TEXAS

V neděli v sedm ráno jsme vyrazili dále na jih, na 250 km dlouhý výlet do Mexika. Jela s námi Dana, kterou už jsem poznala v Sokole. Je vdova po Čechovi, sama je chorvatského původu.

Máme si v autě co povídat. A Emily nám zpívá. Anglicky Drahoušku můj a česky Ta naše písnička česká. Asi po 100 kilometrech přestávají pole s bavlnou, "maizou" a kukuřicí (většinou notně suchá), od Kingsville je samá tráva, sem tam stromy masquits, keře, kaktusy. A vedro a sucho. "Tudy utíkají Mexikáni do Států. Vyhýbají se hraničním přechodům, aby je nechytli. Plno jich přitom zahyne. Každoročně se tu nacházejí jejich mrtvoly. Nevzali si totiž s sebou dost jídla a hlavně vody," vysvětluje Jerry. Široširá rovina kam oko dohlédne, nikde město, domy. Před tisíci lety tu prý bylo moře. Za celých 250 km jsme přejeli jen jednu malou řeku. Zklamána jsem také z pověstného Rio Grande. Je to takový větší Botič (potok v Praze).

Za ním už je Nuevo Progresso, pohraniční městečko, náš cíl. Stejně jako na našich hranicích je tu plno stánků se suvenýry, ale i krámků a obchodů, kde koupíte od drobností pod dolar i za desítky a stovky dolarů docela pěkné výrobky z hlíny, keramiky, skla, dřeva, ručně tkaných látek, kožené výrobky, ponča, sombrera aj. Rozhodně vkusnější než sádroví trpaslíci u nás. Kdybych měla větší kufr, určitě bych tady dobře nakoupila. Takhle zase jen pár "džanků" pro vnoučata, pro hudebního syna Marka kastaněty (většinou mu ve světě kupuji bubínky či flétničky apod.), pro parádivou dceru Janu letní plátěný komplet - kraťasy s blůzičkou s barevným plameňákem. Moc slušivé a za mírnou cenu. Všude na vás volají, nabízejí, jeden prodavač vedle druhého.

Přes stříšky nad ulicemi je vedro děsné. A je poledne, takže jdeme obědvat. Do restaurace s názvem Canada, která se chlubí světovou kuchyní. Naštěstí tam zahrnuli i tzv. mexický talíř. To si samozřejmě dám. Jednak jsem v Mexiku a jednak mexické jídlo miluji. Je toho hodně a je to dobré. Ostatní si dávají kuře či rybu. Pak jdeme ještě znovu na procházku hlavní úzkou ulicí a zchladit se do obchodů. Na rozdíl od našich hranic tady nejsou vidět lehké děvy. Zato žebráků je tu požehnaně. Je mi líto těch malých dětí, které ve vedru 40 stupňů Celsia posedávají na rozpáleném betonu, stejně jako stařeny s nataženou rukou. Děti někdy předstírají, že hrají na nějaký hudební nástroj. Sem tam je vidět i matku s miminem žebrající na zemi. Jsou tady, v Mexiku, prý hodně bohatí a hodně chudí. Těch druhých je mnohem víc. Jerry říká, že jsou trochu shnilí, čímž myslí líní. Frank ale říká, a v Houstonu to také potvrdili, že Mexikáni, co dostali v USA práci, jsou dost šikovní, zvláště oproti černochům, správně řečeno Američanům afrického původu. Ti prý jen pobírají sociální dávky a nemají žádný zájem pracovat. Mexikáni prý v USA nejen pracují docela dobře, ale mají i zájem se vzdělávat. Brzy bude Texas víc a víc španělský, prorokuje se. V Nuevo Progresso je vidět podnikavost nejen v nabídce suvenýrů a zboží, ale i v nabídce lékáren a zubařů. Protože tyto služby jsou v USA velmi drahé, nabízejí hned za hranicemi levné ošetření. A prý je kvalita srovnatelná.

Odpoledne se ještě chvíli prodíráme ulicí s krámky a pak sedáme do auta, ve kterém je asi 100 stupňů. Na hranicích Jerry vysvětluje, kdo jsem, aby si mne tu náhodou nechtěli nechat. Prý by se to mohlo stát. Pohraničníci pokynuli hlavou a nechali mne jet. Poprvé, co mne někomu lidé tady představovali, jsem neslyšela Jejdanečky a Jak se máš? No, kilometr za hranicí není o českém Texasu ani zdání, zdá se.

Zpátky jedeme trošku jinou cestou, nicméně stejně projíždíme největší texaský ranč King ranch. Pustina, sucho přes 100 km.

"Všichni jsou už v Mexiku,

buenos dias, já taky jdu,

jedu si poslechnout pěknou muziku,

co se hraje v Mexiku,"

zpívala jsem si cestou a také jsem si pár hudebních kazet přivezla.