Loučení s poštou

Když jsem byla malá, jezdil k mému dědečkovi na Jarově poštovní vůz tažený koněm Ferdou. Čekávala jsem po desáté, když jezdíval kolem, na dvorku. Pan pošťák, vždycky přibrzdil a promluvil se mnou pár vět. Někdy jsem pro Ferdu měla i mrkvičku, když mi ji dala babička. Nevím, jestli tam ještě Ferda jezdil, když už jsem šla do školy a jela poprvé na letní tábor. Ale pohlednice ode mne došla v pořádku, i když jsem na ni napsala adresu: můj dědeček a babička v domečku na Jarově.

V první třídě, roku 1948 řekla paní učitelka: děti, učíte se psát a číst. Napíšeme nyní malý dopis a nakreslíme obrázek stařečkům, kteří jsou sami a které dopis potěší. Pak jim naše dopisy pošleme poštou. A tak se také stalo. Dopisy šly asi do nějakého domova důchodců. A na některé přišla odpověď. Mě dokonce ve větší obálce. Byla v ní velká fotografie Tomáše Garyka Masaryka a u ní řádka: Pamatuj, Evičko, že to byl náš první prezident. Paní učitelka (v první třídě ještě paní, v druhé už soudružka) byla trochu rozpačitá, když jsem dopis otevřela a obrázek jí ukázala. Hm, to je moc hezké, ale víš, hezky si to doma schovej a nikomu to neukazuj, poradila.

Léta jsem o poště nijak nepřemýšlela. Až v dospělosti, když jsem začala pracovat ve vydavatelství v Praze, jsem se potkala dokonce s poštou potrubní. Ta byla moc praktická. Strčili jste obálku do jakéhosi pohárku, zmáčkli vyznačenou adresu a patřičný knoflík. A zásilka už frčela, hnána vzduchem, potrubím k adresátovi.

Jeden čas jsem byla zaměstnaná ve zvláštním podniku. Podnik byl jakýmsi zastřešujícím monstrem mnoha malých podniků – poboček. Byla jsem redaktorkou tiskového oddělení. Jednou byla uspořádána význačná konference, na níž se sjeli zástupci těchto poboček, aby spolu pohovořili jak ještě více zlepšit už tak úžasné pracovní výsledky. A referáty byly zařazeny do reprezentačního sborníku. Trvalo dva roky, než byl tento klenot zhotoven, vytisknut a připraven k distribuci. Měli jej dostat všichni pracovníci ze všech poboček jako dárek. Náklad byl masový. A hromadil se na chodbách, na mramorovém schodišti i v kancelářích. My, z tiskového oddělení jsme měli za úkol napsat adresy a posílat výtisky. To jsme činili a výtisky na poštu vozil podnikový šofér Jarda. Po několika dnech či týdnech (už nevím) vešel do tiskového a hlasitě prohlásil: Holky, už na to kašlu, dělejte si s tím brakem co chcete, na poštách s tím mají tolik práce, že už to nechtějí brát.

Nezbylo, než se obrátit na našeho nejvyššího, ten je moudrý, jistě poradí. A nemýlili jsme se. Ale děvenky, děl laskavě ten muž, když to nechce pošta, tak to pošlete letecky, ju?. dodal s úsměvem, jak to hezky vyřešil. Aha, do Kolína, do Příbrami, do Golčova Jeníkova…hm, ale kde vzít letadla…říkali jsme si už jen potichu pro sebe a pak na nás také padlo moudro: Jardo, je to tvoje od schodů, přes chodby až do kanceláří. Ve Sběrných surovinách snad nebudou remcat, co myslíš? A Jarda si za to tahání těžkých krabic s knihami těch pár korun zasloužil.

Pak přišla jiná doba a šéfová jsem byla já. Sama sobě. Vydávala jsem svůj časopis, své knížky. A posílala je poštou. A musím říct, že celou dobu více než třiceti let šlo všechno dobře. Nejprve jsem vše nosila na poštu sama, později mi pomáhala starší paní Helenka či mladší Helena. Dámy věděly, kdy tam není fronta, kdy tam mohou nosit množství výtisků samozřejmě řádně zabalených a orazítkovaných. Vůbec si nepamatuji, že by se někdy něco ztratilo, nedošlo.

Moje vydavatelské aktivity se současně s mým věkem notně omezily a tak se koncem pošty nemusím moc trápit. I když je moc smutné sledovat, jak zase jeden blbec ve vysoké funkci nechává rozkrást a následně zrušit (po vodě, elektřině a jiných) další fungující odvětví.

Eva Střížovská