Svobodu jsem chápal jako výzvu

8 2001 Naši ve světě česky
obálka čísla

Čím začneme? Asi králem. To, co se povedlo panu Jaroslavu Šonskému, je unikátní věc.

Král ve Stockholmu
    o Připomeňte nám, prosím, co jste říkal v autobuse.
    Byla to taková zajímavá epocha v životě, v době po revoluci, když se člověk zase zpátky hlásil k České republice. Vedle mě sedí moje žena -- já jsem to měl trochu lehčí, že jsem se sem legálně přiženil. Přesto vztah s bývalým Československem nebyl zrovna vřelý. Po revoluci jsem věděl, že se něco dá udělat. Stockholm, vlastně Švédsko, mělo štěstí, že jsme tady měli vždy skvělou diplomacii, jejíž pracovníci něco znamenali i pro můj život. Chtěl bych vyzdvihnout právě velvyslance Václava Frýberta, jehož vrcholným úspěchem byla historicky první návštěva švédského krále v Praze. Švédský král totiž v ;Praze nebyl ani za třicetileté války. Václav Frýbert měl ve Švédsku velice dobré renomé, a dokonce před odjezdem do Prahy švédský král přijal jeho pozvání na večeři. Potom se velvyslanci podařilo získat k práci Danielu Mustilovou, bez jejíž nesmírné pracovitosti by se možná spolupráce takhle nerozvíjela.
    Když velvyslanec zavolá bývalému občanu České republiky, ten se tím cítí poctěn. Jeho žádost se neodmítá. Zprostředkoval mi zážitek na celý život.
    Byl to zážitek jenom osobní nebo švédský král rozumí hudbě?
    Myslím si, že švédský král má dobrý vztah k hudbě.
    A co jste mu hráli?
    Hráli jsme mu Smetanu: Z domoviny, pianistka hrála od Smetany Na břehu mořském a zakončili jsme to Dvořákovou Mazurkou. To ale člověk prožíval tak, že nemyslel ani na tu muziku, ale spíše na tu událost. Osobně si myslím, že spokojenost, která potom čišela z velvyslance, pramenila z vědomí, že pro to také něco udělal.
    Jak jste říkal, král byl velmi spokojený...
    Všechny velmi překvapilo, že navzdory velmi přísnému protokolu, který velel že ve 23 hodin musí být konec, s námi král setrval asi do 23:45. Kdyby se mu tam nelíbilo, jistojistě by odešel.
    Přiznáváte, že jste pochopil Bohuslava Martinů, až když jste byl v cizině. Měl jste ho rád už předtím? Zajímal jste se o jeho dílo, anebo to přišlo až v cizině, kde jste pochopil vlastně co chtěl svým dílem říci?
    Bohuslav Martinů se mi líbil už v Československu, protože právě můj profesor Alexandr Plocek měl českou premiéru jeho houslového koncertu, a myslím si, že dělal tu nejkrásnější Sonátu č. 3. A potom, když jsem vypomáhal v České filharmonii, hráli jsme 6. symfonii, "Symphony Fantastic", ještě s Neumannem, to byla nádhera! Díval jsem se na to tenkrát jako domácí Čech. Když Čech přišel do zahraničí, najednou zjistil, jak se půda pod nohama drtí. Pořád si říkám, že my muzikanti jsme to měli dobré.
    Když jsem četl osudy některých emigrantů, ještě dnes mi z toho jde mráz po zádech. Když lidi přišli, ztratili řeč, jak o tom píše Škvorecký. K těm lidem mám daleko větší obdiv než k nám, muzikantům. To bylo zoufalství.
    Jmenoval jste Škvoreckého -- mínil jste lidi, kteří se živili slovem...?
    Oni prostě nemohli použít prostředí kolem sebe. Řeči kolem sebe. Museli psát česky v Torontu. Forman, když přišel do Ameriky, která je typická, má svůj způsob, svou techniku, a on se tomu musel přizpůsobit, a on přesto dokázal např. v Kukaččím hnízdě najít něco, co možná ani Američan nenašel a neuvědomil si. Forman prostě nemohl využít své řeči, ale musel užít své umělecké fantazie a tvořivosti. Kolik energie to muselo stát! Člověk nakonec u emigrantů najde něco malinko z toho zoufalství. Když jsem žil v Praze, nemohl jsem to u Martinů vidět. Dneska nacházím pocity. Poznám lítost, zoufalství, usmíření, co je boj -- nacházím nuance.
    V Čechách jste měl určité zázemí, jméno. Jak jste našel ve Švédsku postavení, klid, jak jste se zařadil?
    To je logická otázka, ale u mne to bylo naopak. Já už jsem znal svoji ženu z Akademie a protože byla Švédka, začaly problémy. Po absolvování Akademie byl můj život velice těžký a vlastně dodnes asi lituji, že jsem čekal několik roků a neodešel hned. Najednou jsem vlastně přestával hrát. Také necítím, že bych býval měl nějaké jméno, spíše si myslím, že časy byly velice těžké. Jel jsem do Švédska s tím, že život nebude lehký, že nebudu čekat až mi někdo něco dá, tedy raději se stanu zaměstnavatelem než bych byl sám zaměstnán. Změnil jsem filozofii a začal jsem organizovat a podnikat. Vlastně jsem začal víc studovat, až když jsem přijel sem. Navštěvoval jsem kurzy hry na housle, o které jsem měl zájem, chtěl jsem vidět, jak to vypadá v ;Sovětském svazu, v ;Moskvě. Potom jsme chtěli poznat Ameriku.
    Profesně jste tedy odchod z vlasti zvládl v ;podstatě bez problémů. Nějaký smutek jste však musel pociťovat, když jste objevil i zmiňovanou stopu smutku v Martinů. Myslíte, že se ono poznání projevilo na vaší interpretaci?
    Já jsem měl v Praze jednoho dobrého známého, který přežil 6 let v koncentračním táboře a z jehož rad jsem žil velmi dlouho. Když jsem odjížděl do Švédska, byl to on, Zoltán Horváth, který se přišel se mnou rozloučit na nádraží a říkal: "Začni od začátku," a to je ta jediná filozofie, kterou uznávám. Začínal jsem znovu i studovat, dělal jsem všechno horečně, abych si nepřipustil žádný smutek.
    Ale abych se vrátil k začátkům, třeba ke zmíněnému Martinů. Dnes, jedenáct let po sametové revoluci, člověk zapomíná. Největší valutou pro mne byla svoboda. Vědomí, že když mě někdo nebude mít rád, tak mohu zvednout telefon a můžu si zahrát nahoře za polárním kruhem, nebo v New Yorku, můžu zahrát v Malmö, nebo si zavolám do Německa či do Japonska a nikdo mi v tom nemůže zabránit. A právě pocit svobody jako valuty, ten už začíná mizet. Možná že zmizel už dávno. Myslím si, že mnoho lidí, kteří žijí v České republice, si nevzpomíná, jaká byla hodnota svobody. Já svobodu nechtěl vidět jako že jsem venku, že jsem v emigraci, ale chápal jsem ji jako výzvu.
    Myslíte, že vás svoboda ovlivnila, pomohla vám být lepší ve vaší tvorbě?
    Myslím si, že ano, protože jsem ve své tvorbě skutečně začínal znovu od začátku. Začínal jsem se znovu zamýšlet nad houslovou technikou. Musel jsem jít všem problémům až na dno, až do základu. Když jsem byl doma, ledacos jsem si odpustil. Ale právě proto, že jsem byl venku, věděl jsem, že půda se může velmi lehce zhroutit, že se nic nedá přehlédnout. A za všechno si zodpovídá člověk sám.
    Dnes máte znovu možnost hrát v České republice. Hrajete tu rád?
    Ano, měl jsem menší koncerty v mém rodném městě Lomnici nad Popelkou, kde jsem hrál po 24 letech. Můj krajan Jaroslav Krček tam uspořádal moc hezký letní hudební festival a já jsem mu velice vděčen, že mě pozval a já jsem si tam mohl zahrát. Již dříve jsme také hráli v Klementinu s naším klavírním triem, ale to víte, že bych si rád zahrál s klavírním triem i na Pražském jaru...
    Vy svoje zkušenosti předáváte dál nejen rukama, hraním... To znamená, že jste jste učil.
    Původně jsem vlastně nechtěl hrát, chtěl jsem učit, protože jsem to dělal vždycky rád.
    Jednu šťastnou životní epochu jsem prožil v Kanadě, kde jsem vyučoval na univerzitě.
    S úspěchem se dá předpokládat, že jste studentům v Kanadě přiblížil tvorbu českých skladatelů. Myslíte, že to bylo pro ně úplně něco nového, nebo že v hudební sféře už věděli, že něco takového existuje?
    Když jsem do Kanady prvně přijel jako student v 83. roce, tak v autobuse zněla Novosvětská symfonie. Pak jsem slyšel v taxíku Sonatinu od Dvořáka, a uvědomil jsem si, kolik české muziky je ve světě. Jistěže člověk tím, že se tam narodil, tak o tom ví o něco trochu víc. Ale neodvážil bych se říkat, že jsem propagátor české hudby. Česká hudba propaguje mě nebo nás.
    Když jsme s triem v roce 1983 vyjeli poprvé ven, byli jsme velmi pilní, chtěli jsme udělat kariéru, cvičili jsme moc. Na koncertech jsme přirozeně hráli českou hudbu a pak jsme také hráli Smetanovo klavírní trio G moll. Na takový koncert člověk rád v životě vzpomíná.
    Máte klavírní trio, žijete ve Švédsku, vaši dva spoluhráči jsou z Berlína, zahrajete si někdy s někým z Česka?
    Ano, tak například po revoluci jsem začínal hrát s Alešem Bílkem. To byla velice dobrá spolupráce. Potom jsem taky hrál s Bohumilou Jedličkovou, kolegyní z konzervatoře, která žije v Kodani.
    Kde všude jste ještě hrál kromě Kanady, USA, Německa, Švédska, Česka?
    Loni jsem měl, dá se říci, jubileum. V klavírních a komorních koncertech byla Brazílie 20. země. Hráli jsme i v Keni -- v Nairobi, také na turné v Japonsku. V ;Evropě jsem měl smůlu jedině na Velkou Británii -- tam se vždycky něco stalo a vlastně jsem tam ještě nikdy nebyl.
    Žijete v naprosto klidném městečku, tichém, vhodném pro inspiraci. Rozhodně je to balzám na nervy, ale neuvažujete o tom, že byste se přiblížil víc nějakému centru dění. Neuvažujete například o srdci Evropy?
    Tady v Norrköpingu máme koncertní síň, která je možná nejkrásnější ve Švédsku. Je tu památková oblast, které se říká Industrilandskapet, máme tady výborný symfonický orchestr, který není tak vytížený, jako mnohé evropské orchestry. Abych se přiznal, ta inspirace mi někdy scházela, byl tu příliš velký klid a málo kontaktu s centrální hrou. Ale mohl jsem hrát v jakémkoliv kostele. A já jsem pořád hrál. Lidi, kteří žijí ve Stockholmu nebo v Londýně, toto nemohou. Nikdy jsem nehrál sám, já jsem to organizoval i pro druhé. Možná, kdybych byl v Paříži, že bych si častěji zašel do nějaké kavárny nebo baru, ale tady jsem zase pořád pracoval a hodně jsem jezdil na různá turné a byl jsem tím pádem možná aktivnější. Ale přirozeně jsem uvažoval, že třeba jednou až syn vyroste, že se přestěhuji do západního Německa. Ale dneska je situace v Německu katastrofální. Je tam tolik muzikantů, kteří nemají práci..., mě chybí ostré lokty, takže Německo už dnes nemá přitažlivost, co mělo dříve. Člověk je vlastně rozpolcený.
    Jakého dalšího skladatele rád hrajete?
    Většinou hraji klasický romantický impresionistický repertoár. Dále Martinů, Šostakoviče, ke kterému mám velký vztah, Prokofjeva.... Potom je tu jeden švédský skladatel, který zemřel v roce 1970, bylo mu jenom 38 roků. Napsal Druhé klavírní trio a to klavírní trio jsme hráli možná 300x. Já se nesnažím to už ani počítat, ale možná že mám na to rekord ve Švédsku. Lidi se tomu diví, ale ani já sám nevím, jak se stal tak důležitým v našem repertoáru. Když hraju jednoho skladatele tolikrát, tak mám pocit, že o něm vím daleko víc, o jeho životě, o tom, proč umřel, znám jeho problémy lépe než ten, který o něm napsal knihu. A když jsem potom potkal lidi z jeho rodiny, tak si myslím, že jsem jim říkal víc, než oni si mysleli, že mohu vědět.
    Co je pro vás zajímavého nebo stěžejního, co považujete za největší úspěch?
    Těžko říct. Přeci jenom, když jezdíte, tak přemýšlíte nejen o hudbě, ale i o lidech, dává to příležitost probírat vše více filozoficky. Po sametové revoluci se v Československu hodnoty změnily, a jistěže je hodně věcí, o kterých by chtěl člověk mluvit, ale jak to má říct? Třeba když se sejdeme s Čechy, s krajany, tak bych mohl hodně mluvit o emigraci. Když jsem se díval na jiné emigranty, kteří sem přišli a snažili se být co nejlepšími Čechy, snažili se najít si nový domov, najít sebe, a ještě dělat reklamu své rodné zemi, myslím si, že takoví lidé by měli dostávat Nobelovu cenu. Ne ti, kteří se ukazují jako politikové, a když už se jim nechce bojovat, tak změní najednou filozofii, už jsou třeba starší, a dostanou Nobelovu cenu. S ;takovými lidmi se já neztotožňuji. Moje žena pracovala na švédském velvyslanectví, a tak jsem se hodně stýkal s diplomaty, hodně jsem do dění viděl. Viděl jsem špatné diplomaty, ale taky naopak vynikající osobnosti: jak už jsem zmiňoval pana Frýberta, paní Mustilovou, také pana Lyčku, ředitele českého centra. Ti jsou spjati s dobou, kdy jsem koncertoval na velvyslanectví, kdy potom pan velvyslanec pořádal koncert pro své kolegy-velvyslance, kdy jsem pak hrál pro krále. Vše kulminovalo úspěšným českým festivalem, který jsme zde měli.
    O spoustě věcí se dá hovořit. Když muzikant jezdí a hrajou, nejvíc se naučí o lidech. Zpočátku, když jsem začal organizovat koncerty, jsem byl nešťastný, když jsem narazil na kolegy, kteří nehrají fair play. Tady byla předsedkyně Svazu pianistů, měla taky vlastně české jméno Kolben -- Dobrovolný, asi přes tátu, a ta mi vždycky říkala: "nestěžuj si, když cestuješ, tak se vždycky něco naučíš".


ES, MH

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012