Ludmila Lojdová
zveřejněno: 2006-05-02
Navštívila jsem kadeřnický salón. Na hlavě barvu rozšlehanou v mixéru, kolem krku ručník.
V zrcadle pozoruji kadeřnici Jáju, která se mi právě začíná věnovat.
"Žít s chlapem, to je o jídle," vyladila svůj program. "Ták, vyměníme ručníček, podáme šampónek - skloňte hlavičku!" Teče do očíček? Utřeme očíčko. Svíčkovou by moh mít každej den. Pozor na límeček! Krásný náušničky! A těch knedlíků, co spořádá! Ještě předkloníme hlavičku. Vás bych chtěla mít za tchyni. Jste taková hodňoučká. Hádkama se nic nespraví. Nevěřte, že existuje manželství, kde se nehádaj. Barvička se nám krásně chytla, že jo? Je to lenoch. Tužidýlko? Už seděj s dětma v hospodě a já musím pracovat. Nestřihneme do ouška... Řekla jsem mu: Přijeď, bude sranda - ježíšmarjá, musím telefonovat."
Rádio Jája přepnulo na maximum. Povzbuzuje své příbuzné, aby bez ní ještě chvíli vydrželi, ptá se, co si dali k obědu, diktuje dlouhé seznamy nákupů, hodnotí politickou situaci a začíná se s nimi bavit o dovolené.
Dáma sedící vedle mne se zachvěla. Probudila se z hlubokého spánku a začala si frizuru dokončovat sama.
"Hezky jste si to učesala," chválí ji rádio Jája. Já jsem na vás celou dobu při telefonování myslela. Víte, na nervy je dubromysl, žádná chemie! Jednou jsem se bála, že se zcvoknu a hele: dubromysl! Ohromě mě uklidnil."
Aby nahradilo zákaznici ztracený čas, změnilo se rádio Jája v chobotnici. Tančí kolem starší dámy rituální tanec, chapadla plná hřebenů, nůžek, fénů a laků létají nad hlavou zákaznice, která se začíná bát. Krčí se na otáčivé židli, je menší a menší, až úplně zmizela.
Rádio nepostřehlo, že už dokončilo práci, a hraje a hraje.
Odpoledne ještě úplně nezestárlo, když se Jája ke mně vrátila. "Vypadáte jako panenka, jako dvacítka, pozdravujte vnoučátka. Pořád by se něčím cpal. Další, prosím!"
"Žít s chlapem, to je o jídle. Tak co budeme dělat?"
"Prosil bych přistřihnout knír."
Sto, dvěstě, třista, čtyřista...
"Veselé vánoce," hlaholí za mnou rádio Jája až na chodník zalitý říjnovým sluncem.
Vydavatelel