S komunisty se nemluví - Rozhovor s Martinem Mejstříkem

Už je tomu 14 let, kdy studenti fakulty DAMU spolu s dalšími stanuli v čele tzv. sametové revoluce, vyvolali stávku a dávali najevo své požadavky na změnu režimu. Jedním z nejaktivnějších studentských vůdců byl tehdy student dramatického umění Martin Mejstřík.

Byl trošku starší než většina jeho vrstevníků, měl za sebou učební obor, poté část studia na Pedagogické fakultě UK, odkud byl vyhozen z politických důvodů, a v době revoluce znovu studoval na DAMU. Po pádu režimu si jej prezident Václav Havel vybral do skupiny, která ho doprovázela do USA a na další cesty.

Možná trochu zklamán vývojem v politice se z ní vytratil, ale ne nadlouho. Začal se angažovat v řešení místních problémů na Malé Straně, kde bydlel a kde byl časem přirozeně zvolen zastupitelem, připravoval Malostranské noviny a odtud už byl jen krůček k tomu, aby svůj obvod zastupoval jako senátor. Je činný i v senátní komisi pro krajany.

Má ženu Petru a dcery Juditu (7) a Dorotku (9), s níž si občas zahraje na housle a zazpívá. Rodinu si ve všední dny moc neužije, ale o víkendech jdou společně do divadla, na koncert, jedou na výlet či na hory.

S panem senátorem Mejstříkem jsme se sešli k listopadovému rozhovoru.

Milý pane senátore, před 14 lety jste byl jedním z těch, kteří bojovali za pád komunismu, za svobodu. Jaké byly vlastně vaše představy a jak byly naplněny?

Asi všichni, co jsme se snažili o to, aby tady byla svoboda, abychom se vrátili tam, kam jsme dříve patřili -- do svobodného, demokratického světa, jsme si představovali, že budeme mít po letech totality opět osud ve svých rukou. A že naše společnost bude mravnější, než ta komunistická. Toužili jsme po tom, abychom se konečně vymanili z vlivu Moskvy, dostali se z izolace a stali se opět součástí demokratické Evropy.

Co se skutečně podařilo, bylo hlasování o vstupu do Evropské unie. Přiznám se, že jsem se referenda moc obával. Jezdím hodně na venkov a hlavně tam jsem cítil velké rozčarování z politické situace. Lidé si po roce 1989 užili hodně nejistoty a vstup do Evropské unie pro ně znamenaná další velkou neznámou. A netýká se to samozřejmě jen venkova. Občané obecně jsou pobouření a zklamáni z miliardových zlodějen, z neschopnosti či nevůle policie a soudů odsoudit tuneláře a podvodníky, jsou rozčarováni z chování mnoha politiků, kterým jde jen o ně samé a na slova o službě občanům zapomenou hned druhý den po volbách, arogance a lež jakoby byly normální. Přiznám se, že mne na venkově každý druhý posílal s celou EU do háje a já propadal beznaději. Výsledek referenda byl pro mne malý zázrak. Zdá se, že když o něco jde, lidé dovedou uvažovat rozumně a navzdory všem prognózám se zachovají podle zdravého selského rozumu. Vstup do EU nepodpořila jen velká města, ale především venkov!

A co vás naopak mrzí?

Samozřejmě vzrůstající vliv komunistů. Tady se stala v začátku devadesátých let ohromná chyba, že KSČ(M) nebyla zakázána, a když už jsme toho nebyli schopni, že jsme komunistické straně nechali podstatnou část majetku, KSČM je dnes vedle ČSSD nejbohatší partají! Vůči všem novým demokratickým stranám (Unii svobody, ODA, Cestě změny, Zeleným a dalším), které musejí začínat od nuly, je to diskriminační a nespravedlivé.

KSČM se nikdy řádně nedistancovala od marx-leninismu, od diktatury proletariátu, od své minulosti. Je tu v naší společnosti velký rozpor. Na jednu stranu byla KSČ zákonem prohlášena za organizaci odsouzeníhodnou a zločinnou, na druhou stranu to tím skončilo -- Grebeníčkovcům stačilo přidat k názvu "M" a ponurá karavana jede dál. A psi ani neštěkají. Přitom to byli komunisté, kteří vyvražďovali vlastní národ, vyhnali a pozavírali do lágrů jeho elitu, zlomili páteř národa a donutili jej žít ve lži a přetvářce. Lež se stala pravdou a kdo se vzepřel, skončil přinejlepším v pověstné kotelně. Ve lži byly vychovány celé dvě generace. A protože jsme hned v roce devadesát nedokázali komunisty odstavit od ekonomického a politického vlivu, rozlezla se nám ona lež jako rakovinotvorné metastázy po celé společnosti. Copak může být komunista čestným politikem, i kdyby tisíckrát vystoupil z KSČ? Copak může být čestným podnikatelem? Kde by se to naučil? V partaji, kde lež a přetvářka byla prvním předpokladem karierního postupu?

Klasickým příkladem našeho "vypořádání se s komunismem" je případ bachaře Grebeníčka. Bývalá komunistická soudkyně Veselá jej za šest let nedokázala postavit před soud! Ministr zahraničí Cyril Svoboda to na Týdnu zahraničních Čechů označil za nejostudnější případ české justice. To je sice hezké, a na první pohled odvážné konstatování, ale to nestačí! Já jsem za senátní Výbor pro lidská práva na toto téma interpeloval bývalého ministra spravedlnosti Pavla Rychetského, on mi slíbil nápravu, ale neučinil nic. Mezitím Grebeníček zemřel. Ale Veselá zůstala. A my bychom neměli zapomenout! I náš právní řád má mechanismy, jak soudce přimět soudit, a nebo odvolat... Ta dáma by již nikdy neměla obléknout soudcovský talár.

KSČM je stále drzejší a demokratické strany stále bezradnější. Ale asi to tak má být. Pravděpodobně jsme si o sobě v roce 1989 mysleli víc, než opravdu jsme. Dvě generace jsme žili ve lži, dvě generace nám potrvá, než se naučíme nelhat sami sobě. Celou tu politickou atmosféru první poloviny 90. let osobně považuji za selhání elit tohoto národa.

Situace není dobrá, ale právě proto bychom neměli házet flintu do žita. Komunistická strana, když už nemůže být zrušena (?!), měla by se alespoň veřejně distancovat od marxistického programu třídního boje a měla by ze svého názvu vypustit slovo KOMUNISMUS, které je v našich zeměpisných šířkách synonymem nezměrného utrpení a zla. Uměli se s tímto problémem vypořádat v Polsku, Německu i v Maďarsku, musíme i my.

I proto jste byl v roce 1999 jedním z hlavních iniciátorů občanského hnutí Děkujeme, odejděte!...

Bylo deset let od převratu a nám spadly klapky s očí. Pochopili jsme, že prorůstání ekonomických mafií do politiky není z neznalosti, nemohoucnosti mocných, ale že je to naopak jejich program! Vrcholem všeho byl smluvně-opoziční pakt mezi Klausovou ODS a Zemanovou ČSSD. S tichým úžasem jsme pozorovali, jak se demokracie stává pouhou služkou politiků a mafiánů -- policie stála bezmocně před miliardovými tunely a finančními skandály nejsilnějších stran, soudy nesoudily a komunistické preference začaly růst. Výzva Děkujeme, odejděte! nebývale zarezonovala mezi obyčejnými lidmi, a i když jsme asi mnohé zklamali, protože jsme nezaložili "studentskou stranu", myslím, že pozitivní dopad na změnu politické atmosféry v České republice měla.

Možná je v této souvislosti dobré připomenout poslední větu naši výzvy: "Nestydíme se přihlásit k ideálům a radosti, kterou jsme téměř všichni prožívali před deseti lety a uděláme všechno proto, abychom si v příštích volbách svobodně nezvolili novou cestu ke komunismu.!" ...

Jak se vám, který jste ještě neztratil ideály, který působíte jako člověk se smyslem pro čest a spravedlnost, dýchá v prostředí Parlamentu, který díky mnoha poslancům zrovna jako zářný příklad pro chování občanů nepůsobí? V roce 1999 se Václav Klaus ve shodě s Milošem Zemanem, pokud se nemýlím, vyjádřili k vaší výzvě Děkujeme odejděte, že nebudou poslouchat nějakou lůzu z ulice. Když nedávno TV odvysílala satirický pořad, v kterém přirovnala poslance k termitům, kejhali všichni jako potrefené husy. Jak můžete v takovém prostředí vydržet?

Parlament... Parlament ČR má dvě komory -- Sněmovnu a Senát. Já sedím v té druhé... Mohu říct, že jsem příjemně překvapen, jak vypadá Senát zevnitř. Nechci mluvit za Sněmovnu, je tam rozhodně mnohem větší tlak lobbyistů, Sněmovna rozhoduje o rozpočtu a poslanci stojí před pod daleko větším pokušením, kterému mnohdy nedokáží odolat. Smysl existence Senátu byl zpochybňován od samého počátku -- zejména díky kampani ODS a KSČM. Neprospěly mu ani různé kauzy, o nichž se čas od času píše. Mne ale překvapilo, že tam vládne dost vysoká míra zodpovědnosti, zájem o praktické řešení problémů, které máme v popisu práce. Naši pozici ztěžuje i fakt, že jednací řád Senátu schvaluje Sněmovna -- a ta se zarputile a trochu úzkoprse brání tomu, aby posílila postavení "konkurenční" komory...

Přes nesnadný start si Senát postupně dobývá větší míru prestiže a jsem přesvědčen, že časem i škarohlídové jeho smysl uznají. Jen dva příklady z poslední doby -- volba ústavních soudců, nebo tlak Senátu na schválení tzv. "Stykového zákona" (upravuje komunikaci mezi Sněmovnou a Senátem), který je sice dán ústavou, ale Sněmovna blokuje jeho přijetí. Ale tím, že tento zákon nemáme, může dojít k tak absurdní situaci, kdy nám Sněmovna pošle během roku již potřetí zákon v jiném znění, než byl schválen.

No, život v Senátu není idylický, ale dal jsem se na vojnu, musím bojovat. Čekal jsem to horší.

Někteří senátoři nesli velmi nelibě, když jste nedávno vyjádřil stud nad tím, že za 14 let nedokázal Parlament zajistit pro krajany v zahraničí korespondenční volební právo, navracení jejich majetků ukradených komunisty, atd. Jste také v senátní komisi pro krajany. Kde jste pro ně našel takové pochopení?

Když jsem měl možnost vyjet v začátku devadesátých let s Václavem Havlem na Island, do Kanady a USA, kde všude naši krajané žijí. Byl jsem unesen jejich vlastenectvím, sokolstvím (sám mám masarykovskou, sokolskou a skautskou výchovu z rodiny), tím, jak si udržují jazyk, zvyky, kulturu a mrzelo mne, že náš stát má o ně zájem jenom verbálně -- skutek utek´. Vždyť ve více, než třiceti zemích žije ke dvěma milionům krajanů, a to je přece podstatná část národa!

Asi před měsícem jsem se zúčastnil Týdne zahraničních Čechů. Byl to pro mne úžasný, emotivní zážitek. Ale pokud se říkalo a psalo, že tento týden měl velkou pozornost vlády a médií, tak jak ubohou měl asi ten před třemi roky? Ti lidé sem přijeli z celého světa, aby dali najevo svou sounáležitost s Českou republikou, aby vyjádřili svá přání, své názory, své zkušenosti... Mnozí z nich se vrátili a pracují tady, pomáhají, nedali se odradit někdy nepříznivým přijetím. Konferenci sice krátce pozdravili premiér a ministr zahraničí, ale jinak o Týdnu krajanů v Praze, natož v ;republice, nikdo nevěděl. A přitom by to mohla (a měla!) být událost celonárodního významu!

Ten macešský vztah k nim mne mrzí, ale například i necitlivost toho, že jak do senátní tak sněmovní krajanské komise byli zvoleni komunisté. To je výsměch, ti lidé kvůli komunistům odešli a teď se s nimi mají dohadovat o svých právech a přáních?

Co s tím chcete dělat?

Nejhorší je ten komunismus v nás, v našich duších, našich hlavách, našich skutcích. S ním především musíme bojovat. Co se týče těch komunistů s rudými knížkami a třešničkami na klopě -- tak třeba nyní chci všemožně podpořit iniciativu, která vznikla zcela mimo politické strany a zájmy. Je to petiční akce S KOMUNISTY SE NEMLUVÍ. Podepsalo už ji veliké množství lidí z domova i z ciziny a na její podporu se 18. listopadu koná veliký rockový koncert. Já to vidím jako mírný obrat k lepšímu, vychází to od občanů, kteří si uvědomují, že komunismus, to je infekce, mor.

A slíbil jsem voličům, že proti tomuto moru budu bojovat.

S tím souvisí i má současná práce na návrhu restitucí majetku našich občanů, kteří utekli před totalitním režimem a nyní se nemohou domoci majetku zabaveného jim komunisty. Budu tlačit na parlament a vládu, aby se k tomu postavila čelem, abychom si neudělali ostudu u mezinárodních soudů, k nimž se krajané začínají obracet. A pokusím se přesvědčit šéfa Klubu komunistů, mediálního mága Vladimíra Železného, aby stáhli senátora Doubravu z Komise pro krajany žijící v zahraničí...

K tomu vám držím všechny palce a děkuji za rozhovor.