Jubilující Olbram Zoubek

Na dvůr ateliéru Olbrama Zoubka se vchází průchodem činžovního domu. Z nervozity hluku Ječné ulice se v nás rozhostí klid a ticho před seskupením cementových postav - s rukama mlčenlivě vztaženýma v gestech, v pohybech, ve zvláštním naklonění či schýlení. Na brance letitými dešti omývaná výmluvná tabulka s nápisem: "Prosím o maximální stručnost, světlo a život jsou krátké". Ano, autor sochy modeluje z hlíny - v konečné podobě s typickou Zoubkovskou strukturou. Největší se odlévají do cementu, malé jsou ze slitiny olova a cínu, stejně jako reliéfy. Archaické náměty a všednost materiálu oživuje zlacení ženských vlasů i atributů v krásném kontrastu.

Pražský rodák Olbram Zoubek se letos dožívá 80. let. Jeho tvorba je nejen významným uměleckým odkazem, ale je spjata s historií českého národa. Kromě posmrtné masky Jana Palacha vytvořil Zoubek velmi významný Pomník obětem komunismu, odhalený v roce 2002 na speciálních stupních ve stráni k lanovce na Petřín, v němž se vyjadřuje k naší době symbolikou postav, měnících se postupně v torza po ustupujícím schodišti a táhnoucím se bronzovým proužkem se jmény obětí. Středem jeho uměleckého směřování byl vždy člověk jako měřítko všech věcí a činů, jako symbol pomíjejícnosti i věčnosti, touhy po velikosti a životní malosti a banálnosti. Kořeny inspirace vždy hledal ve středomořských kulturách, ve starověkém Řecku, čerpal ze Starého zákona, od Keltů, stejně i ze současnosti a "z všednosti" - od rodiny a přátel. Postavám určuje nová poslání, seskupuje je do vztahů. Mytologické či biblické zkonkrétňuje směrem k přítomnosti. Nejlépe to vystihují jeho vlastní slova: "...dělám lidi, na které myslím. To napět í mezi nadčasovostí a současností, mezi patosem a všedností, mezi směřováním k řádu a nemohoucností ho dosáhnout, to je asi to, oč mi v sochách jde".

Konec roku 1989 vynesl Olbrama Zoubka jako jednoho z těch, kteří mohli tvořit v sedmdesátých a osmdesátých letech pouze ve svém ateliéru, kteří nesměli vystavovat a byli ostře sledováni, kterým bylo dovoleno živit se nanejvýš restaurováním. V roce 1969 zhotovil Janu Palachovi posmrtnou masku, poté jeho bronzový náhrobek na Olšanský hřbitov. Tímto vyjádřením lidského postoje si zavřel nadlouho dveře k prezentaci děl. Od devadesátých let se stal pro národ "sochařem Jana Palacha ". Galerie se předháněly o možnost realizovat jeho výstavu. Dostával mnohé zakázky (pro pracovnu Václava Havla vytvořil nádhernou sochu dívky s dlouhými zlatými vlasy). Byl zpovídán a hodnocen, byl kritizován - mnohdy nezaslouženě. Jeho dílo, vycházející hlavně z řeckých dějin a tradic, je součástí dneška.

V roce 1969 v rámci projektu Socha a město umístil skupinu soch mezi procházející chodce. Výstava (k 80. výročí sochařova narození) je určitým návratem k této myšlence: rozestavět přímo v historickém centru města přes sto soch - v cyklech Antickém, Přátelé, Lotovy ženy

nebo jednotlivě či ve dvojicích. Aby bylo mož- né se mezi nimi volně procházet a stát se tak přímou součástí plastik. Nebo se dívat z odstupu na les postav - zpodobněných osudy bájných hrdinů i současníků.

Sochy Olbrama Zoubka je možné spatřit na Ovocném trhu v Praze - do 8. června 2006.