Srážka s režimem

Jsem studentka Vysoké školy ekonomické obor Diplomacie. Milý Čtenáři chtěla bych abys o mně věděl alespoň toto. Musím Ti sdělit svůj zážitek, neboť se domívám, že je třeba aby ho znalo co nejvíce lidí.

Naskytla se mi příležitost zapsat si kurz na který dochází přednášet velvyslanci z různých zemí světa. Neváhala jsem ani minutku a tento kurz si zapsala plná očekávání, jaké zajímavé věci se dozvím. Všichni ti pánové na mě zapůsobili svými názory a postoji a také svým vystupováním a chováním k nám studentům. Někteří nás oslovovali: budoucí kolegové. Jeden muž však ve mně vyvolal, nejen svým povýšeným chováním, velký odpor vůči své osobě a své zemi. Byl to čínský velvyslanec. Nejdříve hovořil o všech přednostech a úspěších své země a zdůrazňoval, jak Číně záleží na mírových vztazích se sousedními a ostatními zeměmi a také na vztazích, které jsou založené na dialogu a spolupráci.

Poté nám dal prostor k dotazům. Jelikož jsem šťoura rýpavá, neváhala jsem a zeptala se, jak tato koncepce zahraniční politiky koresponduje s násilným zabráním Tibetu, porobením jeho obyvatel a následnou okupací této země? Nebyla jsem sama a přidaly se další spolužačky s dotazy o politických vězních a vůbec dodržováním lidských práv v Číně.

Moderní lidé, nevěřili byste co ten malý pán s ledovým klidem a lámanou češtinou odvětil. O žádných politických vězních v životě neslyšel, to je prý hloupost. Řekl, že máme zkreslené informace, prý jsme zblblí těmi našimi hroznými médii. Ty si prý ráda vymýšlejí. K tibetské otázce mi řekl, že Tibet vždy patřil k Číně a k žádnému násilí prý nedošlo. Nakonec se mě zeptal, odkud mám takové informace a jestli prý nejsem napojená na západní agenty.

No, musím přiznat, že jsem na něho chvíli tupě zírala a nevěřila jsem těm českým slovům, co vyšla z jeho úst. S ledovým klidem toto prohlásil mezi vzdělanými lidmi na akademické půdě. Když jsem se probrala z transu, dostalo se mi další síly k útoku. Avšak moje snahy byly marné, neboť pan velvyslanec nám dal jasně najevo, že by byl raději, kdyby se tázali muži. Dokonce ani náš vyučující, který celý kurz připravuje, se netvářil příliš nadšeně, když viděl moje další snahy o dotaz. Po celou zbývající dobu trvání přednášky jsem už mlčela. A pozorovala marné snahy mých spolužaček, dostat nějakou uspokojivou odpověď na otázky týkající se Tchajwanu.

Když teď nad tím přemýšlím, lituji všech lidí, kteří byli nuceni žít v nějakém podobném režimu ať už to byl komunistický nebo jiný. Muselo to být děsivé a pro nás, lidi zhýčkané demokracií, naprosto nepředstavitelné. Na závěr bych chtěla ještě poznamenat, můj čtenáři, že srážka s režimem je mnohdy milionkrát horší než srážka s blbcem.