Návraty

    "Paní Kolářová, paní Kolářová..." vykřikuje vytáhlý mužský do oken v Knoflíkové ulici.
    Z okna se vykloní paní, chvíli se dívá, kdože to volá a teprve, když ten dospělák prohlásí -- "já jsem přece Jarda Kokoška" -- plácne se v radostném údivu do čela -- "chlapče, to jsi ty, já jsem tě ani nepoznala... jak taky, po tolika letech..."
    Před třiceti lety opouštěli republiku. S lítostí, že na vždy nechávají domov za zády a s obavami, jaké to ve světě bude. Ale s vědomím, že pocit svobody jim bohatě vynahradí všechny možné chvíle, které je mohou potkat.
    Nevyhnuly se jim samozřejmě už za hranicemi, když si vyzkoušeli, jaké to je v Treiskirchenu, lágru pro utečence, který my ostatní dnes tak dobře známe z literatury pamětníků i z televizního seriálu na námět Pavla Kohouta. Pak zahrála svou roli šťastná náhoda. Kdysi na konci války byl jeden Američan jako pilot bombardovací perutě sestřelen nad územím bývalého Československa a našla se rodina, která jej odvážně u sebe schovávala až do konce války. Od té doby toužil to pohostinství nějakému Čechovi oplatit. A protože do Ameriky se z utečeneckého tábora nikdo jen tak nedostal bez záruky sponzora -- padla jeho volba na rodinu Kokoškovu.
    Mladý Jaroslav v nové vlasti využil toho, že je soustružník, podařilo se mu dostat práci, podařilo se mu dokonce i vystudovat a založit rodinu -- díky náhodnému setkání -- s děvčetem z Prahy. Mají dnes dvě krásné děti, dobrou existenci a přece jim něco chybí -- domov. Ten, který voní vzpomínkami na dětská uličnictví, na čas, ve kterém dávno zmuhutněly stromy, na ktreré kdysí lezával -- trochu klikatá, ale tak mile blízká Knoflíková ulice v Kynšperku nad Ohří.
    Vrátit se chtěli i Jaroslavovi rodiče, kteří syna dokonce předběhli a už před časem získali znovu českou státní příslušnost a dnes tu ve staré vlasti už natrvalo žijí. Později přijeli "mladí" i s vnoučaty navštívit oboje rodiče a Jaroslav se rozhodl také vrátit. I když zůstává v Americe a jezdit "domů" bude jen na dovolené, případně s českými firmami naváže pracovní kontakt.
    Při té návštěvě rodného městečka si dokonce splnil jeden klukovský sen -- na zapřenou a proti předpisům vyšlapal poctivě všechny schody na kostelní věž a dlouho se nadšeně a dojatě rozhlížel po nově objeveném domově.
    Viděla jsem je -- otce i malého synka -- když se z té výšky vrátili -- nevím, který z nich svítil štěstím víc. Najednou jim oběma byl sotva deset, měli krátké kalhoty, otlučená kolena a hvězdy nadšení v očích.