SPRINTER

Do nového obchodního domu v Praze jsem vnesla nejenom svou zvědavost, ale také svůj zevnějšek. My na venkově se na podzim oblékáme teple. Na hlavě rádiovka, na krku šátek, vlněné punčochy, dlouhé kalhoty, pořádně vyšlapané pohodlné boty a nepřehlédnutelný tříčtvrťák.

Očima, které se diví úplně všemu, pozoruji každý detail a často sedám ve své naivitě na každý reklamní trik. Hned u vchodu mne odhadl zkušený zaměstnanec firmy SYVAK, když jsem zírala na stříbrné kastroly a příbory za 12 až 150 tisíc korun. Ihned mne pro výrobky firmy začal získávat, lichotník: "Vy starší už máte peníze na naše skvělé výrobky. Jídlo námi ošetřené vydrží třikrát déle. Až k vám přijdou vnoučata, dostanou to čerstvé." Ačkoliv zaregistroval mé rozpaky, nešetřil mne: "Alespoň vám změříme krevní tlak. Ve vašem věku bude vyšší a bude jistě stoupat. Máte-li trému, bude to ještě vyšší. Mimochodem: za 5 000 si přístroj můžete ihned odnést."

Sedím v židli za ruku lapená v tlakoměru, který funí a předkládá na displeji stále nová a nová čísla. Cítím se jako v kleci. Nevidím možnost úniku.

Konečně zasáhl můj manžel, který tu etudu až dosud pozoroval z ;povzdálí. "Spěcháme! nemáme čas!," začal horečně opakovat. "Jdeme!" Sekal ty věty jazykem jako kozák šavlí, při čemž na mne kulil oči a obracel je v sloup.

"A vy sám, pane, vaříte dětem na téhle pánvi?" omráčila jsem v nouzi nejvyšší zástupce firmy.

Nastalo ticho. Pánve, hrnce, tlakoměry ze mne s řinčením spadly jako zbroj z těžkooděnce. Nastalo uvolnění.

"Já tě nepoznával," ozval se můj manžel. "Už jsem Tě v duchu slyšel jak říkáš: `Počkejte, pane, do jara. V březnu prodám krávu a koupím si tu pánev.' Taková proměna! To mi nemůžeš dělat! Když si pomyslím, že můj dědeček byl kníže, a ty..." Obraťme list.

V prvním podlaží nával. Zboží, lidé, vozíky. Zboží, lidé, vozíky. Lidé, vozíky, žádný kyslík. Všechno se točí. Vodík. Dusík.

Pulty s masem, salámy, bagetami, dalamánky, papájou, kokosem, ananasem, saláty. Ryby v ledové tříšti, ústřice, škeble, lastury -- jedna za 26 Kč. Lidi v ledové tříšti, pootevřené pusy, oči v sloup, z ledu čouhající hnáty, ejhle -- ruka za 26 Kč. Pravý skelet.

To byl blekaut. Pult s květináči padá. Všechno na tisíc kusů. Pak se vše zase vrací na místo. Regál stojí nepoškozený. Na vedlejším desítky televizorů. Vinetou na všech obrazovkách od největší do nejmenší chce něco prohlásit...

Ale my jsme zabloudili jako i všichni ostatní. Vráží jeden do druhého. Jedna paní se rozplakala: "Ani pytlíky tu nedávaj."

Na obrovském vozíku odvážíme deset deka sušeného manga. Liftboy rutinovaně tluče do stěn nákladního výtahu (osobní totiž nejezdí), kde se všichni sešli. Po tomto jeho odborném zásahu se skutečně rozjel. Čtyři patra garáží. Venku louže.

Je po dešti. Štěstím si pleteme noty. Úleva, vzduch. Obchodní dům je za námi. Alfred Hitchcoc by se za břicho popadal. Lze doporučit.