KRAJINA V ČESKÉM UMĚNÍ

Nová stálá expozice Národní galerie v Praze Krajina v českém umění (17. – 19.století), sestavená ze sbírek Národní galerie, zapůjčených děl UPM v Praze a Galerie Benedikta Rejta v Lounech i ze soukromých sbírek, je důmyslně dělena do více oddílů.

Česká barokní krajina začíná dílem Karla Škréty (Silvio a Dorinda), krajinný motiv rozvíjí Jan R. Rys (Vnitřní krajina, Večerní krajina). Plného rozkvětu doznává v tvorbě otce a syna Hartmannových, tvořena hlavně podle vzoru Breughela. V zátiších s loveckými motivy či biblických scénách vynikal F. T. Dallinger, v české rokokové malbě N. Grund (Krajina s troskami okrouhlého chrámu).

J. Platzer a K. Seckel se specializovali na malbu architektur.

Krajinomalba 19. století doznala největšího rozmachu v pojetí romantismu, vycházeje z romantismu francouzského – patetického a figurálního. Stejně i z německého – rozjímavého a více „krajinářského". Byl českým umělcům bližší a svého vrcholu dosáhl v dílech žáků krajinářské školy M. Haushofera: například A. Kosárka, A. Bubáka, B. Havránka, J. Mařáka aj. Realisticky pojímal krajinu A. Chittussi. Důležité byly motivy Prahy. Později se prvky českého romantismu a realismu prolínaly s vlivem německým a francouzským. Spatříme také díla krajinářské školy J. Mařáka v čele s A. Slavíčkem, impresionismus zastupuje především V. Radimský. K nim se postupně připojili absolventi malířských ateliérů tehdejší Akademie výtvarných umění.

Fotografii 19. století jako nejpřesvědčivější důkaz proměny krajiny – ve stavbách železnic a komplexů zastupují O. Bielfeldt a I. Kranzfelder. Romantickou polohu J. Eckert, zakladatel české krajinářské fotografie, kterému je protipólem F. Krátký svými výjevy českého a moravského venkova. Představiteli první generace amatérských fotografů-krajinářů byli O. Šettele a A. Stifter. Jejich snímky i pokusy kolegů často připomínaly pojetím a technikou grafiku i malbu.

Krajina v umění 20. století je poznamenána prvkem dobového umění sociálního obsahu a stejně tak stylizovaného způsobu vidění skutečnosti, a to v malbě Rabasově, Radově, Kotíkově, Piskačově. Nastupuje téma poetismu, později surrealismu: ve vizích, silný je v malbě prvek mystéria. Motivy barevnosti hmoty, předznamenávající nyní již informel jsou obsaženy u P. Lišky či J. Brože, obrazové poselství silného citového vyjádření u K. Černého. Generaci let padesátých zastupují např. K. Malich, Č. Kafka aj..

Zdánlivě „nekrajinná" díla jsou především od Z. Ságlové, P. Šembery, J. Mlčocha, M. Šejna a mnohých dalších.

Oddíly doplňuje Grafický kabinet (bude obměňován vždy po třech měsících), který postupně představí krajinu v české kresbě a grafice 19. a 20.století v dílech jednotlivých autorů. Prvním je Téma I: Krajiny v kresbě a grafice Jana Jiřího Balzera (1736-1799) a Antonína Balzera (1771-1807).

Kolekce v Paláci Kinských přináší průřez tvorbou nejvýznamnějších krajinářů, zdůrazňuje určitá specifika (sociální, fantaskní a symbolizující krajiny) i tvary (vedutu).

„Má přesvědčivým způsobem ukázat pomyslný oblouk, kterým české krajinářství za poslední staletí prošlo." (tisk. materiál k výstavě).