Pražské Jezulátko - L´Enfant caritable de Prague, Bambino Gesu di Praga,Das gnädenreiche Jesuskindlein von Prag, Jesu Niňo de Praga…

Mohli bychom pokračovat ještě v dalších jazycích, ale všechny názvy by znamenaly jediné. Jméno drobné voskové sošky Ježíška, kterou s sebou přinesla do Čech španělská šlechtična Marie Manrique de Lara, když se provdala za jednoho z nejbohatších šlechticů 16. stol. pana Vratislava z Pernštejna. Manželé byli obdařeni jedenácti dětmi, devíti dcerami a dvěma syny. I pro přední šlechtickou rodinu bylo problémem zajistit pro dcery vhodné ženichy. Zvláště po otcově smrti a následných finančních potížích. Tehdy se zbožná paní z Pernštejna patrně často obracela k sošce Božího dítěte, která jí připomínala domov a bezstarostné mládí, s prosbou o pomoc. Postupně se dařilo dcery provdávat. Bezesporu největším úspěchem byl sňatek krásné dvacetileté Polyxeny s Vilémem z Rožmberka. Ženich byl sice o víc jak třicet let starší, ale patřil k nejvýznamnějšímu rodu v království. Svatebním darem od své matky mladá nevěsta dostala památnou sošku Jezulátka. Možná proto, aby čtvrté manželství dosud bezdětného Viléma bylo konečně požehnané narozením potomka. Nestalo se. Pan Vilém pět let po sňatku zemřel. Mladá vdova se uchýlila na zámek v Roudnici a zdálo se, že vdovou zůstane. Po dlouhých jedenácti letech se jako šestatřicetiletá provdala za Zdeňka Popela z Lobkovic, muže o rok mladšího, vzdělaného a obratného politika, hlavu katolické strany v Čechách. Manželství zůstávalo léta bezdětné. V r. 1609 porodila dvaačtyřicetiletá Polyxena zdravého chlapečka, kterému šťastní rodiče dali jméno Václav Eusebius. První dítě v tomto věku byl a je dodnes malý zázrak. Když o devatenáct let později v r. 1628 zemřel její manžel, darovala rodinnou památku, sošku žehnajícího Jezulátka, kostelu bosých karmelitánů na Malé Straně. Kostel byl po bitvě na Bílé hoře, ve které zvítězila katolická císařská vojska, zasvěcen Panně Marii Vítězné. Podle vyprávění člen karmelitského řádu P. Dominik, Španěl vlastním jménem Ruzzola, nalezl při tažení vojsk na Prahu v Johanitském hradu ve Strakonicích poničený obraz Narození páně malovaný na dřevěné desce. Vzal ho s sebou a během bitvy vyjel na koni před císařské šiky ze Strakonic s křížem v ruce a s obrazem zavěšeným na krku. Mocným hlasem zval vojáky k boji ve jménu Panny Marie. Za svůj čin získal od císaře Ferdinanda II. slib, že založí dva karmelitánské kláštery, jeden ve Vídni, druhý v Praze. Svůj slib záhy splnil. Již 7. září 1621 dostali pražští karmelitáni budovu kostela původně postaveného pro německé malostranské luterány. Záhy začala přestavba v raně barokním stylu. Značný obnos řádu věnoval španělský generál císařských vojsk Don Baltasar de Marradas, jehož znaky zdobí římsu vstupního portálu: Dary přispěli i další vojenští velitelé. Jejich peníze většinou pocházely z majetku zkonfiskovaného nekatolickým účastníkům protihabsburského povstání. V kostele je dodnes uchována kopie obrazu narození Páně z johanitského hradu ve Strakonicích. Originál zůstal při posvěcení v Římě. Byl umístěn ve stejnojmenném kostele, ale při požáru na začátku 19. stol. shořel.

Kostel Panny Marie Vítězné má ještě jednu zvláštnost. Jako jediný křesťanský chrám v Praze má na rozdíl od běžné orientace presbyteria (oltářní strana) na východ umístěn oltář na straně opačné – západní. Snad proto, aby průčelí bylo obráceno do ulice, nikoliv k vrchu Petřína.

Karmelitánům se zpočátku v Praze příliš nedařilo. Jednak byla země zmítána třicetiletou válkou, jednak nedostávali řádoví příslušníci slíbenou císařskou podporu. Traduje se, že v r. 1628, kdy Polyxena z Lobkovic darovala klášteru sošku Jezulátka, císař náhle udělil řádu důchod 2000 zlatých a pravidelný příděl potravin. Další strázně přišly na mnichy za pouhé tři roky. Tehdy vtrhla do města saská vojska a bezohledně plenila. V kostele P. Marie Vítězné vojáci rozbili vnitřní zařízení, sebrali cennosti a sošku Jezulátka pohodili mezi harampádí na oratoři. Tam ležela nepovšimnuta celých deset let, kdy zemí táhly žoldnéřské armády válčících stran. Roku 1638 se do kláštera vrátilo několik karmelitánů. Jeden z nich, bratr Cyril, objevil na oratoři pohozenou sošku Jezulátka a postavil ji v zašlých modrých šatičkách znovu na oltář. Bývalý vojenský komisař ochotně opravil polámané ručičky. Poté jako zázrakem byl zbaven křivého obvinění a urovnaly se i jeho rodinné poměry. Když se roznemohl p. Dominik, který se zasloužil po vítězství na Bílé hoře o založení kláštera, za svoje uzdravení slíbil, že se bude lépe starat o Jezulátko, rychle se mu ulevilo. Ve zlých dobách třicetileté války se modlitbami a prosbou o pomoc k drobné postavičce Božího dítěte obraceli bohatí i chudí. Zázračná uzdravení se množila. Z vděčnosti za přímluvu a splněná přání začali věřící sošce přinášet četné dary. Při vpádu Švédů v r. 1648, kteří okupovali levý břeh Vltavy, nosili do kostela svůj majetek malostranští obyvatelé a doufali, že bude ochráněn… Klášter poskytl útočiště chudým i raněným švédským vojákům. Generál Königsmarck skutečně na žádost převora kostelu s klášterem ustanovil zvláštní stráž, čímž ušel drancování. Chrám také dokonce navštívil sám vrchní velitel švédského vojska, pozdější král Karel Gustav a Jezulátku daroval třicet dukátů. Od 2. poloviny 17. století se pověst Pražského Jezulátka, zvláště jako zázračného přímluvce těch, kdo nemohou mít děti, šířila po celé Evropě a později do celého světa. Kopie zázračné sošky se nacházejí v mnoha katolických kostelích. Ve velké úctě je ve španělsky mluvících zemích Mexiku, Střední a Jižní Americe. V padesátých létech vyvolala velké rozpaky u komunistické vlády ČSR delegace z Vietnamské lidové republiky, když Jezulátku přivezla darem krásné šatičky.

A jsme u další pozoruhodnosti. Drobná soška Božího dítěte má velkou sbírku nádherných obleků. Jsou bohatě vyšívané, zdobené perlami a drahými kameny. Vlastnoručně je ušily a darovaly ženy vděčné za pomoc. Jedny z nich sama ušila mnohonásobná matka císařovna Marie Terezie, která jinak Čechy neměla ve valné oblibě. O šatečky se starají řádové sestry. Převlékají Jezulátko do různobarevných rouch podle církevního kalendáře. Před Vánocemi do červené barvy, před Velikonocemi do fialové, poté do zelené… Soška je od 18. století umístěna v prosklené skříňce na soklu ze zlaceného stříbra na pravé straně chrámové lodi. Nad hlavou má krásnou korunku, v levé ručce drží říšské jablko, pravou žehná věřícím. Na krčku má zavěšenu miniaturu nejvyššího evropského vyznamenání Řád zlatého rouna. Drobná soška, kterou vytvořil neznámý řezbář ve Španělsku před 500 lety, dává naději věřícím a pohled nevěřícího potěší svou něžnou líbezností. Právě pro ni patří chrám P. Marie Vítězné k jedné z nejnavštěvovanějších a nejznámějších památek v Praze kromě Hradčan.