RETRO REDAKCE II

S číslem 5 u nás vypukl samizdat. Do usilovné pomoci se pustila Jiřina Hanzlová. Celé číslo totiž přepsala na psacím stroji a rozmnožila na kopírce. Poté, co si Petr odnesl svůj počítač, nic jiného nezbylo.

Titulní stránku nakreslil zdarma Jirka Vaněček, výtvarník, bývalý kolega z televizní redakce. Měli jsme se dost rádi. Myslím, že jako jeden z mála chápal, proč jsem se nechala dobrovolně vyhodit z té redakce, která však dodělávala jako i všechno ostatní v tomhle státě v roce 1989. Napsala jsem totiž článek, který se šéfce nelíbil.

Řekla, že mě má sice ráda, ale že mě musí vyhodit, protože tenhle článek prostě ne. Ať článek stáhnu. Přiznávám, že jsem několik dní chodila jako mátoha a v hlavě mi hučelo odvolat či neodvolat jako točí se netočí se …Místo to bylo super. Volnější pracovní doba, dost slušný plat, žádné kádrování neb jsem tam byla jako záskok za mateřskou dovolenou na dva roky. Ale nakonec jsem se uklidnila, nic jsem neodvolala a ona mě vyhodila. Zas týden jsem dostala ještě lepší místo opět jako záskok. A brzy pak přišel listopad… a s ním i Český dialog.

Číslo pět bylo důležité. Měla jsem tam rozhovor s prezidentem republiky na dvě tiskové strany. A článek velký o tom, že je u nás teprve částečná svoboda informací.

A také se zde objevily ve větší míře ohlasy čtenářů ze zahraničí. Autory – pana Steinera ze Švýcarska a pana Kroupu z Austrálie jsem poznala brzy osobně. Oba byli moc milí a brzy se stali občasnými sponzory časopisu.

Oldřich Steiner byl starší pán s velkým smyslem pro humor. Vždycky, když přijel do Prahy, sešli jsme se někde v centru na kafe nebo na sklenku vína. Vyprávěl mi svůj emigrantský příběh a také jsme spolu kriticky probírali vydaná čísla ČD. Jednou, později, pomohl i mé sestře. To bylo tak. V pozdější době, když už byl ČD víceméně zabezpečený co do výroby a já jsem mohla na týden zmizet. Jely jsme s mou sestrou Lídou a se svými synky (oba 10 let) navštívit naši kamarádku Sašu do Paříže. Než jsem odjela, sešla jsem se zrovna s panem Steinerem. Popovídali jsme spolu, zasmáli se, a nakonec mi ten milý pán vtiskl do ruky stofrankovku jako příspěvek na mou dovolenou. Bránila jsem se, ale pravil, ať to přijmu, že to není žádná suma, abych za ní jela na Mallorku, ale že se mi může na cestách hodit, kdyby se něco stalo…A to se stalo hned první den. Vyjeli jsme pařížským metrem do Defance pokochat se novou moderní architekturou. Při vystupování sestra náhle zčervenala, zbledla a pak se rozplakala. Jsem okradená, štkala. A co ti kdo vzal? Ptám se. Všechny doklady a peníze, měla jsem je v kapse. Húú, ržála jsem jak kůň. Jak to můžeš nosit v kapse? Proč sis to nenechala doma u Sáši? Pak jsem si vzpomněla na stofrankovku. Měla jsem ji v bezpečnostním pytlíčku na těle. Vytáhla jsem ji s pocitem zachránce lidského života, ale spíš jednoho týdne dovolené mé sestry, která seděla na lavičce jak hromádka neštěstí. – Hele, ségro, tady máš malé kapesné. Jídlo ti dá Sáša, kafe nám a zmrzlinu klukům koupím. Tak přestaň bědovat a užij si týden v Paříži.

A pan Kroupa? Kromě jeho návštěv Prahy, kdy mě zval pravidelně do slavné kavárny na Národní třídě, kde mě bohatě vybavoval znalostmi o Austrálii a veselými příběhy odtamtud mi také daroval pravou klokaní kůži jak

o předložku k posteli. mi za několik let pomohl v Austrálii dostat se také na Tasmánii. A to je také příhoda, kterou stojí za to zmínit. Cestu do Austrálie jsem plánovala spolu s jednou novou autorkou, která byla dost fikaná, o čemž jsem nevěděla.

Jela do Austrálie o měsíc dřív než já s tím, že se tam setkáme a budeme společně navštěvovat krajany a psát o nich. Ona za ten měsíc navštívila plno mých čtenářů a chovala se k nim jako šlechtična, kterou by měli vozit, krmit a ubytovávat. Oni to sice s radostí zpočátku činili, ale když se jim místo slušnosti dostávalo povýšeného chování, jaksi ochabli a také se mezi sebou navzájem informovali. A jak tak ochabli, tato moje „kolegyně“ zrušila veškeré další svoje cesty. Včetně dvou letenek do Tasmánie. Jedna z nich byla moje. A jelikož letenky zařizoval v Melbourne pan Kroupa, tu moji předvídavě zachránil. Hledal pak po celé Austrálii, kde se asi mohu nacházet, aby mě informoval. Naštěstí krajané drží spolu a tak mě brzy našli a já jsem brzy letěla na ten hezký ostrůvek za dalšími našinci. To ale bylo dlouho potom, o čem tady píšu.

Na obrázku zleva J. F. Kroupa z Austrálie, uprostřed Sláva Trombik z Nového Zélandu, Anežka Elzner z Texasu a vykukuje hlava Lilky, Která je původem z Ruska. Čtenáři ČD byli z různých koutů naší planety. Toto foto je z Prahy u příležitosti Sokolského sletu.

(Pokračování příště.)

Eva Střížovská