Vítejme jaro!

SLOVO NA BŘEZEN

Vítejme jaro!

Obvykle píšu toto slovo na další měsíc vždy koncem měsíce předchozího. Ale tak usilovně jsem si dala do hlavy, že zima brzy skončí, protože únor uteče jako voda, je totiž krátký, že jsem si ani nevšimla, že už opravdu skončil.

A já se raduju. Asi nejsem sama. I když zima nebyla příliš mrazivá, táhla se jako had zahalený do mračen, mlh a tzv. nízké oblačnosti, což na náladě nepřidá. A najednou vykouklo slunko. První den s jistými rozpaky, jako by se bálo pohlédnout pod ta mračna na náš divný svět, ale další den už odvážně a nadějně, což se radostně šířilo do okolí. Vyrazila jsem s dětmi vnoučat a jejich psiskem na hřiště plné šplhadel, prolézaček, kolotočů a houpaček. Užívali jsme si to náramně. Oni krkolomně a s radostným výskotem, já usedle na lavičce s postarší dvojicí od sousedů. Po třech hodinách jsme šli domů s krásně zarudlými líčky. Divoška Rozárka by tam klidně ještě dováděla dál, ale Maxíkovi se z přemíry kolotoče chtělo blinkat. A malé neposedné psisko se dožadovalo procházky. Ačkoliv je to malá psí holka a chtěla by se kamarádit, kocour Pepino je jiného názoru. Rozhodl se vetřelce vyhnat z bytu, ze svého rajónu. A to skutečně nevybíravými prostředky. Kdo blíže neznáte kocoury, vězte, že jeho naježené nahrbení (kdy si myslí, že je náhle dvakrát velký) a hrozivé syčení a vrčení by odradilo kde koho. A když přidal ještě útočné výpady přímo na vybranou oběť s obnaženými drápy a vyceněnými zuby, musela jsem zasáhnout a sjednat mír. Nebo alespoň smír.

Ach, pustit svého kocoura s jeho bojovou náladou nečekaně do ložnice Putlera, to by bylo něco!

Volala mi dcera z Tenerife, jestli si nemyslím, že v té válce mají taky svou roli Američané. Ale jistě, řekla jsem. Přece loutkové divadlo s prezidentským starým pánem, co manifestačně přiletí povzbudit napadenou stranu boje, už něco o tom napovídá. A nejen to. Oni tzv. političtí vůdci vůbec mají všelijaké teatrální projevy, když se to týká prachů. A to se týká vždycky.

Jedna paní „z lidu“ si dala práci a spočítala dle dosažitelných údajů, jaké jsou u nás jejich platy. Tedy co nás stojí prezidenti, premiéři, ministři a další (nepostradatelné?) osoby. Čtenáři se zatmí před očima, když počty těchto divných osob a ty cifry vidí. K tomu paní dala srovnání, že ve Švýcarsku, které je na daleko vyšší úrovni, mají vládu složenou ze 7 (slovy sedmi!) lidí.

Nejraději bych svého kocoura nejprve poslala do ložnice k předsedovi naší vlády. On se dneska na FB pochlubil, že jedna důchodkyně mu napsala, že zcela chápe, že jí chce stát okrást (tedy snížit zákonem danou valorizaci), protože jí nic nechybí, ona je se svým důchodem spokojená.

Třeba to ani nepsala žádná důchodkyně, třeba to ani Fiala neřekl, třeba je to fejk. Ale to, že se vláda rozhodla důchodce okrást, to pravda je.

Eva Střížovská