Slovo šéfredaktorky - Třináct třináctého

13. prosince 1990 vycházelo nulté číslo Českého dialogu. Bylo třeba pro vytištěné balíky dojet do tiskárny a poté jich část odvézt do Čs. rozhlasu. To ráno jsem vlastně nevstala. Přepadla mně totiž náhle tak příšerná chřipka, že jsem byla úplně k ničemu. Prosila jsem manžela, aby se toho rozvozu ujal. Vysmál se mi nejprve, že když jsem si vymyslela takovou nesmyslnou věc, jako je časopis pro kontakt se zahraničními Čechy, ať se v tom pěkně smažím. Nakonec se nechal obměkčit a pomohl mi.

Český dialog byl v počtu tisíc kousků rozeslán z rozhlasu v připravených obálkách jako nabídka na adresy členů Společnosti pro vědy a umění do celého světa, nejvíce do USA. Na zadní straně měl velikou reklamu na rozhlasové zahraniční vysílání. Byl to tzv. bártr, který se mnou dojednal vedoucí propagace rozhlasu, jinak hodný člověk František Novotný, který měl pro nápad s tímto časopisem pochopení. Bohužel, pochopení už neměl jeho nadřízený, a tak František dostal padáka (nikoli zlatého).

Na rozeslání další tisícovky čísla jedna jsem obětovala své úspory. Toto číslo již měla rozšiřovat Pražská novinová služba (podle mne hned druhá zločinecká organizace po KSČ). Měli jsme řádnou smlouvu, bohužel velmi nevýhodnou pro Český dialog, ale v té době si prostě ještě mamut mohl diktovat...stálo v ní mimo jiné, že musím dodat deset tisíc výtisků a přivézt je kamsi do Malešic na konec Prahy ten den a v tu hodinu. A protože se mi dojet včas nepovedlo, musela jsem si balíky (10 tisíc kusů je strašně moc!), které jsem mezitím vyložila z auta a naskládala dle smlouvy na jakousi rampu v ohromné hale, zase naložit zpátky a požádat PNS písemně o jiný termín. Přiznám se, že jsem při všech třech zmíněných neúspěších brečela nahlas. Po tom posledním jsem měla velkou chuť dojet s autem k Vltavě a všechno do ní naházet. Také jsem měla následně několik dní či týdnů záda a ruce zcela ochrnuté. Další šok nastal (to už jsem nebrečela, jen zatínala pěsti), když ta PNS z 10 požadovaných tisíc prodala na stáncích jen asi 1500. Čili vyhozené peníze za tisk a papír.

Ale pozvolna nastával obrat. Přihlásili se první odběratelé ze zahraničí. Z první zásilky 35 a z druhé 37. Měla jsem tedy 72 lidí, kteří časopis chtěli číst a kteří si jej předplatili. Do prvního čísla jsem získala rozhovor s tehdejším předsedou vlády Petrem Pithartem, který nápad dialogu s Čechy po světě upřímně přivítal. Dostávala jsem ohlasy na články a nové příspěvky. A zájem o časopis se zvyšoval, čtenáři přibývali. Také jsem se pomalu snažila ten graficky ubohý a obsahově nikterak bohatý list vylepšovat, a to za pomoci dobrých přátel, kteří pomáhali. Lidé, kteří časopis poznali a přijížděli do Prahy, mne navštěvovali a rozšiřovali můj obzor o tom, jaké to vlastně bylo, když odešli.

To je ovšem skutečná "prehistorie" a já pevně doufám, že se dostanu k tomu, abych ji vtělila do veselého čtení Z deníčku vydavatelky.

A ještě lepší doby nastaly.

Časem se z toho černobílého chudáčka stával docela zajímavý a vyhraněný časopis. Ke spolupráci jej dokonce vyzvalo Ministerstvo zahraničních věcí ČR, kupovalo přes tři tisíce výtisků a posílalo do celého světa na ambasády a české spolky.

Ale jak se mění lidé ve funkcích, mění se i názory. V roce ;2000 nám bylo řečeno, že máme drzé úvodníky a že si ministerstvo vytvoří časopis vlastní. A že už byl Český dialog v té době na určité úrovni a měl jisté zázemí, přes samozřejmé finanční problémy, které tímto nastaly, se nepoložil. Získal podporu významné česko-americké organizace American Fund for Czechoslovak Relief, podpořili jej i mnozí čtenáři. A to nejen ze zahraničí, ale i z domova. A protože se mění lidé... začíná jej opět podporovat Ministerstvo zahraničních věcí ČR. Letos Český dialog získal i finanční dotaci od Senátu Parlamentu ČR.

Český dialog šíří do světa také Česká centra, což přispívá i k možnosti získat placenou inzerci. K renomé časopisu -- což nás velice potěšilo -- ; přispívá i Medaile Jana Masaryka za zásluhy o (zkráceně) rozvoj našeho národa v evropské rodině a úctu k ;dějinám a odkazu T.G.M. a Jana Masaryka, kterou jsme obdrželi letos v březnu.

Český dialog prošel za minulých třináct let dramatickými proměnami, pády i úspěchy. Měla jsem možnost navštívit veliké množství našinců v USA, Kanadě, Austrálii a po celé Evropě. Dá se říci, že Český dialog je znám téměř po celém světě.

Je zřejmě symbolické, že pár dnů před oslavou 13. prosince 2003 píši tento úvodník na palubě speciálu TU 154, kterým se přepravuji mezi zeměmi Jižní Ameriky. A to spolu se senátní delegací, která kromě oficiálních povinností se zde setkavá a blíže poznává s našimi krajany, stejně jako já...a věřte, že jsou to setkání krásná až dojemná, ale hlavně podnětná.

Na konci tohoto mimořádně dlouhého výročního sloupce bych chtěla poděkovat jak předsedovi Senátu ČR panu Petru Pithartovi za možnost být zde v Jižní Americe u toho, i za rozhovor (bude v příštím čísle), tak Martině Fialkové, která za mne doma přebrala mé povinnosti a která za celý rok práce velice pomohla k dalšímu rozkvětu časopisu, a samozřejmě všem autorům, spolupracovníkům, sponzorům, inzerentům a všem chápavým lidem, kteří dali jakýmkoli způsobem najevo, že myšlenka dialogu s námi TADY a s vámi TAM je potřebná a smysluplná.