USMÍVAJÍCÍ SE POMNÍK V+W

Pane profesore, jak to vlastně začalo?

Myslíte co? Spolupráce dvou velkých klaunů již za jejich studií na gymnáziu v Praze nebo na Olšanském hřbitově, kde se začíná rýsovat hrob obou?

Zkusme to tedy tak: jak to začalo s tím koncem?

Aby smrt nebyla koncem definitivním a nezavála všechny vykonané cesty nebo stopy po vzácném člověku, od toho jsou zde náhrobní kameny. Žádná novinka. Pyramidy, řecké stély, římské sarkofágy nebo Slavíny po celém světě o to usilují.

Jak jste přišel ke cti a pověření řešit hrob Voskovce a Wericha na Olšanech?

Mohu odpovědět přímo historickou studií? V roce 1960 jsem jako mladý sochař dostal odvahu tajně portrétovat Jana Wericha, tehdejšího ředitele Divadla ABC v Praze.

Proč tajně?

Když je někomu dvacet devět let a má nalézt odvahu zaklepat na dveře šatny slavného herce, odvaha se scvrkne, až vypadne z nohavic. To byl můj případ. Nenalezl jsem odvahu k zaklepání. Svou myšlenku portrétovat Jana Wericha jsem však nechtěl opustit. Co zbývalo? Rozhodl jsem se portrétovat ho tajně. Chodil jsem na všechna představení, v nichž Jan Werich hrál tehdy společně s Miroslavem Horníčkem, a díval jsem se. Možná, že jsem byl jedním z mála, kdo se jejich forbínám už nesmál. Seděl jsem tam kvůli něčemu jinému, zapisoval si do paměti každý detail Werichovy tváře: v pondělí čelo, ve středu nos, v pátek bradu a v neděli jsem si všechno zopakoval. Vznikal mi v paměti stavební materiál, který jsem pak nesl k šatně, k tramvaji a devítkou do ateliéru na Žižkově a tady se ho snažil přenést do sochařské hlíny. Přesto, že jsem mohl jejich forbíny takřka doslova citovat, portrét mi nešel. Cítil jsem, že mi přece jen chybí přímá spolupráce s ;modelem, střetnutí s ním, že mi chybí jeho slova, a tak jsem byl skoro nešťastný a spílal jsem škole, že mě nenaučila čarovat. Je známo, že ve chvíli nejtěžší se objeví deus ex machina a nabídne řešení: nešťastný jako šafářův dvoreček jsem obcházel divadlo ve Vodičkově ulici, nedávaje přitom pozor na cestu. Z pasáže U Nováků prudkým krokem šli muž a žena. Nešikovně jsem do muže vrazil. Oba jsme zavrčeli, já o něco více.

Byl to Jan Werich se svojí dcerou Janou. Pro mne to byl úhelný okamžik pro Werichův portrét. Vysvětlím: uvědomil jsem si v tom okamžiku svůj základní omyl! Modeloval jsem totiž Wericha a zdůrazňoval jistou barokní prostorovost. Jenže Werich měl tvář plochou, což ještě zdůrazňoval jeho vous. V tu chvíli mi naskočila myšlenka zdůraznění této plochosti - reliéf! Otočil jsem se a jel devítkou do ateliéru. Jako bych byl posunován blahodárnou injekcí, shodil jsem až dosavadní práci a listuje v paměti, měl jsem do večera Werichův portrét zhruba nahozen. V dalších dnech jsem ho už pouze upřesňoval, prohluboval a piloval.

Viděl pan Werich svůj portrét?

Dost těžká otázka. Spíš o něm slyšel a mohl ho vidět v reprodukci. Tehdy se totiž moje hlavy dostaly díky brněnskému Hostu do domu na veřejnost. Jednou před Vánocemi mi Jan Werich zavolal a pozval mě na tehdy slavná setkávání u Werichů. Tam mi sdělil, že by rád portrét získal, jenže já už ho neměl. Projevila o něj zájem jistá paní, jeho ctitelka. Slíbil jsem mu tedy, že paní vyhledám, portrét si od ní vypůjčím a pro něj nechám udělat odlitek. Po dosti složitém pátrání po adrese jsem zjistil, že ona paní emigrovala do tehdy západního Německa a později přibyla informace, že si hlavu vzala s ;sebou. Tuto zprávu jsem Werichovi telefonoval v domnění, že podávám informaci smutnou. Chyba lávky! Jan Werich se zajíkavě rozesmál, raduje se, že jeho hlava emigrovala. Zbývaly dvě možnosti: buď složitou cestou v tehdejší rozpolcené Evropě získat odlitek, a nebo se pustit -- nyní již nikoliv tajně do nového portrétu. Kupodivu, nakonec se naplnily varianty obě. Paní v Německu ochotně nechala odlít a poslala hlavu na mou adresu zpět do vlasti a Jan Werich,

kterému, jak říkal "není nikam dost daleko", chodil do mého ateliéru sedět a povídat. Dnes se mi zdá, že toho povídání bylo víc a jsem mu za to stále vděčen. Dozvěděl jsem se od něho věci, které nebyly nikde psány a zveřejněny a které nikdy neprozradím. Stali jsme se přáteli, ale portrét se klubal na můj vkus dost pomalu. Zdálo se mi, že Jan Werich v mém ateliéru vždy pookřeje a že se do něho rád vrací. Oba jsme se těšili na pravidelné úterky. V jednom takovém jsme, ani nevím proč, narazili na problém hřbitovů.Werich mi vysvětlil, že ani Voskovec, ani on sám hřbitovy nikdy rádi neměli. Nikdy je nenavštěvovali, báli se jich a možná, že je i zlehčovali. Na závěr se však Jan Werich usmál svým neopakovatelným způsobem, řka: "Ale od vás bych si hrob udělat nechal."

Jak dlouhý čas uplynul od té chvíle?

Ten příběh se stal někdy před třiceti lety. Za tu dobu jsem si na Werichovu větu o ochotě si ode mne jednou nechat udělat hrob několikrát vzpomněl. Nezveřejňoval jsem ji ale ani ve skupině herců, kteří mne po Werichově smrti požádali, abych navrhl prozatím alespoň na krátkou dobu kamennou desku se jménem na Olšanech. A nebyli to herci ledajací: Stella Zázvorková, Jaroslava Adamová a Josef Kemr.

S ním jsem jednou v pražské Viole vedl rozhovor na toto téma. Slíbil jsem, že se pokusím udělat jeden či dva návrhy na řešení hrobu, ale myšlenku jsem nosil stále spíše jen v hlavě. Teprve po smrti Josefa Kemra jsem ji realizoval. Provedení však by bylo příliš složité a drahé - rozpočet vycházel na dosti vysoké číslo. To už se o mé iniciativě dozvěděla Nadace Život umělce v čele s hercem Jiřím Novotným a objednala u mně realizaci dalšího, tj. druhého návrhu. Nutno připomenout, že můj první návrh byl řešením pietního místa pro Voskovce, Wericha a Ježka. A to i za cenu, že Jaroslav Ježek své místo již na Olšanech měl. Jiří Novotný vypsal veřejnou sbírku na vybudování hrobu V+W, která dopadla víc než uspokojivě.

Za jakých pracovních podmínek tento hrob vznikal?

S potěšením konstatuji, že kamenosochařské práce podle mého návrhu a výběru probíhaly v podniku Kámen v Ostroměři u Hořic v Podkrkonoší.

Hořice jsou nerozlučně spojeny s pískovcem. Pomník je tedy z tohoto materiálu?

I když vím, že pískovec je typický český kámen, naši dva velcí Čechové si zaslouží kámen trvalejší, který jen nepatrně trpí časem a počasím. A tím je žula, ostatně také kámen z českých zdrojů.

Pokud je mi známo, nejste zde autorem první funerální plastiky. Čím je "olšanské" řešení neobvyklé?

Svým pojetím bude tento hrob atypický tím, že základní tvar vychází z písmen V+W a že tato písmena nemají charakter desek, nýbrž bloků. Ty stojí na rozměrné desce z téhož materiálu a navzájem se v jednom bodě dotýkají. Mezi nimi je naznačena drážka, symbolizující jejich vzájemné lidské i umělecké propojení. Drážka je vyzlacena. Vpravdě neobvyklé je to, že na obou blocích jsou plasticky vyznačena jména: Voskovec a Werich. Písmena řazena do úsměvných křivek tak, že hrob se vlastně bude dvojhlasně usmívat.

Patrně jediný hrob v Evropě, který bude mít odvahu netvářit se smutně.

Děkuji vám za rozhovor.