Literární akademie - My napříč staletími

Ruská anabáze mých prarodičů započala uzavřením brestlitevského míru. Z Lotyšska se dostali do tehdejšího Ruska migračními proudy jako spousta jiných příslušníků odtržených pobaltských republik. Usadili se ve smolenské oblasti válkou zbídačeného Ruska.

Valentina Jakovlevna Bělkovič byla téměř negramotná, velmi pohledná junonská žena. Věčně v jiném stavu, alespoň co si má matka vzpomíná. Ivan Sergejevič Ivanov se doma moc nezdržoval, jelikož stále sháněl nějaké černé obchody, aby uživil svou velkou rodinu. Mezi dětmi se těšil velké oblibě. Vždy když se objevil, znamenalo to, že něco přivezl. Na nějakou komunikaci nebylo moc času. Život se nesl spíš v duchu přežívání. Když rodiče nechtěli, aby jim děti rozuměly, hovořili mezi sebou lotyšsky.

Všichni potomci se narodili doma. Rodné listy jim nikdo nevypisoval. Matka přišla na svět roku 1922. V roce vzniku SSSR. Údajně. Bydleli mimo vesnici na samotě, asi 100 km od Charkova.V domácnosti nebyly vůbec žádné vymoženosti jako hodiny nebo zrcadlo.

Živili se ponejvíce bramborami, klikvou, choloďcem, sulcem z ;loje i střívek a veškerými lesními plody. Má matka byla tak hubená, že když vyrazili na prvomájovou oslavu, tak na ni babička navěsila dvoje šaty, aby vypadala normálně.

Chleba byl kvůli nedostatku mouky vzácností. Nahrazovala ji drť z bukvic. Do lesa se chodilo na dříví a březová voda či trocha malin se na trhu proměnila v pár kopějek. Taková hojnost se však týkala jen letního období, ale v zimě rodina doslova šílela hlady. Vařila se ,,polévka" z tuřínu, nebo jen z listí. Jednou, když máma vytáhla ve vědru ze ;studni i žábu, tak ji sourozencům v té polévce uvařila, aby měli alespoň trochu masa. Patřila k ;nejstarším z dětí, takže se o ně přirozeně musela starat.

Do školy toho kvůli domácím povinnostem moc nenachodila. Dalším z důvodů možná byly jen tři páry bot na sedm dětí. Navíc co se týče vzdělání, dostávali přednost kluci. Škola stála ve vzdálené vesnici, kam se chodilo i něco pojíst, když bylo opravdu nejhůře. K ďáďovi Míšovi nebo k ďáďovi Tichonovovi. Ve třicátých letech začalo rozkulačování. Ďáďa Míša odmítl vydat dobytek a skončil na Urale. Ďáďa Tichonov zase na Sibiři. Ani on se nechtěl vzdát svého malého hospodářství.

Téměř všechny děti se postupně přihlásily do sirotčince. Jako že nemají rodiče. Jedna z ;mála cest, jak se dostat dál. Většina z nich byla chytrá, obdařena nějakým talentem. Jenže studovat se podařilo jen málokterému. V patnácti letech nastoupila matka v ;Charkově jako služka k židovské rodině. Pán byl chirurg a jednoho dne se jí ptal, jestli má měsíčky. Pochopila, že ji chtěl a rozhodla se co nejdříve rodinu opustit. Naštěstí bratr Kolja se stal učitelem ve Smolensku. Vzal ji na výpomoc do své rodiny. Měli se moc rádi. Jenže začala válka a bratr musel narukovat. Padl do německého zajetí a po skončení války se ocitl v Gulagu. Ten sice přežil, ale po Stalinově smrti musel zůstat v sibiřském vyhnanství. Jeho žena tam přijela za ním, takže mohl poprvé vidět i svého desetiletého syna.

V letech 1942-1943 fungoval přídělový systém, jeden krajíc chleba denně, cukr téměř žádný, máslo a maso vůbec. Bratrova žárlivá žena matku dále nesnesla. Nebylo se čemu divit, sama měla svých problémů dost. Matku čekala další štace. Tentokrát ve službách Wermachtu.

Němečtí okupanti přijeli do Smolenska jako předvoj fronty, budovat zázemí pro Wermacht.

Zubožená matka se slzami v očích k nim šla prosit o jídlo. Zachovali se vstřícně, dostala najíst. Stejně jako práci, kterou sháněla. I když ne nadlouho.

Moji rodiče se seznámili v cizině. Nebylo to zdaleka tak romantické, jak se lidé seznamují dnes.

Byl duben roku 1945, Rusové měli našlápnuto na Reichstag, Hitler pojal za choť Evu Braunovou a po tryskových líbánkách společně spáchali sebevraždu. Vlasovci otevírali brány pracovních lágrů, odkud se pod dohledem Američanů (dle přátelské dohody s ruskou organizací SMERŠ) vydávali Rusové rovnou na cestu do cílové stanice Sibiř.

Za to, že si v cizině po celé trvání války užívali dobrého bydla, zatímco Stalinovy děti prošly peklem bitev, si coby zrádci vysloužili jízdenku rovnou do Gulagu. Také polomrtví váleční zajatci se podle Josifa Vissarionoviče váleli v pohodlí německých koncentráků a hryzajíce z nudy řepu a kůrku chleba, pošilhávali po balíčcích Červeného kříže, kterých si užívali zajatci jiných národností. Stalin tuto pomoc pro své krajany odmítl. Kdo nezahynul na frontě, neměl se co povalovat, živ a zdráv, za elektrickým drátem. Na něm skončil svůj život i Stalinův vlastní syn, hladový a ponížený, jelikož nesplnil otcovo očekávání hrdinské smrti v boji muže proti muži.

Situace mojí matky Tamary Ivanovny vypadala o něco laskavěji. Byla pouze zavlečenou, věčně hladovějící a stále prchající mladou ženou. Myšlenka na sebevraždu v tom nekončícím marasmu se jí stávala častou společnicí.

Matka nepadla na frontě, ale pár let pracovala pro blaho Říše. Ani nevěděla, jak se tam dostala.

Za krádež několika brambor z německého skládku v okupovaném Smolensku ji naložili do dobytčáku v tom, co měla na sobě, a po dlouhých dnech kodrcání ve tmě, smradu, o hladu a žízni se jednoho dne ocitla před budovou pracáku kdesi nedaleko Drážďan.

Prostor, z jedné strany ohraničen věčně přítomným hladem a ze strany druhé silným pocitem nejistoty ze sebebližší budoucnosti, občas vyplnila intenzívní úzkost. Na nic víc už nezbývalo. Ani nevěděla, jak vypadá. Zrcadlo viděla poprvé a naposledy ve Smolensku, v rodině svého bratra, ke kterému byl osud tou dobou příznivěji nakloněn. Byť jen na chvíli.

Byla krásná.

Stála tam a brečela, protože nikomu nerozuměla. Ani nevěděla, kde je. To jen do té doby, než na ni namířil jezdeckým bičíkem kulhavý německý sedlák a tu noc již spala v teple místního kravína. Tvrdá práce na poli, nohy rozedrané do krve od režných dřeváků, hrubé zacházení domácích. Jednou si drze vypůjčila dřeváčky paní domácí z jemné kůže. Její odpověď pánům zněla, že až přijdou Rusové, stejně už žádné potřebovat nebudou. Tenkrát ji seřezali do modra.

Ležela na poli za statkem a přála si, aby z letadel věčně křižujících oblohu spadly bomby rovnou na ni. Bylo jí sotva dvacet a ještě nezažila nic krásného. Měla štěstí, že si o ní mysleli, že je Němka.

Dostala se do domácnosti k paní, jež přišla ve válce o manžela. Dala matce ušít šaty a učila ji německy.

Fronta postupovala, bombardování Německa sílilo a lidé opouštěli své domovy, aby se zachránili. Matka se se svou ,,bytnou" a společně s dalšími běženci ocitla kdesi u Severního moře. Byla zima roku 1944 a nocovalo se na pláži. Němka řekla, že jde najít nějakou pomoc a té noci po jejím odchodu matka tajně opustila skupinu. Dodnes si to vyčítá a doufá, že všichni přežili. Jenže jí nic jiného nezbývalo. Jediná cizinka v německé skupině a ještě Ruska.

Narazila kdesi na nějaké nádraží a nastoupila do vlaku plného civilistů. Netušila, kde je, natož kam jede. Vystoupila ve stanici Rueben a šla se ptát po nějaké práci. Byla tam spousta lágrů, takže ji okamžitě šoupli do toho nejhoršího. Sovětského. Všichni chodili pracovat do velké továrny na marmeládu. Blížil se konec války. Nejpalčivějším problémem sovětského lágru byl hlad. Kdo šel kolem, snažil se těm zuboženým chudákům prostrčit drátěným okem kousek jídla. Dlužno říci, že hlavně Češi, kteří čekali jako totálně nasazení na transport domů a jídla měli relativně dost.

A tak můj otec sbalil mou matku na kousek chleba. Válečná romantika! Denně jí prostrkoval plotem čerstvý a voňavý chléb z německé pekárny, kde pracoval. Moc se jí nelíbil. Byl menší, než by si představovala. Více než cokoli jiného to byla "láska na první skývu". Byl neodbytný.

Zanedlouho si pro ni přišel v doprovodu ještě jednoho Čecha a Američana. Odvedl si matku dřív, než tábor i s jeho obyvateli zmizel navždycky. Formálně a narychlo byli oddáni americkým okupačním úřadem spravujícím osvobozené území. Pak už zbývalo jen matku propašovat do transportu do Čech, kde ji podle otcových slov čekala pohádková budoucnost.

Osm členů nové české rodiny na tři postele. Přespávání na půdě na seně. Bída byla matčiným osudem. Navíc zjistila, že je těhotná. Rozhodla se vzít si život. Jenže ji přistihla otcova sestra a pak ji hlídali. Otec byl jejím prvním mužem. Nevěděla, co je láska. A ani ji nepocítila.

Potkávala se s Rusy mířícími domů. ,,Tamaro, vrať se s námi," přemlouvali ji. Nikdo nevěděl, co se po návratu do Sovětského svazu stane s civilisty, kteří přišli do styku s Němci. Měla chuť se vrátit domů, k mámě. Jenže jakýsi druh divné předtuchy, společně s těhotenskou nevolností, ji přinutily zůstat.

Netrvalo dlouho a otec zavelel k odchodu do Sudet, což byl ráj pro ty, co neměli kde hlavu složit. Usmálo se na ně štěstí v podobě čisťoučké pekárny, ve které se zuby nehty drželi němečtí majitelé Reichelovi, ale ti bohužel tolik štěstí neměli. Po zápase s místními revolučními úřady byli z antifašistů překvalifikováni na fašisty a skončili v dobytčáku směr Německo.

Ke cti otce musím říci, že je do posledního dne zaměstnával v jejich vlastním podniku, dával jim jídlo a večer je matka doprovázela do místního tábora určeného pro osoby čekající na odsun. Byli chráněni před násilnostmi českých "spoluobčanů".

Nikdo si na ně nedovoloval. Matka v té době požívala ve vesnici autoritu jako sám Stalin v Moskvě.

Otci sklaplo před momentem mého narození. Musel hodně ohnout hřbet, aby se k nám bába uráčila přijít.

Narodila jsem se v lednu 1948. Horší datum pro příchod na tento svět se mi momentálně nevybavuje.

Počasí bylo tak příšerné, že se k nám nedostal žádný povoz, natož sanitka z okresní nemocnice. A tak opět nastoupila Frau Gabriel. Odsunu se vyhnula, protože při porodech byla nad všechny doktory v okolí. S rodičkami se domluvila i česky, stylem ,,satlac, proc ty kšicela, a siehst du". S mojí matkou si potlachala i něco málo německy. Díky matčině válečné stáži. U německých sedláků či po lágrech se po tři léta vzdělávala v němčině. V české vesnici se coby pekařova žena zdokonalovala v českém jazyce.

Tím završila své formální vzdělání.

Bába mě omyla v lavoru a pak zmazala stolním olejem, prý abych měla vláčnou pleť. Dodnes nesnáším jakoukoliv mastnotu na těle. Část šestinedělí jsem prožila v demokratickém zřízení, a než jsem stačila přejít z mateřského mléka na kravské, už tu byl socialismus.

Objevila se u mě vada kyčlí v pokročilém stádiu. Přišel na ni další ruský doktor místní posádky a díky němu jsem se dostala k ortopedické kapacitě prof. Zahradníčkovi. Po smrti byl pohřben na pražském Slavíně. Zaslouženě. Vždyť díky němu jsem mohla zase skákat přes kaluže! Nepochybně to ovlivnilo můj vnitřní svět. Ostatní děti kolem mě skotačily a já ležela na jakémsi prkně připoutána řemínky. Musela jsem hledat cesty, jak se zabavit sama.

Na bývalou sudetoněmeckou vesnici se snášela pohroma ve formě odkupu ,,přiděleného" majetku. Smůlou bylo, že někteří už žádný majetek neměli, jiní jen prošli vesnicí a odvezli, co se dalo. Pan Schneider a pan Lipmann se úslužně otáčeli kdesi v Německu a jejich domy v pohraničí chátraly v rukou místních funkcionářů.

Naše pekárna sice prosperovala dobře, jenže otec nikdy nic neušetřil. Doufal, že chleba jako strategická potravina donutí výbor k výjimce. Doufat přestal, když do místní Jednoty dorazil z okresního města náklaďák, zvaný erena, s nápisem ,,Chléb a pečivo".

***

Pokud by vás zajímal celý příběh této rodiny, který pouze z maminčiných zápisků a vyprávění své babičky sepsala studentka IV. ročníku tvůrčího psaní Literární akademie Josefa Škvoreckého, můžeme jej zveřejnit na našich internetových stránkách www.cesky-dialog.net.

Myslíme si, že stojí za přečtení nejen kvůli obsahu, ale i kvůli svižnému a poutavému způsobu zpracování. (red.)