Zeptali jsme se - Právo odejít, právo se vrátit - Rozhovor s Petrem Pithartem

Jak jsme již slíbili v minulém čísle, uveřejňujeme rozhovor s předsedou Senátu Parlamentu ČR, který vznikl 11 tisíc kilometrů nad zemí, na palubě letadla – vládního speciálu TU 154 cestou z Jižní Ameriky. Měla jsem možnost být součástí doprovodu senátní delegace, která kromě oficiálních návštěv vládních zástupců tří zemí a navazování kontaktů chtěla poznat jak tam žijí naši krajané (viz reportáž na str. 20-23).

Pane předsedo, je o vás známo, že máte velmi vstřícný postoj k našim krajanům, kteří z různých důvodů odešli žít do zahraničí. Pronesl jste na toto téma za posledních 14 let řadu upřímných projevů, zajímal jste se, jak jim můžeme pomoci v legislativě apod. Jste v tom trošku „bílou vránou" mezi našimi politiky. Kde se ve vás vzala ta empatie k lidem, kteří byli čtyřicet let odsuzováni...?

Nejspíš to souvisí s tím, že československý disent byl ve velmi úzkých vztazích s exilem po celém světě. Měli jsme živou zkušenost s tím, jak nám byli exulanti v mnoha směrech užiteční a tak jsem se nikdy nedokázal smířit s postojem některých našinců, kteří se dívali na exulanty, emigranty (často ovšem nebyli ochotni rozeznávat, co je exil a co emigrace) – skrz prsty, za to, že nás „opustili".

Já jsem na to vždycky říkal, že tak jako nemůžou všichni odejít, tak ani nemůžou všichni zůstat. A že to je vlastně skvělé, že odjeli, že oni jsou za nás tam a my jsme zase za ně doma. A že je třeba naše zkušenosti sečítat, a ne odečítat. Vždycky jsem se hanbil za to, že kupříkladu pro Poláky, pro Maďary to bylo naprosto samozřejmé, avšak pro nás nikoli. I když se to postupně lepší, zdaleka nemůžeme říci, že je všechno v pořádku.

Shoduji se s vámi ve všem, co jste nyní řekl a proto jsem před lety založila Český dialog. Byl jste prvním politikem Československa, předsedou vlády ČR, který nám dal rozhovor. Za ta léta Český dialog prošel kvalitativním vývojem, dosáhl jistého renomé a oslavuje 13. prosince významné výročí – přesně 13. let od doby kdy 13. prosince 1990 vyšlo tzv. nulté číslo, v němž byl právě rozhovor s vámi otištěn.

Považuji za symbolické, za dobré znamení, že právě dnes si spolu můžeme opět povídat.

Jaké jsou vaše dojmy, pocity z této cesty, jaké event. plány v dalším rozvíjení kontaktů s krajany?

Troufnu si říci, že dosud nejela ze Senátu delegace tak připravená na setkání s krajany. Je to určitě také zásluha vašeho časopisu, který čteme. Vezli jsme s sebou kněze řádu karmelitánů , zástupce katolické charity, zástupce MZV ČR – Odboru kulturních a krajanských vztahů, který má tuto problematiku na starosti, vzali jsme s sebou s radostí i vás.

Přes tuto dobrou připravenost jsme zjistili něco, co jsme do té doby nevěděli. Napadlo nás, že jsme dosavadními kontakty s krajany a naší legislativní aktivitou v Senátu naplňovali jenom jednu polovinu toho základního lidského práva opustit zemi. Ta druhá polovina přece předpokládá právo vrátit se do ní. To se netýká např. jenom krajanů v rumunském Banátu, o kterých se v této souvislosti častěji mluví, ale i krajanů zdejších. Například v provincii Chaco v Argentině, odkud se právě vracíme, žijí potomci Čechů, kteří by se chtěli přestěhovat do České republiky. A není to u nich jen záležitost citová, sentimentální, že by třeba chtěli být pochování v zemi svých předků, ale i určitého bilancování. Někteří z nich tady přes veškeré úsilí a invenci – konkrétně pěstování bavlny je zásluha českých emigrantů – na konci života nemohou konstatovat úspěch. Jejich píle nepřinesla přiměřené plody. A to ne proto, že by byli málo pracovití, ale hostitelská země prošla takovým dramatickým vývojem a takovými ekonomickými krizemi, že si na konci života říkají, jestli by se spíše neměli vrátit. Viděli jsme, jak žijí... (pozn. red. – viz reportáž). A my musíme něco udělat, musíme toho mnoho promyslet, jak jim pomoci, pokud jde o naplnění té druhé části jejich práva., tj. práva vrátit se do naší země.

A v té souvislosti nás napadá, že vládní projekt, který byl nedávno vyhlášen, totiž přilákat do České republiky Bulhary, Chorvaty, Kazachstance apod., lidé mladé a střední generace, a získat je jako kvalifikované pracovníky, by v každém případě měl být rozšířen o naše krajany. Já bych dokonce řekl, že bychom se prioritně měli obracet na ně, protože pokud jsou tak jako tak připraveni odejít, odejdou třeba do Španělska, když se nebudou moci vrátit k nám. Jsou to lidé, u kterých vzhledem k jejich kořenům je velká šance, že u nás doma zůstanou a – především přinesou nám zkušenosti z různých zemí světa, např. českou zkušenost „chackou", a to je pro nás větší přínos než třeba čistě chorvatská zkušenost.

My jsme si tady dali slovo, že to téma otevřeme, že budeme mluvit s exekutivou, aby v dalším kole této iniciativy do ní byli tito lidé zahrnuti.

Opakuji: právo volby, kde chci žít, se týká nejen možnosti odejít, ale také možnosti se vrátit.

To jsou krásné a potřebné záměry a já doufám, že i další členové Senátu, kteří s námi cestovali a snad i další členové Parlamentu či vlády tyto zamýšlené projekty podpoří.

Ale pane předsedo, vaše cesta měla i poslání týkající se rozvoje vztahů se zeměmi Paraguay, Brazílie a Argentina. Můžete stručně připomenout o čem jste jednali?

Jednali jsme tady už s určitým předstihem jako politici země, která je součástí Evropské Unie. Proto taky mnoho našich otázek vedlo k MERCOSURu, který chce být podobně jako EU nejen velkým prostorem svobodného trhu, ale také garancí politické stability v regionu. Tady je to ještě o poznání aktuálnější, než v Evropě, protože téměř všechny země Latinské Ameriky prošly nejednou zkušeností s autoritativními režimy a prezidentský systém, který tady všude dominuje, je vlastně jenom na krůček vzdálený od možnosti nějakého regresu. Možná i proto tady vzniká něco podobného, jako v Evropě: nejen volný trh, ale také garance stability demokratických poměrů.

Za rozhovor děkuje