Postkomunistická mystifikace

12 2003 Ohlasy a názory česky
obálka čísla

Dokument z cyklu Zpověď... Milana Paumera, vysílaný 25. 9. 2003 na ČT1 ve 21.50 hod., konkrétně "Zpověď třetího ze skupiny Mašínů -- příběh záškodníka, který se prostřílel do služby v americké armádě", mě v myšlenkách zavanul do roku 1969, kdy jsem na podzim sledovala v televizi pořad o "sebevraždě" Jana Masaryka (M. Hladký). Bylo to zmanipulované a dávalo to signál k následné normalizaci -- konsolidaci. Vidím v tom paralelu. V obou pořadech jsem se spíše dozvěděla předpojatý, propagandistický pohled na historické téma, který nebere ohled na realitu a kvalifikované poznání skutečnosti, ale bez ohledu na fakta divákovi podsouvá, jak se má věc chápat. (Pořad M. Hladkého z ;roku 1969 byl oficiální odpovědí normalizátorů v ČST na jiný pořad "Na pomoc generální prokuratuře" -- ČST 1968, rež. Vlastimila Vávry, který se zabýval rovněž údajnou sebevraždou Jana Masaryka).

Kdybych neznala pana Milana Paumera, tak bych z řemeslně efektního pořadu vůbec nepochopila, oč jde. Proč vlastně odcházela skupina Mašínů z republiky? Byly ilustrační záběry Gottwalda výhružné anebo ne? Proč ho opouštěli, přítele velkého Stalina? Proč komentář hned na začátku filmu klade otázku "Pro některé je hrdina, pro jiné vrah"? (Tedy Paumer a ne Gottwald...) Proč se v dalším komentáři divák po pravdě nedozví odpověď na tuto otázku? Co se tady už do roku jejich odchodu vlastně dělo?! A proč pořad končí větou "Příběh národních hrdinů nebo vrahů?" Co pořadem tvůrci sledovali? Pro koho to natáčejí? Co bude proboha v dalších dílech tohoto nového pořadu "Zpověď"? Zase manipulace a manipulace s občany? Protestuji!

Film působí jako dokument, který si nějaký amatér-profesionál natočil pro svou potřebu, jako experiment s videoklipem. Myslím, že nelze jen točit filmy s řemeslnou zručností, ale je třeba mít i profesionální úroveň znalostí. Ten, kdo se do toho pustil, má asi značně zamlžené informace a nejvíce ho fascinuje skutečnost, že se v Německu nepodařilo skupinu dopadnout. Divák se ale jen mimochodem dozví, že "po nich šlo" komando východoněmeckých Volkspolizei(tů) a příslušníků Rudé armády -- dohromady dvacet tisíc obránců tzv. komunistických vymožeností ve zbrani. Prostě -- ukradli prachy, půda jim tady byla horká a tak zdrhli, cestou zabili pár lidí a díky štěstěně se dostali tam, kam chtěli.

Protože znám příběh odbojové skupiny bratří Mašínů, měla jsem čas si celou věc promyslet a opatřit si k tomu příslušnou dokumentaci. Tento pořad prokázal Milanovi Paumerovi a všem poctivým a čestným odpůrcům zločinného komunistického režimu medvědí službu. Velká část národa, která je velmi útlocitná při pomyšlení na násilí na lidech, kteří sloužili totalitní KSČ a slíbili i nasazení života v jejích službách, si vůbec nepřipouští okolnosti jejich činu. Vidí jen dva mrtvé policisty a pokladníka, který vytáhl nabitou pistoli na neozbrojeného Josefa Mašína. Podle orgánů komunistického Československa měli být mrtví všichni členové skupiny bratrů Mašínů. Ne "jen" popravení zraněný Václav Švejda, Zbyněk Janata, Ctibor Novák, ale i další odsouzení k vysokým trestům a perzekvované jejich rodiny. Postavit se proti mnohonásobné přesile se zbraní v ruce, to se v ;Čechách nenosí. Když je totalita, tak se nejde proti ní!? Aktivní odpůrci totalitního režimu jsou dodnes vinni. Každý, kdo byl proti a skončil v komunistických lágrech, si za to mohl přece sám. Vždyť mohl jít s ;nimi k lepším zítřkům. (Ale vězte, že mnozí ani volbu neměli. Sejmuli je a zavřeli i bez soudů. Jen za jejich původ nebo smýšlení apod.)

Pro nekomunisty nejsou mrtví příslušníci KSČ hrdinové. Jsou to nepřátelé -- oni první sáhli po zbrani, vyhlásili nepřátelství "kdo nejde s ;námi, jde proti nám", "učili jsme se, jak vám zakroutíme krkem" a vyzbrojili tzv. Lidové milice. Ze straníků a jejich pomahačů na jejich loajalitu ke Straně, ale i aktivnímu napomáhání zlu, doplatil jen nepatrný zlomek. (A to nepočítám ty, kteří sami roztáčeli pekelná kola, aby je jejich Strana sama zavraždila a potom i zrehabilitovala -- např. R. Slánský.)

Stará známá pravda je, že si nemůžete udělat názor na věc, kterou neznáte. A také, že se nemůže minulost hodnotit dnešními kritérii. (To je stejné, jako když sledujete příběh nějakého "hodného" esesáka z protektorátu, který zahyne rukou odbojářů či partyzánů. Z dnešního pohledu to vidíte lidsky: vždyť měl matku, ženu, děti...)

Resumé: rok 1948, třídní teror KSČ,

250 000 politických vězňů a otroků v uranových dolech, 10 000 a více ubitých, přes dvě stě popravených, tisíce a tisíce perzekvovaných rodinných příslušníků a dalších tisíců a tisíců občanů jiného smýšlení. Kdo tu nechtěl žít a budovat, odejít nemohl. Komunisté obehnali zemi ostnatým drátem. Odchod byl otázkou života a smrti. Třem z ;pěti ze skupiny bratří Mašínů se odsud podařilo v ;roce 1953!*) doslova probít. Je to ojedinělý případ vítězství nad desetitisícihlavou přesilou. Stovky mrtvých na hranicích to štěstí neměly.

Milan Paumer vypráví zájemcům své osudy a osudy svých kamarádů. Ale neměl by je vyprávět komukoli. Asi si ani neuvědomil, že vystoupením v pořadu Febia věci bří Mašínů a protikomunistického odboje vůbec neprospěje. Není to Milan Paumer, kdo by se měl zpovídat. Zpověď je sestříhaná do rozměrů vyhovujících České televizi, která pořad schválila do vysílání a soukromému výrobci zaplatila. A to Milanovi Paumerovi asi nedochází; žije tady teprve dva roky. Je přímý a otevřený ke každému, jakoby žil ve svobodném světě.

*) To už bylo po popravě gen. H. Píky, JUDr. M. Horákové a dalších, elity 1. republiky, ale i mladých studentů Právnické fakulty UK Kovaříčka a Bacílka... ! A dalších a dalších! Padly stovky doživotních trestů!

Olga Bezděková

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012