Je snadné být ženou v Německu?

Vypráví MUDr. Jiřina Dragounová – Gandalovičová, matka dvou dospělých dcer, z nichž Karin již z Českého dialogu dobře znáte.

(Článek v loňském čísle 9, foto na titulní straně.)

Můžeme vzápětí dodat – Ženou svého muže? Nebo ženou emigranta? A ženou vůbec? To jsou otázky, na něž lze získat tisíce různých odpovědí z koutů celého světa. Možná, že některé vás zaujmou natolik, že v nich najdete něco pro svůj další život nebo ve vás vzbudí vlastní vzpomínky a touhu podělit se o ně s ostatními čtenáři. V každém případě však si myslíme, že toto, pro Český dialog nové téma, by stálo za dlouhodobější pozornost a proto se mu v novém roce budeme věnovat přinejmenším stejně, jako tématům pro mladé čtenáře. Vždyť postavení ženy ve společnosti, je jedno v jaké – ať v české obrozenecké 19. století, prvorepublikové, poválečné „socialistické" nebo dnešní, nově kapitalistické, je vždy mnohovrstevnou otázkou. A srovnání zkušeností žen v Evropě, v USA nebo v Austrálii nám pomůže podívat se na vlastní problémy i radosti jinýma očima. Nahlédnout ale můžeme i do dalších světadílů.

A mužské čtenáře prosíme, nepřeskakujte tyto stránky, i pro vás mohou být zajímavé, věřte tomu!

Chystáme pro vás rozhovory nebo medailonky o ženách nejrůznějšího postavení, profese, zkušeností. Některé z nich jsou české veřejnosti známé, jiné žijí svůj mnohdy nevšední život bez pozornosti médií. Jejich příběhy jsou si však v jednom podobné. Každá se někdy setkala se skrytou či otevřenou diskriminací kvůli svému ženství nebo mateřství, musela se vyrovnávat se situacemi pro ženu obvyklými, které druhá polovina lidstva nemusí řešit. A dnes může sama sobě i svému okolí říci: Zvládla jsem to! Jak? To už si přečtěte dále.

Československo –- Kanada – Švýcarsko – Československo

Její odchod z Československa byl velmi složitý. Psal se rok 1968, pak 1969, když se jako studentka medicíny dostala do Kanady. Život ve svobodné zemi jí učaroval. Politická situace doma však byla nejasná, zprávy z domova nepřesné a její mládí jí dopřálo přepych optimismu, že doma se vše změní. Proto se z Kanady v r. 1969, ještě s oklikou přes Švýcarsko vrátila zpět. Kromě vystřízlivění z dočasnosti okupace ji čekalo především dokončení studií. (Tehdy to ještě šlo, i když se člověk v podstatě vrátil z emigrace – to později už byla jiná!) Po dohnání všeho zameškaného bez potíží složila státnice a stala se lékařkou – internistkou.

Druhý odchod

Krátce nato, v roce 1972 odešla, tentokrát již s manželem, natrvalo. Neměla už rodiče, takže nebylo třeba překonávat tolik citové vazby. Se zájezdem se dostali do Jugoslávie a odtud přešli přes hory do Itálie, kde požádali o azyl. Čekal je utečenecký tábor za vysokým ostnatým drátem, který měl blíže k vězení než k čemukoli jinému. Daní za budoucí svobodu bylo vyrovnání se s otřesnými hygienickými podmínkami, pokojem s dírami ve stropě a nezavíratelnými dveřmi, s bídnou stravou v obrovské jídelně s plechovými stoly. A v těchhle příšerných podmínkách měly s sebou některé ženy i malá miminka. Jiřina tu několikrát omdlela nevolností ze špíny, hrůzy a bezvýchodné situace.

Neustálé kontroly, evidence a předvolání. Vycházení z tábora jen na povolenku. Přestože se ve volných chvílích v táboře docela dobře naučila italsky (půjčila si od místního učitele slabikář), po devíti měsících odtud raději utekli s manželem na vlastní pěst opět přes hory do Švýcarska. I tento druhý přechod hranice byl velmi dobrodružný. Nejdřív je švýcarští pohraničníci chytili a poslali šupem zpět na vlak do Itálie. Naštěstí si však nezkontrolovali, zda opravdu tím vlakem odjeli a druhý den byla hranice šťastně zdolána podruhé, už bez jejich povšimnutí …

Mateřská dovolená

Švýcarsko, které se stalo druhým domovem Gandalovičových, přivítalo na svět obě jejich děti. Dcerky se narodily dva roky po sobě a Jiřina musela samozřejmě zůstat v domácnosti, alespoň po nezbytně dlouhou dobu. Pracovala jen příležitostně v různých praxích. Manžel, technik – inženýr, který v té době sice naštěstí měl práci, však s ní nebyl příliš spokojen. Celkově se adaptoval hůř. Zatímco Jiřině připadalo vše jako nová příležitost, jemu jako nová překážka. Začaly se objevovat trhliny ve vztahu a problémy v manželství pak bohužel již stále narůstaly.

I když byly děti ještě malé, musela Jiřina, ač to ve Švýcarsku vůbec nebylo zvykem, z ekonomických důvodů pracovat. Naštěstí, vzhledem ke svému pozitivnímu přístupu, rychlé přizpůsobivosti a chuti se stále učit ji brzy našla. Působila na univerzitě ve výzkumu pro NASA, což bylo velmi zajímavé. Povaha práce jí dovolila brát emigraci spíše jako dlouhodobý studijní pobyt. Navíc jí brzy nabídli učit. Rychle se vyrovnávala s prostředím a oceňovala švýcarskou multikulturní společnost. Ze syndromu emigrace jí v těchto prvních dobách pomohla hodně i knížka Černý a bílý New York od M. Holuba, kterou před lety doma četla.

Měla dobrou a zajímavou práci, kterou dělala ráda, ale „na krku" také celou domácnost a malé děti, které potřebovaly lásku a péči. Manžel pomáhat neuměl a ani moc nechtěl, i když později neměl práci a byl tedy doma. Začínala si připadat jako uštvaná, stále nestíhající žena, což je jev známý odkudkoli, jen ne ze Švýcarska.

Inzerát na Německo

Bylo třeba najít manželovi práci. On sám se sice také snažil, ale nepříliš efektivně. Jiřina objevila inzerát v Českém slově, který je zavedl do severního Německa. Z hor do nížin.

A ji z laboratoře a od výzkumu pro NASA do malé soukromé nemocnice. Šéfem byl Čech. Ale nebyla to dobrá volba. Dětem byly 2 a 4 roky a ona měla každý druhý den a každý druhý víkend službu. I malá Karin ve dvou letech musela do školky jako její starší sestřička. Doma se to téměř nedalo zvládnout. Manželství změna také neprospěla, ale co bylo horší, nebyl možný ani rozvod. Podle jistého paragrafu 10 jistého německého zákona bylo Jiřinino povolení k práci vázáno pouze na tuto konkrétní nemocnici, která byla ke všemu katolická. V pracovní smlouvě navíc byla podmínka, že se zaměstnanec nesmí chovat v nesouladu s katolickou morálkou, která neumožňuje rozvod. Přestupek by byl okamžitým důvodem k propuštění. I šéf, s nímž si později nerozuměla, chtěl, aby z nemocnice odešla, ale kvůli svazujícímu paragrafu to prostě nešlo. Tak nemohla ani opustit nevyhovující místo, ani se rozvést. Prožívala nejhorší léta, která si mělajako matka nejvíce s dětmi užívat.

Krajané, spolky atd…

Na aktivity ve spolcích Jiřina nikdy neměla ani čas, ani chuť. Připadalo jí, že ať už ve Švýcarsku, nebo v Německu se stále jen nadávalo. Na Švýcary, na Němce… Děti ale samozřejmě doma učili česky, četla jim pohádky a vyprávěla o Československu. Dcerky také chodily do českého skautského oddílu a jezdily na letní tábory do Švýcarska. Rodina se spíše vyhýbala organizované činnosti českých krajanů, i když samozřejmě měla i české přátele. Jiřině však připadalo rozumnější se přizpůsobit německému prostředí. Díky její povaze, v níž nechybí cílevědomost, pečlivost a přesnost, se to jí samotné dařilo dobře. Jiřina vzpomíná, jak ve Švýcarsku bylo oproti Německu prostředí přátelštější a nebyla tam vnímána ani jako cizí element.

Pravdě do očí

Mnohem hůře se však cítila později, v nejrůznějších situacích v severoněmecké nemocnici. Svěřené práce bylo spíše pro 2 – 3 lidi, plat přitom poloviční oproti mužům – lékařům a domácím. Přestože měla dobrou kvalifikaci i praxi, stávalo se, že zdravotnický personál nedbal jejích pokynů prostě proto, že byla cizinka. Situace, kdy docházelo ke konfliktům s nacionalisticky založenými pacienty, kteří neváhali vyslovit svoje opovržení, patřily k nejhorším. Přesto však valnou část rozhodujícího období, kdy její děti vyrůstaly, chodily do školky a školy, později studovaly, táhla rodinu ekonomicky Jiřina. Někdy si připadala jako stroj…

Když už to bylo neúnosné, podařilo se jí opustit nemocnici a vyvléci se tak z jedné ohlávky, ale vzápětí se dostat do druhé.

I když přece jen se něco změnilo. Byla teď závislá především sama na sobě, svých schopnostech a odvaze. Složila další zkoušku z interny a otevřela si vlastní ordinaci na malé vsi. Novou praxi budovala „na zelené louce". Zadlužila se, ale sedm let ordinovala a splácela. Pak přišla další změna – či šance? To ještě nevěděla. Bylo to místo sekundářky zástupce primáře v Bavorsku na klinice psychosomatiky a nemocí ze závislosti. To již byly dcery dospělé, takže další stěhování je již tolik neovlivnilo. Tady Jiřina pracovala až do nedávna, než onemocněla.

Rok 1989 ji zastihl i s dcerami ještě v severním Německu. Samozřejmě, že začali všichni navštěvovat Československo, jak jen to šlo. Zpočátku alespoň jednou za rok, později stále více. Mladší Karin se pak rozhodla přestěhovat se sem úplně a udělat si doktorát na UK v Praze. A dál už to znáte. Dnes sem za ní Jiřina jezdí na dlouhodobé návštěvy a přemýšlí o dalších svých plánech. Druhá dcera zůstala v Německu, manžel již nežije, příbuzných tu mají málo, spíš pár přátel. A tak se sama sebe ptá. Můžu už konečně sama začít žít? Umím to vůbec? A kde by to mělo být?

Co dál?

Nepracovat od rána do večera, nestarat se věčně o domácnost, o dcery, neumetat jim cestičku do budoucna je tolik těžké, ale nutné, abych se vymanila ze stavu, kdy stále cítím zodpovědnost za všechno a za všechny, říká Jiřina. Tak jako dřív v nemocnici za pacienty, doma za rodinu. Zbavit se tohoto psychického tlaku není jednoduché. Ještě že je tu jóga a ayurveda (filozofie zdravého způsobu života). Obojímu se Jiřina dlouhá léta věnuje a vděčí i za to, že v době nejhorších stresů i nemoci nepropadla úplně panice a trvalým depresím.

Jako lékařka dobře ví, jak tyto fenomény mohou pomoci, a své zkušenosti teoretické i praktické (včetně umění akupunktury) si nechce nechat pro sebe. Vždyť už před mnoha lety, ještě než odešla do emigrace, nadšeně učila jógu. Vycházela z anglických příruček, které si musela sama přeložit, protože tehdy se v Československu nic tak „podezřelého" nevydávalo. Vypěstovala si přitom pozitivní způsob myšlení a pochopila, že je potřeba každou nemoc nejen léčit, ale naučit sebe i pacienty, že svůj život a zdraví můžeme ovlivňovat dopředu a nečekat trpně, která nemoc a jaké trápení nás postihne. A v tom by chtěla Jiřina pokračovat i dnes.

Na okolí vyzařuje pozitivní energii, cítila jsem to při všech setkáních. Ve všech složitých obdobích svého dosavadního života, který tolik ovlivnila emigrace, jíž ale v žádném případě nelituje, Jiřina chtěla vždy zůstat sama sebou a být vnímavá pro potřeby jiných. A to se jí určitě – jak po několika zajímavých rozhovorech, z nichž vznikl tento článek, povedlo.