Skauting v ČR opět vzkvétá

To tvrdíme nejen my v redakci, protože máme dostatek informací z různých oddílů i osobních zkušeností (skauti v rodině). Vědí to moc dobře i všichni, kdo se zabývají prací s mládeží. Po létech zákazů a pronásledování, ať se snaží další dětské organizace sebevíc, dnešní Junák opět dosáhl obrovské popularity. Díky mnoha dospělým vyznavačům jeho ideálů, jejichž nadšení často hraničí až s bláznovstvím v tom nejlepším slova smyslu, skauting zase dává našim dětem úžasné možnosti. Jak prožít volný čas a přitom se nenásilně učit žít v souladu s přírodou, ale také s druhými lidmi, jak si vážit práce, jak získat mnoho užitečných dovedností, to vše na pozadí nezapomenutelných zážitků. Na důkaz tvrzení v názvu článku přinášíme proto úvodní článek z pera jednoho z mnoha obětavých skautských vedoucích a chceme vás i nadále v tomto roce informovat o dění ve skautské organizaci. (Činíme tak další z kroků k přiblížení Českého dialogu i mladším generacím.) Byl jsem požádán redakcí Českého dialogu, abych napsal krátký článek o činnosti a životě ve skautském oddíle. Po dlouhém vánočním rozmýšlení vznikl tento představovací příspěvek, po němž by v příštích číslech měly následovat další, které přiblíží naše konkrétní výpravy, výlety a jiná dobrodružství.

Abych trochu přiblížil skauting v České republice dnes, musím zabrousit trochu do historie. Český skauting byl, jak je všeobecně známo, založen A. B. Svojsíkem ještě před první světovou válkou, vycházeje z britského vzoru, geniálně upraveného pro tehdejší mládež a klima v Čechách. Po válce Svaz skautů RČS byl vedle Sokola vůdčím výchovným prvkem pro mládež, protektorem byl sám TGM. Rozvíjel se i dívčí skauting, oddíly byly v každém větším městě i na mnoha vesnicích. Vznikaly i konkurenční skautské organizace, neměly ale takový význam jako organizace Svojsíkova. Během druhé světové války byl skauting poprvé zakázán, oddíly se buď rozpadly, nebo žily v ilegalitě či pod hlavičkami turistů či v jiných povolených organizacích a spolcích. Hned po válce byl skauting obnoven a Junák čelil velkému náporu členů. Po únoru 1948 došlo k násilnému včlenění Junáka do komunistického Svazu československé mládeže, později k jeho úplnému zrušení. Opět se mnoho oddílů rozpadlo, mnoho činovníků bylo souzeno a vězněno, některé oddíly přešly pod jiné organizace.

Během Pražského jara 1968 byl Junák podruhé obnoven, po okupaci v srpnu 1968 ale bylo jasné, že zákaz činnosti je jen otázkou času. Poslední skautské tábory proběhly v letech 1970-71, potom většina oddílů přešla do Pionýra či jiných organizací. Naposledy byl Junák obnoven hned v listopadu 1989, během Sametové revoluce. Od té doby má organizace stabilně něco přes 50 000 členů, zahrnuje nejmladší věkovou kategorii („vlčata" a „světlušky") od 6 do 11 let, skauty a skautky (do zhruba 15 let) a „rovery" a „rangers" (od 16 do zhruba 20 let). Odrostlí dospělí, mají-li zájem, se mohou zúčastnit vedení oddílů, nebo jinak pomáhat ve kmeni dospělých. Samostatnou složkou jsou také vodní skauti, kteří se odlišují modrým krojem a hlavně důrazem na čistě vodácké aktivity (sjíždění řek, plachtění, rafting, putovní vodácké tábory, apod.). Junák je v současnosti největší organizací v Čechách, věnující se práci s mládeží.

Náš vodácký oddíl Albatros tvoří ještě s oddílem vlčat (Rackové) a dvěma dívčími oddíly (světlušky a skautky) 4. přístav Jana Nerudy. (Vodácké oddíly mají své „přístavy", suchozemci „střediska", kde se sdružuje vždy několik oddílů). Naše aktivity jsou velmi bohaté, někdy pro mě jako vedoucího až příliš. Ale to předbíhám. V oddíle fungují stabilně čtyři chlapecké družiny, každá má zhruba 5 členů a vede ji „kormidelník". Družiny mají jednou týdně samostatně schůzku v klubovně, jednou měsíčně se scházíme všichni na oddílovce. Klubovna se nachází ve starém činžáku na Žižkově, a když se sejdeme všichni, tedy abyste rozuměli dvacítka řvoucích puberťáků, tak mám co dělat, abych kluky zabavil a zvládnul. Místnost 5 x 6 metrů není nafukovací.

Kromě schůzek, kde kluci hrají různé hry, učí se skautské i jiné praktické dovednosti (telefonní čísla, uzly, první pomoc, je toho hodně, výčet by vyšel na celou stránku), máme o víkendech oddílové výpravy, zhruba 3 x do měsíce. Během sezóny jezdíme hodně na vodu, na víkendové sjezdy řek, dále hrajeme indiánskou hru lakros, spolupracujeme s jeskyňáři a občas lezeme do jeskyň, jezdíme na naši základnu v Českém krasu, účastníme se různých závodů, setkání a soutěží, pořádáme ekologické akce, v zimě chodíme do bazénu. Letos často brigádničíme, pracujeme na stavbě nové klubovny, kterou už třetím rokem stavíme svépomocí na pozemku pod vrchem Parukářka na Žižkově. Stavba je před dokončením, všemi silami sháníme peníze, abychom byli do jara pod střechou, protože ze stávající klubovny máme ke konci dubna výpověď. Kluci pilně betonují, pokládají izolace, přibíjejí palubky a mnozí už jsou na některé činnosti na slovo vzatí profesionálové. To jsem ale trochu odbočil. V létě pravidelně jezdíme na putovní tábory, vždycky sjíždíme nějakou českou či slovenskou řeku. Letos nás čeká Hron, kluci se už nemůžou dočkat, o minulém táboře na Hronu kolují v oddíle hrůzostrašné historky, protože nás tam zastihla v roce 1999 obrovská povodeň a utopili jsme mimo jiné celou pramici, naštěstí tedy bez posádky. Řeky pravidelně střídáme, jezdíme hlavně Vltavu, Lužnici, Berounku, Sázavu, Otavu, Ohři, letos jsme byli na Moravě, kde jsme občas v četných slepých ramenech i zabloudili.

Ani v zimě nezahálíme, v únoru pravidelně vyrážíme na týdenní lyžařský tábor na hory. Dlouho jsme jezdili do Lužických hor, kde se bydlelo přímo na zřícenině hradu Tolštejn v ubytovně (kdo to neznal, nikdy nechtěl věřit, že bydlíme „na hradě"). Loni jsme byli v Jeseníkách, letos jedeme do Beskyd. Nejdrsnější členové oddílu, milující běžky, vyjíždějí každoročně během vánočních prázdnin na vánoční přejezd některého pohoří na běžkách, na DAL, neboli Drsnou Akci s Losem. Že je akce drsná, je nasnadě, protože se táboří na sněhu, buď jen tak nebo ve stanu. Los znamená, že se vždy poslední schůzku před Vánocemi losuje, kam se pojede. Každoročně zničíme alespoň jedny běžky či boty, protože náš styl jízdy s těžkým batohem na zádech přes hory a doly je pro ně asi příliš. V paměti mám čerstvé zážitky z DAL VI., kdy jsme vylosovali Novohradské hory, liduprázdný kraj plný pozůstatků odsunutých německých vesnic a také památek na komunistické pohraniční pásmo. Dokonce jsme u pramenů Lužnice narazili i na zbytky ostnatého drátu, lidí jsme ale moc nepotkali. Akce letos dopadla skvěle, sníh, nejdůležitější podmínka úspěchu, většinou byl. Samozřejmě jsme důkladně odrhli skluznice lyží a zničili jedny boty.

Tak myslím, že už jsem toho napsal dost, abyste si mohli udělat malou představu o tom, jak fungují skautské vodácké oddíly. Doufám, že letošní rok bude alespoň tak dobrý, jako ten předchozí, a že se nám podaří dokončit novou klubovnu.