Martina Fialková
zveřejněno: 2008-01-16
S Mirkou Mikes – Lindbäck
Bylo publikováno v měsíčníku Xantypa, pro nějž autorka rozhovory psala.
S Mirkou Mikes – Lindbäck o lidských rozměrech techniky a o tom, že dvě plus dvě jsou čtyři všude na světě
Švédsko je země, kde ženy mají zelenou, mohlo by se zdát. Je to ale skutečně tak jednoduché, zvlášť jste-li cizinka a pracujete-li v oboru, který je zdánlivě téměř mužskou doménou?
Pokud jde o elektroniku, polovodiče či jaderná paliva, špičkových odborníků není v žádné zemi nadbytek. Ve švédském Västerås však žije pro nás doma docela neznámá rodačka z Brna, Mirka Mikes – Lindbäck. Po dlouhou dobu je osobou zastávající významné posty ve výzkumu v mezinárodním gigantu, koncernu elektrotechnicke firmy ABB se 100 000 zaměstnanci, jehož švédská část (původně ASEA) sídlí právě ve Västerås. Drobná Brňačka je také členkou řady rad vrcholových švédských i evropských institucí a organizaci zabývajících se vyzkumem a jeho uplatněním v praxi, jeho financováním a i modernizací náplně vysokoškolského technického vzdělávání. Je také čestným doktorem na dvou švédských univerzitách v Uppsale a ve Västerås.
Díky mým českým přátelům žijícím ve Švédsku, kteří mne na charismatickou dámu, upozornili a umožnili s ní schůzku, vznikl následující rozhovor.
**************************************
Jak jste se dostala k technice a do výzkumu ? Byla to přímá cesta?
Jak se to vezme. Doma mně a mé sestře tatínek vždy říkal: „Běžte studovat přírodní vědy, jejich zákony platí všude a dvě a dvě jsou vždycky čtyři.“ Měl pravdu. Já jsem vystudovala fyziku a matematiku na Univerzitě J. E. Purkyně v Brně (1963-69) a moje sestra absolvovala chemii. Nebyly jsme výjimkou. V Čechách snad bylo tehdy v těchto oborech víc děvčat, než ve Švédsku, kam jsem pak odešla. Takže to nebylo tak divné, vybrat si technický obor, jehož čas právě nastával.
A po ukončení studií? Pracovala jste ve svém oboru v Československu?
Ne, hned po škole a po okupaci vojsky Varšavské smlouvy jsem odešla do Švédska. Bylo mi čtyřiadvacet a když jsem po tříměsíčním jazykovém kurzu nastoupila do ASEA, byla jsem druhou nejstarší (ano, nikoli nejmladší!) ženou – fyzičkou, pracující ve výzkumu. Tehdy byla ve Švédsku vysoká konjunktura a nedostatek techniků. Nastoupila jsem do Centrálních výzkumných laboratoří. To byl sen každého mladého technika. Začala jsem s vývojem polovodičových komponent, takzvaných tyristorů. Byla to technika budoucnosti - klíčová technologie pro regulaci chodu vlaků, tramvají, válcoven, řízení převodu elektřiny a jiných elektrotechnických systémů.
Osvědčila se vám v praxi příprava z brněnské univerzity? A jakou roli hrálo, že jste byla mladá žena a cizinka k tomu?
Československé vzdělání mělo a má mezinárodní úroveň. Problémem byla řeč a nové prostředí. Potřebovala jsem se naučit co nejrychleji švédsky. Ve srovnání se svými švédskými kolegy jsem určitě zpočátku vkládala do práce více úsilí a energie, abych dosáhla srovnatelných výsledků. Chtěla jsem se jim přirozeně vyrovnat a prosadit se. Měla jsem jistě určitou výhodu v tom, ze jsem svým původem, pohlavím a vzděláním budila určitou sympatii, pozornost a zvídavost. Možná, že se lépe prosadí mezi stovkou mužů mladá žena než mladý muž. A jako cizinka jsem měla vlastně výhodu (!), že se musím spolehnout jen sama na sebe. Když už jste ve zralejším věku, jste pak jako žena brána více jako rovnocenný kompetentní konkurent. Hlavní však vždy bylo, ze mne práce velmi bavila a angažovala a měla jsem ze svých výsledků vždy radost. To mi pomáhalo v obtížných situacích.
Čím vším jste ve firmě během let prošla?
Začala jsem pracovat ve vývoji a zůstala mu věrná až dodnes. První léta jsem pracovala na vlastních úkolech, později vedla různá výzkumná oddělení. Kvůli prohloubení znalostí jsem vždy navazovala spolupráci se švédskými vysokými školami. Spolupracovala jsem i s kolegy v zahraničí, například s kolegy ve švýcarské konkurenční firmě Brown Boveri. S tou se, shodou okolností, v roce 1986 švédská ASEA spojila a vznikl švédsko-švýcarský elektrotechnický koncern ABB. Několik let jsem též zodpovídala za vývoj materiálů pro jaderné palivo a v té funci spolupracovala jak s kolegy v USA, tak s výzkumníky v Moskvě. Od roku 1997 pracuji v ABB Corporate Resarch ve funkci koordinátorky společného výzkumu mezi ABB a švédskými vysokými školami. Částí této funkce je, že zastupuji ABB v různých vědeckých správních radách, jako například ve Švédské nadace pro strategický výzkum, Švédské vládní komisi pro informační technoogii, Švédské technické akademii, zastupuji švédský průmysl v poradní vědecké komisi Evropské unie.
To ale znamená, že jste přeci jen měnila časem své odborné zaměření… To jistě není na této úrovni snadné…
Ze specialisty jsem se stala časem více genaralistkou. Změnit obor během kariéry vitalizuje jak jedince tak organizaci. Víte, když člověk změní obor, přináší s sebou znalosti a zkušenosti, které nová organizace mnohdy nemá a potřebuje. Myšlenky jsou nové a často revolučnější než myšlení těch, kdo ve stejném oboru pracují již dlouho, a jejichž myšlení se stalo časem spíše evoluční. Každá organizace potřebuje obojí.
Tady ve Västerås, kde bydlíte, sídlí tedy mozek celé ABB?
To není tak úplně přesné. ABB má asi 100 000 zaměstnanců ve vice nez 100 zemích světa a výzkumné skupiny ve Švédsku, Finsku, Norsku, Německu, Švýcarsku, USA, Číně a Indii. Naše švédská vývojová organizace ve Västerås má 200 zaměstnanců 40 národností, šéfem je Ind, ktery mluví jen anglicky. Jsme skutečně mezinárodní pracoviště a hodně cestujeme.
Zkuste zhodnotit, jaký nejzajímavější úkol jste kdy řešila?
Zajímavý úkol? Všechny byly pro mne vždycky zajímavé a angažující! Jeden z nich však mne mimo vlastní práci velmi zaujal ještě i psychologicky. Po rozpadu Ruska navázala ABB ve Švédsku a v USA spolupráci s ruským vědeckým ústavem. Kolegové obou velmocí se k nám, Švédům, obraceli s důvěrou, což nám dalo klíčovou pozici v této mezinárodní spolupráci. Psychologicky zajímavý byl právě moment paradoxu spolupráce obou ještě nedávno soupeřících velmocí, jehož jsme byli svědky i spoluaktéry. Technika není strohá, jak se mnohým jeví. Vždy k ní patří i ta lidská stránka jako lidské vztahy, jazyky, kultura apod. Představte si, jaký zážitek pro mne byl, když jsem po třiceti letech poprvé přijela do Moskvy a používala tam úspěšně svoji školní ruštinu!
Do Česka jezdíte jen občas, po čem se vám ve Švédsku třeba někdy zasteskne?
Pochopitelně v první řadě po rodině. Jsme generace Evropanů s rodinou žijící ve více zemích. Maminka a rodina sestry žijí v Brně, dcera pracuje ve Švýcarsku, syn s rodinou žije ve Stockholmu. Obě děti vystudovaly (na radu dědečka 2+2=4) technické směry. Sejdeme se všichni jen při výjimečných příležitostech, jako například vloni v létě v Brně při oslavách 90. narozenin maminky. No a když přijedu do Brna, dám si vždy smažený sýr – to bývalo takové levné studentské jídlo, že? Stále je? Tady ve Švédsku to neznají. Ten jsem měla moc ráda.
**************************************
Rozhlížím se po krásném obydlí manželů Lindbäckových, jejichž společnou zálibou je kromě bytového designu i moderní výtvarné umění. Avantgardní plastiky či působivé obrazy současných uznávaných umělců (například Petera Freudenthala – malíře pocházejícího z význačné umělecké rodiny ve Švédsku) jsou začleněné citlivě do interiéru. Vypovídají těm, komu se dostalo podobné cti povečeřet s hostiteli v domácím prostředí, o jejich skvělém vkusu. Usměvavá paní Mirka s manželem se se mnou loučí a já si říkám – nejen Brno by mělo být hrdé na svou rodačku. Proto vznikl tento rozhovor. Foto 1 – V roce 1950 doma v Brně Foto 2 - Ve firmě ASEA při práci v laboratoři polovodičů (1973) Foto 3 - Ze současného působení ve firmě ABB 7 350 znaků
Vydavatelel
