Co nevíte o Štěpánovi

Přesto, že se najednou po trávníku rozsypaly pampelišky a sedmikrásky, počasí nic moc. Vydali jsme  se tedy na procházku do města.    Štíhlý kužel věže štěpánského chrámu, který je dominantou a symbolem města, je ve Vídni vidět skoro odevšad.  Vidím jej i z okna mé ložnice a to mne inspirovalo kdysi k tomu, abych se k němu s vnoučkem, který byl u mě na prázdninách, vydala. Metrem je to ode mne asi dvacet minut.

Vystoupili jsme z metra  a zamířili ke zdi, na které byla šipka – vstup na věž 60 šilinků. Zaplatila jsem tedy požadovanou částku a směli jsme vyšlapat  340 schodů, končících v místnosti se zamřížovanými okny, čpějící potem ušlých turistů, kteří kupovali suvenýry.- Tak 340 schodů zase dolů!!! ( Dlouho potom jsem si oteklá kolena musela obkládat tvarohem!) Teprve uvnitř chrámu jsem zjistila, že je možné vyjet výtahem na vyšší věž a podívat se na zvony, z nichž ten největší, který se jmenuje Pummerin, odbíjí na Silvestra půlnoc.Je možné také sestoupit do podzemí a prohlédnout si katakomby s významnými nebožtíky v cínových rakvích. Původně zde byl i hřbitov, který nechal zrušit Josef II. Pod Vídní byly rozsáhlé, až tři patra hluboké podzemní chodby, kde mohl parkovat i vůz s koňmi, a také se zde pohřbívalo. Říká se, že po válce šla nějaká paní do sklepa a vyšla až pod Štěpánem. Mezitím jsou tyto chodby narušeny metrem.     Vídeňáci si „Šteflu“, jak mu něžně říkají, velmi váží a koluje o něm spousta pověstí. Některé pocházejí už ze středověku, například ta o jižní věži. Stavební mistr Petr z Prachatic prý měl nadaného tovaryše, který se zamiloval do jeho dcery. Mistru Petrovi však byl pouhý tovaryš pro dceru málo, tak mu dal podmínku, že dceru dostane, až postaví věž. Stavba se však protahovala léta a tovaryš byl stále smutnější. Toho využil ďábel a slíbil mu pomoc pod podmínkou, že po dobu stavby nevysloví žádné svaté jméno. Stavba pak rychle pokračovala a byla už skoro hotová, když tovaryš uviděl stát pod chrámem svou vyvolenou. Zavolal na ni Maria!. V tu chvíli spadl z lešení a zabil se. Věž zůstala nedokončená. Dokončili ji později a umístili do ní zvony.Počátky stavby sahají až do poloviny dvanáctého století. Na místě původně románského kostela vznikal velký gotický chrám, podobný chrámu sv.Víta v Praze. Později byl vybaven nádhernou barokní výzdobou. Mezi četné sochy se řadí také socha Krista bolestného z 15. století, o níž se vypráví, že se jí opilí mladíci vysmívali, že vypadá, jako by ji bolely zuby. Zuby je začaly potom skutečně strašlivě bolet a přestaly teprve potom, až se mladíci vrátili a prosili o odpuštění.Dole jsme  okouzleně  pozorovali zlatý kříž, třpytící se ve slunci na vrcholku věže. Zmocnila se mně lehká závrať a připomněla mi další legendu.Když se na věž pokládala koncem devatenáctého století nová krytina, bylo rozhodnuto osadit také nový kříž. Znamenalo to vyšplhat se na nejvyšší bod věže jen s lany a kladkostrojem vytáhnout a upevnit těžký kříž. Jeden z pokrývačských mistrů se toho odvážil a úkol se mu podařil. Tehdejší starosta města se ho zeptal, jakou si přeje odměnu. Muž skromně pravil, že by chtěl jet domů do Podivína zvláštním vlakem a starosta mu jeho přání splnil. Přednosta stanice v Podivíně, když obdržel telegrafickou zprávu, že přijede zvláštní vlak z Vídně, hned běžel za starostou a oznamoval příjezd vysoce postavené osobnosti. Starosta si v rychlosti oprášil cylindr, povolal hasiče s kapelou, školní děti a selky s chlebem a solí a všichni čekali, kdo se objeví. Vystoupil však jen pokrývačský mistr, který chtěl přijet domů s parádou.Zajímavé je, že během druhé světové války i přes bombardování v jeho blízkosti, nebyl chrám nějak významně poškozen. Stalo se to až v dubnu roku 1945, kdy přeskočila jiskra z okolních hořících domů. Shořela celá střecha. Obrovský zvon se utrhl a spadl doprosřed chrámu. Zdálo se, že je chrám ztracen, ale v dubnu 1952 byl znovu slavnostně otevřen.

Jana Probst, Vídeň