PŘÍBĚH ČESKOKANADSKÉ SPISOVATELKY

-ES- KVĚTEN 2023 Naši ve světě česky

 

PhDr. Olga Ajvazová má po předcích pestrou minulost. Její příběh je určitě námět na celou zajímavou knihu. Musela se od mládí postavit na vlastní nohy a v životě se pořádně otáčet. Díky své  statečnosti a cílevědomosti je dnes uznávanou překladatelkou a spisovatelkou. Ale dávám  přednost jejím vlastním slovům, o které jsem ji požádala.

 

Otec Ing. Michail Ajvaz, bílý porevoluční emigrant z Ruska, se narodil na Krymu, kde jeho předkům ze strany otce po staletí patřily rozsáhlé pozemky (existoval i geografický název Ajvazovka), jakož i další obrovský majetek.

V 19. století můj děda vystudoval univerzitu ve Švýcarsku a babička gymnázium s vyznamenáním v Rusku. Měli 4 syny a 1 dceru, kteří měli nejen francouzskou guvernantku, jako většina aristokracie, ale i německou. Po revoluci v roce 1917 tato velice zámožná rodina přisla o všechno, nepodařilo se jim emigrovat a čekal je hrozný život v SSSR (o dědu, oslepeného v bolševickém vězení a nejmladší 2 děti, dceru a syna, se starala babička; Eleonora zůstala sama po tragické smrti snoubence a Sergěj, jehož jediný syn se utopil v Něvě, padl v Rudé armádě za 2. světové války). Nejstarší 2 synové emigrovali na lodi Wrangela a oba se stali inženýry. Fjodor žil v Brně a Semjon v Praze, Paříži, Bejrútu a New Yorku a byl i uznávaným znalcem perských miniatur (nejen on a jeho ruská manželka, ale i jejich děti Marianne a Andrew jsou již mrtví). Mladší Michail, narozený v roce 1904, se skrýval 2 roky na Krymu, kde pracoval ve vesnicích za jídlo, a pak v 15 letech uprchl na malé loďce přes Černé moře do Bulharska, což málem nepřežil (spolu s kamarádem Sokolovským, který se později stal otcem českého režiséra Evžena). Nicméně, v tristních podmínkách a často hladový (živil se hrou na housle po hospodách a pomocnými pracemi v přístavu), můj budoucí tatínek dostudoval ve Varně gymnázium a pak emigroval do Československa. Naučil se dobře česky a po vystudování vysoké školy založil výrobu české mozaiky. Cituji Zuzanu Švabinskou, Mistrovu adoptivní dceru: „Ing. Ajvaz vařil mozaikové smalty podle svých vlastních receptur. Neobvykle široká škála odstínů, které dokázal vytvořit, byla nevídaná. A navíc kvalita jeho smaltů předstihovala italské.“

 

Spolupracoval s významnými umělci, jako byli Josef Čapek, Karel Svolinský, Josef Lada, Josef Liesler, Vladimír Sychra, a hlavně Max Švabinský, podle jehož předlohy je i velká mozaika v chrámu sv. Víta na pražském Hradě. Po komunistickém puči byl otec vyhozen a výroba mozaiky zastavena, což ho trápilo do konce života. Pracoval také jako překladatel literatury z ruštiny. Sám napsal román v češtině, divadelní hru v ruštině a obsáhlou knihu o mozaice z hlediska historického i odborného - nic z jeho díla bohužel nevyšlo. O jeho životě by bylo možné napsat dlouhý a smutný román. Vždy jsem tátu měla moc ráda a vážila si ho. Byl to mimořádný člověk, nejen geniální, ale i velmi čestný a slušný.

 

Matka Anna se narodila ve Vídni, její matka byla Rakušanka a otec Čech. Po roce 1918 se přestěhovali do Československa. I když byl děda z dost význačné jihočeské katolické rodiny (byli mezi nimi: plukovník první republiky, profesor na slavném Šrámkově gymnáziu v Písku, velkostatkář, katolický kněz a 2 jeptišky), on sám často nepracoval a všechno bylo na babičce, práce i péče o dvě děti. (Obě babičky jsem milovala, byly to ženy odvážné a dokázaly přežít a postarat se o rodinu ve velmi těžkých podmínkách; ruskou babičku jsem uviděla jen 2x v životě).

Moje máma byla velice krásná, o 12 let mladší než táta, se kterým byli spolu 58 let, až do konce. Měla po základním vzdělání jen rodinnou školu, ale byla inteligentní, o vše se zajímala, ráda četla, byla velmi šikovná, hezky šila, pletla i kreslila, dobře vařila. Pracovala jako sekretářka a droboučká babička ji pomáhala ze všech sil v domácnosti. (Oba dědové se nedožili mého narození).

 

Táta zemřel před 30 lety, máma ho přežila jen o 2 roky. Dosud jsem se s tou hroznou ránou nesmířila, ani se ztrátou obou babiček. Často na všechny s pláčem vzpomínám.

 

Jediný sourozenec, bratr PhDr. Michal Ajvaz, žije v Praze, Je světově známý spisovatel, překládaný do mnoha jazyků, autor velmi rozsáhlého díla. Je také výtvarně nadaný a původně chtěl studovat grafiku. Jeho syn se  jmenuje Michael.

 

Moji rodiče nikdy nebyli v komunistické straně, ani já nebo bratr, ani nikdo z příbuzných či přátel. Rodiče byli silní antikomunisté. Doma se setkávali s podobně smýšlejícími přáteli. My jako děti jsme věděly, že nesmíme nikde mluvit o tom, co jsme doma slyšely.

 

Od dětství jsem byla přecitlivělá. Jaksi jsem podvědomě cítila hrůzu doby, a nejen z rozhovorů, které se vedly doma. Vždy jsem byla ve škole premiantka. Rodiče se obávali, že se s bratrem nedostaneme na studium, ale nepodvolili se. Měli jsme oba štěstí, že jsme dělali přijímačky na střední školu SVVŠ začátkem 60. let, kdy se situace trochu uvolnila, a na FF UK já v roce 1966 a bratr v 1967. Vystudovala jsem filologii cizích jazyků, bratr bohemistiku a estetiku, a později jsme oba dosáhli i doktorátu tamtéž.

 

  1. Část vyprávění, pokračování zítra.

Připravila -ES-

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012