Luděk Marold

8 2001 Dějiny česky
obálka čísla

    Znamení Lva. Lidé narození v ;tomto znamení se vyznačují sebejistotou, velkorysostí a hrdostí. Jsou šlechetní a otevření. Jejich negativní vlastností je prchlivost a marnivost.
    V tomto znamení, které je také nazýváno ohnivým, se 7. srpna 1865 v Praze na Královských Vinohradech narodil chlapec. Dostal jméno Luděk, příjmení Marold po mamince. Jeho otcem byl nadporučík rakouské armády Chorvat Antonín Kwelkowits. Do osudu malého chlapečka a jeho matky krutě zasáhly dějinné události. Schylovalo se k válce s Pruskem a v jedné z nejkrvavějších bitev u Hradce Králové mladý otec padl. Nestačil svůj vztah legalizovat. Osud nemanželského dítěte v 19. století nebyl jednoduchý, ale matčina rodina dítě milovala a původně chtěla, aby se stal také důstojníkem. Ovšem křehké, krásné dítě s tmavýma očima a kadeřavými vlasy záhy projevilo větší zájem o malování. Když zemřela i maminka, starala se o sirotka teta Josefa Maroldová. Později z vděčnosti za její péči mladý synovec pro její tabáčnický krámek namaloval dva krásné vývěsní štíty. Zřejmě vlivem rodinných událostí rychle vyspěl z chlapce v jinocha. Jako šestnáctiletý byl přijat do přípravky na pražskou malířskou akademii. Pobyl tam necelý rok. Jeho prudká, vznětlivá povaha vedla k vyloučení pro "...nepíli a urážlivé chování vůči třídnímu profesoru..." Osmdesátá léta kypěla politickým, společenským a uměleckým kvasem. Mladý muž odešel, jako řada jiných, do blízkého Mnichova. Na studiích se živil ilustracemi pro tamější časopisy, nezanedbával ani vztahy s Prahou, kam přispíval do "Zlaté Prahy" a "Světozoru". Studenti vydávali vlastní časopis "Paleta". Přes svoje mládí se stal Marold brzy vůdčí osobností skupiny českých žáků mnichovské umělecké školy. Jeho píle byla příslovečná, což vyvracelo důvody, pro které byl vyloučen z pražské akademie. Jako jednadvacetiletý úspěšně ilustruje knihu S. Hellera Pan markýz. Po návratu do Prahy v roce 1887 pokračuje ve studiu u M. Pirnera na Uměleckoprůmyslové škole. Jeho první velké plátno s názvem Z vaječného trhu má velký úspěch. Všichni jsou překvapeni zralostí teprve třiadvacetiletého umělce. Obraz má již všechny znaky Maroldova rukopisu, chvějivě třpytné ovzduší, dokonale zvládnuté figury, skvěle zachycená atmosféra živého trhu. Obraz zakoupilo Ministerstvo vyučování a darovalo ho Svazu přátel umění. Úspěch přinesl stipendium do Paříže -- mekky umělců. Opět se projeví jeho živá letora. Záhy se vzdá stipendia a plnými doušky vychutnává atmosféru pařížského života. Obdivuje elegantní ženy velkého světa i ženy žijící na Montmartru v bohémské společnosti umělců. Bohatství a rozmanitost života evropského velkoměsta zachycuje pohotově různými technikami -- tuší, perem. Je pohotový a ilustrace vynikají lehkostí, dobrým postřehem a vtipem, a proto je rády tisknou módní dobové časopisy. Ilustruje romány francouzských autorů, např. Daudetovy Arlesanky i překlad Goethova Mladého Werthera. Pracuje s horečnou pílí. Pařížská nároží zdobí jeho plakáty, na nichž vedle jemné barevnosti nacházíme jeho oblíbenou zvláštní bělobu. Přestože je stále obklopen ženami, zamiluje se do Češky Zdeňky Makovské a 7. března 1891 uzavírají v Paříži sňatek. Nikdy, přes svoje úspěchy v cizině, neztratil kontakt s rodnou zemí. Ilustruje domácí autory -- baladu Vodník od K. J. Erbena a neodolatelně doprovází kresbami "Pražské figurky" I. Herrmana. Žije střídavě v Praze a Paříži. V Mnichově mu udělují zlatou medaili za ilustraci. V roce 1897 se vrací natrvalo do Prahy jako mezinárodně uznávaný umělec. Získává ateliér po V. Hynaisovi a tam se pouští do svého největšího díla -- obrazu Bitva u Lipan. Chce vytvořit panoramatický obraz tragické historické události, kterou skončilo husitské hnutí. Je motiv bitvy reminiscencí osudu nepoznaného otce, který padl v horkém červencovém dni? Nebo to má být memento před nesvorností a hašteřením, či předtucha životního osudu. Můžeme se jenom domýšlet, co umělce vedlo k vytvoření díla tak monumentálního a přitom znázorňujícího tragické střetnutí, ve kterém bojoval bratr proti bratrovi. I dnes v době technické revoluce se divákovi bezděky zatají dech nad dílem obdivuhodné síly a citového účinu. Spojení malby, trojrozměrných předmětů, "modrý horizont evokující horký červencový den dávného 15. století, kalich -- symbol krásných idejí, víry ve spravedlnost a pravdu pokořený prachem bratrovražedné bitvy mi vždy znovu sevře srdce. Dávno před revolucemi nové doby se u malé vesničky Lipany ve středních Čechách naplnila myšlenka o tom, že "revoluce požírá své děti". Na tomto velkém díle s L. Maroldem spolupracovali ještě V. Jansa, K. Raška, K. Štopfer, T. Hilšer, L. Vacátko. Historickým poradcem byl dr. V. Toman. Kromě tohoto díla v rychlém sledu tvoří další obrazy. Krajinu na soutoku Vltavy a Labe u Mělníka, akvarely, vývěsní štíty, jakoby tušil, že mu nebude dopřáno mnoha let. A skutečně 1. prosince 1898 jako třiatřicetiletý náhle umírá na Královských Vinohradech v domě č. 65 Na Zvonařce. Dovolte mi připojit osobní zážitek. Jako malá jsem si ráda čítala ve starých kalendářích, jichž měli moji prarodiče mnoho schováno. Milovala jsem Maroldovy obrázky, které je zdobily. Až později jsem mohla obdivovat atmosféru staré Prahy, trhů a zákoutí, která zachytil se svrchovaným postřehem, smyslem pro prchavost okamžiku. Dokonale zvládnuté řemeslo, velký talent jsou cítit z každého tahu štětce. Při obdivu k jeho práci jsem netušila, jakého překvapení se později dožiji. Kdysi jako mladá absolventka historie jsem vstoupila poprvé do třídy ve škole na Vinohradech. A jak bylo mým zvykem, očima jsem přelétla tváře svých budoucích žáků. V první lavici vlevo před katedrou seděl chlapíček, nevelký, tmavovlasý, kadeřavý, tmavooký, který mě na první pohled zaujal, a protože je dobrým zvykem vzájemné představení, tak poté co jsem řekla svoje jméno a předmět, kterým se budeme zabývat, jsem požádala, aby každý řekl svoje křestní jméno a příjmení -- a nastojte! Ten drobný chlapec jako "živé stříbro" jak se říká, vstal a řekl Luděk Marold a byl to vnuk mého milovaného malíře. Z povzdálí jsem sledovala jeho další osud. Vystudoval produkci a doufám, že se mu vede dobře. Byl jakoby svému dědečkovi z oka vypadl, jak už se genetika projevuje přes jednu generaci. A mám radost, že po letech totality, kdy většina umělců konce 19. století byla bezohledně zařazena mezi buržoazní tvůrce a moc se o nich nemluvilo ani nepsalo, tak na loňské výstavě Křídla slávy v Rudolfinu se široká veřejnost mohla potěšit jejich velkým uměním. U příležitosti znovuotevření Obecního domu byla po letech samostatná velká výstava díla tohoto předčasně zemřelého umělce.


Jana Volfová

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012