způsobem se mi podařilo stát se řidičem náklaďáku a pak instruktorem u brigádní autoškoly v hodnosti svobodníka. V květnu 1944 byla škola zrušena a já byl přeložen jako desátník k 2. tankovému praporu. Brzy nato jsme odešli do Francie a do konce války obléhali pevnost Dunkerque.

Konec války byl signálem k nastoupení cesty domů. Byli jsme přeloženi pod americké velení a přijeli jsme do americké zóny Československa. Rozmístili nás po různých vesnicích na Plzeňsku. Brzy jsme však jeli do Prahy - na parádní oslavu vítězství. To byl vrchol naší slávy. Pak už následovala jen zklamání.

Nejdříve odstoupení Podkarpatské Rusi, kdy se mnoho našich kamarádů ocitlo bez vlasti. Na druhé straně jeden rusínský komunista žádal o propuštění z armády, rychle spěchal domů a... zmizel! Denně jsme viděli netrestané přehmaty komunistů a v novinách začaly útoky na "zápaďáky". Rodiče válku nepřežili - v Krnově jsem našel jen hrstku přátel, takže nebylo nic, co by mě doma drželo.

Rozhodl jsem se pro návrat do Anglie. Tam mne zrovna s otevřenou náručí nepřijali. Trvalo pár měsíců, než jsem našel práci. Rozhodl jsem se pro textilní průmysl a místo mi bylo nabídnuto na severu země, ve Wiganu. Skoro rok jsem byl učněm v tkalcovně. Potom se ale situace zlepšila. Jeden z kamarádů z vojny pracoval také v textilním průmyslu a u jeho firmy sháněli prodavače. Místo jsem dostal a strávil tam sedmnáct let. Následkem levnějšího dovozu textilního zboží z Japonska a Hongkongu bylo stále méně možností pro prodavače anglického zboží. Musel jsem uvažovat o změně zaměstnání.

V novinách jsem četl článek o počítačích, který na mne udělal ohromný dojem. Jak ale proniknout do nové techniky? Zavolal jsem proto na inzerát o škole počítačových instrukcí. Zjistil jsem však, že škola je o mnoho dražší, než jsem očekával. Co se dalo dělat? Manželka mi přidala, a tak jsem s její pomocí dal tu částku dohromady. Kurz byl dost dlouhý, ale nakonec jsem dostal diplom. Hledání místa bylo dost obtížné, firmy chtěly mladší síly a také zkušenosti. Měl jsem však štěstí, že to se mnou jedna americk á firma zkusila. Třikrát jsem změnil místo a nakonec se rozhodl pro osamostatněn í. Našel jsem si dobré zákazníky a měl jsem úspěch. Bylo mi skoro sedmdesát let, když jsem konečně odešel do penze.

Odstěhoval jsem se z Londýna a žiji v překrásné vesnici na východě Anglie. Následkem "sametovky" mám možnost navštívit starou vlast a mohu říci, že jsem se svým životem spokojen.