Ludmila
zveřejněno: 2008-06-08
Severní stěna Eigeru
Přišel den, kdy jsem se opět posadila do překrásné přednáškové síně Západočeského muzea v Plzni. Sál byl zaplněn do posledního místečka a každý z nás se velmi těšil na přednášku cestovatele a horolezce Čecho-Švýcara Čestmíra Lukeše. S velkou pozorností jsme naslouchali, jak se dá „dobýt“ severní stěna Eigeru v zimě. Všem nám bylo jasné, že tak náročná stěna vyžadovala velkou přípravu. Slyšeli jsme velmi poutavé vypravování o náročné cestě na vrchol, která se konala od 10. – 27. března roku 1985. Novou cestu absolvovali tři kamarádi. Byl to Čestmír Lukeš, Jiří Šmíd a Michal Pitelka. Všichni tři kamarádi tak před lety zdolali 3970metrů vysoký vrchol Eigeru v bernském Oberlandu. Tento výstup patří k nejhlubším zážitkům všech horolezců. Známá je 1800 metrů vysoká skalní stěna, která si často vybírá své oběti. Pan Lukeš se svými kamarády zdolával tohoto nebezpečného velikána 17 dní a nocí.
Na vrchol je prozkoumáno asi 25 cest a jelikož se zde často mění počasí, tak už si vrchol vzal 55 lidských obětí. Cestovatel nám také vypravoval, jak je někdy náročná záchrana horolezců. Popisoval ledová pole ,výstupy na skalní prahy a na cestu traversem, probíral lezení v ledu a v mixu. S humorem nás seznámil se svými stupni obtížnosti. 1. jde to, 2. jde to těžko a 3. nejde to. Jeho slova doprovázela nádherná hudba a krásné fotografie. Hovořil také o tom, kolik váží zavazadlo horolezce, které nazýval „tlumičem vášně“. Není to jednoduché mít sebou stravu na čtrnáct dní a to horolezci jedli pouze ráno a večer. Také jsme pochopili myšlenku, že panu Lukešovi trvalo velmi dlouho, než o některých kamarádech, kteří tento svět opustili při své zálibě, mohl začít mluvit v minulém čase. Účastníky přednášky zajímalo, jak udrželi v činnosti prsty, jak přenocovali a jak používali vysílačky a informovali přímo ze stěny obyvatele v Bernu, kteří si zážitky horolezců mohli poslechnout v radiu v přímých vstupech. Nelze hovořit o klidném spánku. Horolezci ve stanu prohovoří vždy různá témata, „spí“ v takovém polosedě a i ve stanu ve spacím pytli byli uvázaní.
Pan Lukeš vysvětlil, proč má raději zimní výstup a hovořil o výstupu pomocí fixního lana. V létě totiž více padají kameny, protože skála se rozpadá a to není zrovna bezpečné. Porovnával také pohled, který vidí turisté ze zubačky a jakou sílu má uchvacující pohled horolezců přímo ze stěny. Turista vidí pouze malou část. Rána jsou vždy náročná, musí se vše očistit. A začíná vždy další den, který je náročný na fyzickou i psychickou stránku člověka. Proto mezi horolezci nikdy nenajdete psychicky labilního člověka , takový člověk by tak náročné dny nezvládl. Na stěnách člověk zažije padání lavin, změny počasí, kalamity i to že se někdy stane, že se musí obejít i bez tekutin. To má často za následek velký úbytek váhy. Na tak náročný výstup se člověk musí připravit sportem, musí chodit často do přírody, cvičit, meditovat a umět se nejen dobře ovládat, ale také správně dýchat. Když se stoupá na vysokou horu, tak se často slabším pomáhá, ale čím se stoupá výše, tak má každý co dělat sám se sebou. Ti slabší to musí takzvaně vydýchat. Ale pojem kamarádství a tým nejsou jen slova, je to moc důležitá realita. Na vrchol jde každý sám, člověk se těší až bude na vrcholu a zažije ten úžasný pocit, cítí hlubokou vděčnost a pokoru. Nehledá v ničem kolem sebe ale v sobě. Čím výše, tím větší změněné stavy vědomí. Horolezci vidí vše jinak než my tam „dole“. Hory vždy připraví řadu překvapení, je to pochopitelně o ohromném výkonu, poznání i kamarádství. A jak se říká v jednom citátu. „ Krásnější než hory, jsou jen hory, kde jsem ještě nebyl….“
Po krátké přestávce nám cestovatel vypravoval o zemi, kterou miluje..o Tibetu. Vyprávěl o zničených klášterech, kterých bylo 6000 a zničili je Číňané. Mnoho poznatků jsme získali o původních obyvatelích Tibetu o jejich čistých duších, o mystice a spiritualitě obyvatel. Krásné fotografie byly podmalované zajímavou hudbou. Na fotografiích jsme obdivovali nejen obyvatele Tibetu, ale i překrásné přírodní scenérie a zajímavá zvířata a rostliny.Tibeťané mají srdce na dlani, jsou veselí, tolerantní a člověka zkoumají svým pohledem a svým zrakem, který je podobný rentgenu, umí odhadnout povahu člověka..Zajímavé byly i fotografie horkých pramenů, které dodávají člověku svoji sílu, zvláště jeho kloubům, když tvrdě pracuje na malých políčkách. Pan Lukeš také hovořil o tom, jak probíhá Den za práva Tibetu a o tom , jak Tibet ztrácí svá práva a svou kulturu. Úsměvně říkají nám Evropanům „dlouhonozí lidé“ ale sami potichu našlapují a splývají s přírodou. Tibet není jen zajímavá země, ale i země, která touží po svobodě. Ale je nutné potlačovat vše, co Tibeťanům činí nepřátelé, ať je to střelba do lidí, násilné sterilizace či uzavírání univerzit. Již bylo zlikvidováno 70 % univerzit. Velmi se nám líbilo vypravování o životě nomádské rodiny, také o tom jak má velmi důležitou roli jak, o studeném větru, krásných květinách a překrásných kamíncích. Velmi zajímavé je, že ještě mnoho cest i hor není prozkoumáno. Pěkná byla fotografie jezera s plameňáky a pohoří s vlaječkami. Přednášku pan Lukeš zakončil fotografií plakátu s kříži. Tento plakát vznikl, aby si lidé uvědomili, že bylo vyvražděno přes milion Tibeťanů. Není možné, aby Tibetu pomáhali jen Tibeťané žijící ve Švýcarsku, ale musíme se snažit všichni, aby se stal Tibet opět svobodný.
Vydavatelel