O naříkačích

Jeden z komentátorů Lidových novin si docela nedávno – 17. 6. 1928 – v novinách postěžoval na český zlozvyk bezdůvodného bědování. Konstatoval, že na prostý dotaz „Brejden pane, jak se máte?" obvyklá odpověď zní: „Ale špatně pane, za nic to nestojí" A dodal: „Téměř bez výjimky prvním slovem propuká náš člověk v nářek a stížnosti na svůj osud; obyčejně tím získá jakýsi rozběh, aby mohl v dalším hovoru nadávat obecně na mizerné poměry, na tu lumpárnu a na jiné veřejné záležitosti." Usoudil také, že máme vrozený strach ze svých bližních a naznačujeme jim na potkání svůj těžký osud také proto, aby nám nezáviděli, anebo si od nás nechtěli půjčit peníze. Komentátor Karel Čapek byl znamenitý pozorovatel. A pravdu má podnes, jak se každý může přesvědčit ve svém okolí.

Nejeden exulant mi ale potvrdil, že planému naříkání musel ve světě rychle odvyknout. I mně se kdysi v prvních týdnech na Západě stávalo, že jsem na otázku „Jak se máte?" odpovídal po česku hlubokým povzdechem, pokrčením ramen a pootočením očí v sloup. Jenže lidé na to reagovali vyděšeně a ptali se kde mně píchá, anebo kdo v rodině mi stůně. Tak jsem si honem navykl odpovídat pozitivně. Na nic jiného ostatně nikdo nebyl zvědav.

Když v pražském metru vídám obvyklou galerii ponurých, pohřebně vážných visáží, vzpomínám si, jak se mne jednou ptal holandský kolega ve firemním výtahu: „Bolí tě zuby? Máš dluhy? Uletěly ti včely?" Když jsem odvětil, že nic z toho a že jsem v pohodě, řekl: „Když jsi OK, tak proč se tváříš jako kandidát sebevraždy?" Poprvé jsem tak došel k poznatku, že i výrazem tváře vysíláme určitý signál a dáváme cosi dál, co se nám obratem může odněkud navrátit, v dobrém, či zlém.

Karel Čapek svůj sloupek v Lidovkách uzavřel slovy: „Jsme národ naříkačů; obyčejně se setkáváme, jen abychom si navzájem pobědovali, že se nám vede mizerně. (…) Jako naše pozdravy, tak i naše konverzační zvyky ukazují, že snáze se mění státy a ústavy, zákony a řády, než lidské mravy; podrželi jsme zvyky malého, ublíženého, reptajícího poddaného, jehož první slovo je nějaká bezmocná stížnost a jemuž beztoho nikdo nevěří. Ostatně ani nečekáme, že nám někdo bude věřit."

Škoda, že Karel Čapek už nemůže komentovat rozpoložení národního ducha v předvečer vstupu do EU. Střízlivě by porovnal štábní kulturu české politické scény s obyčeji a zvyklostmi ve světě. Taktně a diplomaticky, jak bylo jeho zvykem, dal by průchod svým obavám, jestli toto „manželství z rozumu" může fungovat. A údům budoucího poselstva českého by jemně naznačil, aby při příchodu do budovy Evropského parlamentu odkládali tradiční kverulantství v šatně.