Dr. Antonín Sum - O teroru

9 2001 Dějiny česky

Dr. Antonín Sum Bohužel, není v možnostech místa i termínu odevzdání rukopisu do tiskárny popsat v jednom dvou odstavcích, co všechno tomuto člověku, bohatému na zážitky dobré, zajímavé, ale i velice těžké a zlé, život přinesl. Snad jen připomenout, že od malička díky rodným Hradčanům i rodičům, se seznámil s přednímu českými politiky a vzdělanými osobnostmi té doby. Studoval práva, která mohl dokončit až po znovuotevření vysokých škol po válce. Pracoval na předsednictvu vlády, ale v roce 1947 na svou žádost přestoupil na Ministerstvo zahraničí k Janu Masarykovi. Po jeho smrti ho zatkli a v procesu s Miladou Horákovou odsoudili na 22 let. Třináct let seděl v komunistických lágrech, ven se dostal až na amnestii v roce 1962. Poté pracoval jako zedník, kominík a právník Metrostavu. V roce 1968, když začalo svítat na lepší politické časy, se stal starostou Junáka. Za rok byl však prohlášen za kontrarevolucionáře a tak by se dalo pokračovat... Napsal řadu knih a řadu jich přeložil z ;několika světových jazyků, které ovládá. Spoluzaložil Společnost Jana Masaryka, které je předsedou. Mne velice zaujala jeho řeč při vzpomínce na Jana Masaryka a protože se mi ji nepodařilo celou zachytit, požádála jsem ho o následný rozhovor, který se trochu protáhl. Ale myslím, že to není na škodu, protože vzpomněl na řadu věci týkající se jak teroru obecně, tak jak ho známe z našich nedávných dějin. Zde jsou myšlenky dr. Suma:

V minulých desítkách let se teror velmi často projevoval různým způsobem. Ať už vojenským nebo civilním. V posledních letech je to právě civilní teror, který působí stejně jako některé války. Mnoho nevinných lidí je tím postiženo a strádají oni i jejich rodiny, a teď, jak jsme viděli, v Americe v několika desítkách minut zahynulo několik tisíc lidí.
Podstata zůstává stejná -- jsou to činy zlých lidí, kteří se snaží těm druhým lidem imputovat svoji zášť, svoji zlobu. To není křesťanská láska. Zrovna tak se říká, že islám, má lidi také rád. Je to možná pravda, ale ty výsledky jsou někdy negativní. To se ovšem netýká jenom islámu. To se týká mnoha jiných, ať už sekt, či přesvědčení politických. Říká se tomu fundamentalismus. Lidé, kteří se snaží vnutit druhým svůj určitý názor a když se mnou nechceš souhlasit, tak tě pěkně majznu přes hlavu, nebo zastřelím, nebo uříznu hlavu, tak jako to dělají třeba v Alžíru, atd. To jsou teroristické akty, které se dneska projevují velmi aktuálně a velmi moderně.
Minulé století bylo na války opravdu bohaté. První i druhá světová válka, to byly vysloveně teroristické akty. První světová válka způsobená Německem (Rakousko se jenom přidružilo), to byl teroristický akt nacistů, Němců. Lidí, kteří byli zaslepeni určitou ideou, která se už od roku 1933 rozšiřovala a už v Německu tehdy znamenala smrt pro mnohé lidi. Celá Evropa to viděla, co se tam dělo proti Židům a různým minoritám, tam už to začínalo. A něco podobného se dělo v Sovětském svazu už tehdy. Dokonce se říkalo, že se Hitler určité věci učil od Stalina. A tam, když teprve v Německu to začínalo v třicátých letech, byly už miliony lidí terorismem zavražděny.
Potom přišla druhá světová válka, která přinesla 50 milionů mrtvých, zbytečně. Neboť výsledky sice obnovily mnoho krásného, demokratického, svobodu pro mnoho zemí, ale současně otevřely dveře dalšímu terorismu, který už existoval (v době války byl trochu latentní, protože spojenci potřebovali pomoc Sovětského svazu, takže se nevidělo to, co se dělo) a až po té válce začal Stalin, abych to personifikoval, neboť to nebyl jenom Stalin, ale začal se rozmáhat. Spojenci s tím nepočítali v té době. Vždyť víte, že americká armáda byla během několika měsíců rozpuštěna, že těch asi 6 milionů amerických vojáků se najednou ztratilo v civilu. Kdežto Sovětský svaz těch svých 9 milionů vojáků držel ve zbroji. Měl obrovskou sílu a to byl také jeden z těch důvodů, proč vlastně další vývoj až do roku 1949 byl takový jaký byl. Západ si toto ze začátku vůbec neuvědomoval a nepřipravoval se na něco, co téměř s určitostí by bylo nastalo, kdyby se nebyla vyvíjely po 48 roce věci tak, jak se vyvíjely. Konečně si Západ začal uvědomovat to šílené nebezpečí komunistického terorismu, který chtěl -- a to známe dnes už z dokumentů -- ovládnout celý svět. A jak by to bylo dopadlo, si dovedeme představit, když víme co se dělo v Sovětském svazu i nás...
Toto všechno dění i teroristické akty měly pochopitelně vliv na život u nás i myšlení Jana Masaryka. On sám byl člověkem lidským, hodným, tolerantním, snášenlivým. Dovedl pochopit i chyby, které se dělaly. (On taky třeba udělal řadu chyb.) Ovšem, on měl jednu velmi zajímavou vlastnost -- když udělal nějakou chybu, neboli "volovinu", jak říkal, tak se rychle uměl omluvit. A to je, podle mě, dost důležité. Dneska se nikdo za nic neomlouvá... každý snědl všechnu moudrost od krále Šalamouna po královnu ze Sáby... A to je špatně, myslím. To Masaryk nikdy nedělal.
Po válce si Jan Masaryk, když se sem vrátil, začal uvědomovat, že mnoho věcí se tady nevyvíjí tak, jak by se mělo vyvíjet. A upozorňoval na to. My jsme tady neměli stoprocentní demokracii. Něco bylo demokratické, něco ne, a ti komunisté, tady měli velmi silnou moc právě proto, že Sovětský svaz ve válce byl spojencem a pomáhal Západu ve vítězství.
Po válce se situace vyvíjela tak, že ti komunisté, kteří sem přišli z Moskvy, ale i z Londýna, tam byla poměrně také silná skupina, ti se pomalu, ale jistě dostávali do vedoucích funkcí.
Nejenom, že měli rozděleny v "košické vládě" svá místa. Když bychom si vzali ten rok 47, kdy začali vystrkovat "růžky" a kdy kominforma uložila zdejším komunistům, aby se nejpozdějí do jara 1948 plně zmocnili vlády (to bylo usnesení z října). Už v roce 1947 začaly procesy. Nebo ty tři tzv. balíčky ministrům -- Zenkl, Drtina a Jan Masaryk -- s výbušninami, které je měly zabít, což mělo být jakési varování, protože, každý kdo věděl jak se to dělá, mohl vědět, že balíčky otevře někdo ze sekretariátu, nikoliv ministr, ale teprve teď se ukázalo, že komunisté toho využili. Byl to konkrétně Čepička, kdo to organizoval, a když bylo po Únoru, tak zatkli toho hlavního vyšetřovatele, to byl ministerský rada Mariánko, který potom takzvaně spáchal sebevraždu v Ruzyni, ale ti další, kteří byli okolo, byli obviněni, že oni chtěli obvinit komunistickou stranu, že poslala ty balíčky, ale že oni to dělali sami, bylo v tom několik lidí a byli potom v kriminále.
Co ale bylo hlavní, že pan ministr Masaryk, který byl v té době na zasedání Spojených národů, byl velmi důrazně varován americkými přáteli, aby se nevracel do Československa, že tady velmi brzy dojde ke komunistickému puči. Tedy -- on to věděl a také na to upozorňoval. A ostatní demokratičtí ministři, ať to byl Zenkl, Rybka, Ursíni a další, tomu nechtěli věřit. Mysleli si, že jde o švandu. Nechtěli to vzít na vědomí, zatímco Jan Masaryk si to uvědomoval!
Další věc byla, že pan ministr Masaryk v této věci osobně zasáhnout nemohl, protože on neměl žádnou moc! 0n jako ministr zahraničí mohl vyjednávat, mohl mluvit, ale neměl možnost věci tady měnit. Komunisté už měli velkou část moci ve svých rukou, zvláště v těch tzv. silových ministerstvech, tj. vnitra (Nosek), Ministersrtvo národní obrany (což byl Svoboda, který oficiálně byl bezpartijní, ale byl tajným členem komunistické strany, jak se později ukázalo).
Ale, vraťme se k roku 1947. Ministr zahraničí Jan Masaryk ztratil svou dobrou náladu. Byl znám jako veselý člověk, který dovedl dělat šprýmy, dobře vycházel s lidmi. Ale na začátku roku -- v lednu a v únoru, to už byl někdo jiný. To už nebyl ten veselý člověk, protože viděl, kam to směřuje.
A potom přišla tragédie toho tzv. Února, demise ministrů, tedy těch nekomunistických ministrů, takže to vypadalo tak, že by se měla zlikvidovat celá vláda, ale to nešlo, protože, i kdyby pan ministr odstoupil, což mu vytýkají, tak pořád ještě scházel jeden hlas. Tehdy už začala v Praze shromáždění, zemědělci, milice už pochodovaly po Praze, byl povolán zvláštní pluk SNB, nálada byla mizerná, každý viděl, že se něco děje. A v těchto chvílích podali ti ministřili demisi, přičemž se tam stala taková zajímavá epizoda, která sama o sobě nic neznamená, ale je trochu příznačná. Za panem ministrem přišel náš kolega Soukup, který bral telefon. Volal ministr Rybka a říkal, že chce mluvit s ;ministrem, tak mu telefon předal. Soukup pak vyprávěl, že se pan ministr úplně zalekl, zarazil a říká: A kdo ještě? Pak se obrátil k ;Soukupovi a ptal se: Víš o nějaké demisi ministrů? Ten odpověděl, že ne. Pak Soukup řekl: To jsou volové. A pan ministr říká Rybkovi: Soukup říká, že jste volové. A já si to myslím taky. A ještě se ptal Rybky, jestli o tom ví Beneš. Ten odpověděl: Jdeme mu to právě sdělit.
To byla velká chyba, protože o takové vážné věci se má diskutovat, promýšlet ji a ne postavit Beneše a Masaryka před hotovou věc, protože na tom už se pak nedá nic změnit, to je konec. A z toho vznikla tzv. únorová krize, která skončila Gottwaldem. Pan Beneš prosil Jana Masaryka, aby zůstal ve vládě, což splnil, protože už svému otci slíbil, že vždycky bude pomáhat Benešovi, že bude po jeho boku. Co mohl dělat? Beneš se bál, že tady dojde ke krveprolití, což by ti darebáci určitě udělali, měli velkou část vojska, esenbáci byli komunisté. Takhle se to vyvíjelo. Únor probíhal jak probíhal.
Tam byl ještě jeden zajímavý moment. Když Beneš podepsal novou vládu, byl Jan Masaryk v předpokoji. Ven vyšel Gottwald rozhazoval radostně rukama a řekl, že oni stejně měli několik plánů jak dostat moc plně do rukou a komentoval to: Oni na nás vystrčili prdel a my jsme je do ní kopli. Vyplývá z toho ale, že tak či onak, komunisté by ten převrat provedli. Oni totiž po tom roce 1946, kdy získali většinu ve volbách a kdy se jejich vliv začal zmenšovat, oni se dalších voleb báli. Takže se rozhodli provést převrat. Pokud se něco z těch události vytýká Masarykovi a Benešovi, tak je to naprosto nesprávné.
A teď už k tomu, co se týká posledních dnů Jana Masaryka. Opakuji, že to byl člověk velmi lidský, hodný. Byl to člověk, který se bál bolesti. A teď se najednou dostal do situace, že byl ve vládě, ve které nechtěl být, on měl u sebe svou abdikační listinu, ale na přání Beneše ji roztrhal. Ale rozhodl se, že tu věc vyřeší a každému z nás, kdo jsme mu byli blízko včetně Milady Horákové a jejího manžela, něco naznačil. Nejvíce Heidrichovi, to byl generální tajemník ministerstva, který později odešel do zahraničí, byl tajemníkem Rady svobodného Československa. Tam napsal do tamnějšího Svobodného slova, že mu pan ministr pár dní před tou událostí řekl, aby se šel podívat z okna jeho ložnice. Otevřel okno ukázal dolů a řekl: Tady budu ležet za pár dní a pak se uvidí. Přede mnou zase řekl, že na zítřejší zasedání vlády, které svolal Gotwald na 10. března už nepůjde.
Byla to sebevražda. Ale byla to také demonstrace. On chtěl tím činem burcovat proti nebezpečí komunismu. Vždyť Západ si po válce vůbec neuvědomoval, jakým směrem se situace vyvíjí. Že je ohrožená i demokracie v jiných místech země, vždyť Sovětský svaz chtěl ovládnout celý svět. A to už Masaryk dávno pochopil. On se rozhodl k tomu zoufalému činu proto, aby na to poukázal. A také teprve po jeho smrti se začaly demokratické státy zajímat o to, co se u nás děje...
(Ze záznamu z povídání, které jí poskytl ve své pracovně dr. Sum, poslední tajemník Jana Masaryka, připravila Eva Střížovská. A domluvili jsme se na další možnosti setkání, protože tento milý pán je studnice zajímavých poznatků, zážitků a moudrostí z novější české historie i současnosti.)