FEJETON O ŠESTÉM SMYSLU

Eva Střížovská ÚNOR 2023 Ostatní česky

Slíbila jsem napsat něco o intuici. Tedy mé, jak mi funguje. Mohu se zmínit o tom, jak jsem ji poslouchala a neposlouchala a jak se mi odvděčila.

Když jsem měla malou dcerku, bylo mi 20. V té době se děti po porodu odebraly matkám, daly do jiného pokoje a nosily se jim jen ke kojení. Měla jsem pokoj vedle toho dětského. Dítka tam jedno přes druhé plakala, ale jedno přímo řvalo jako tur. Říkaly jsme mu s ostatními matkami tygří dítě. Mě ten jeho křik přiváděl k šílenství. A pak jsem šla domů. V náručí s tygřím dítětem. A jakoby mě chtělo potrestat za mou neúčast v prvních dnech jeho pobytu na tomto světě, řvalo i doma. A to celé noci. Ve dne nikoliv. To si pěkně spinkalo a každý, kdo ho uviděl, se rozplýval nad tou rozkošnou panenkou. Panenka mě vydržela svým řevem trápit celých šest týdnů. Pak se hezky usmála, vztyčila na ručičkách malíčky, takové jakési gesto koukněte na mě, na princeznu, a byla zlatá.

Další kolo nepochopení své dcery jsem prokázala tím, že jsem pilně studovala knihu Naše dítě pana profesora Josefa Švejcara. Ale nejen to, já jsem se jí i řídila. Bylo tam mj. psáno, když dítě křičí, nechte ho, posiluje si plíce. Rvalo mi to srdce, ale nechovala jsem. Až po roce a tři čtvrtě při narození syna jsem tyto poučky zahodila a chovala se normálně. Nicméně, dodnes, když je dcera už dospělá, řekla bych hodně dospělá, mi to vyčítá. A právem. Samozřejmě jsme o tom už dávno mluvily a odpustila mi.

Kuriózní na tom je, že jsem po létech dělala s panem profesorem rozhovor a on se omluvil nejen mě, ale i veřejně všem matkám, že byl mladý a nepoučený a psal takové věci. A pak se stal zachráncem prvního syna mé dcery, mého prvního vnoučka. Narodil se v sedmém měsíci těhotenství a jen tak tak dosáhl na požadovanou váhu. Dcera mi z nemocnice volala a žalostně plakala. Mami, oni na něm našli všelijaké vady, pak mi ho odnesli. Mami, copak nevíš jaké to je, když ti seberou dítě?!

Mateřské srdce se ve mě zastavilo. Musím něco udělat!

Naštěstí jsem měla na profesora ještě telefon a naštěstí v té porodnici ještě sloužil na kratší úvazek. Druhý den byla dcera na samostatném pokoji se svým chlapečkem a měla pro sebe ošetřovatelku.

Bylo mnoho dalších chvil, kdy jsem sama sebe neposlechla. Ty nejvýraznější byly kolem dětí. Při třetím dítěti se mi povedlo zastrašit a zrušit porodní stahy. Přišlo to na mě ve čtyři ráno a rodina ještě spala. Nechtěla jsem nikoho budit. Chodila jsem jen na WC a zpátky do postele a jaksi mentálně těm stahům zakazovala se projevit. Trochu jsem sice kňourala bolestí, ale vydržela jsem to asi do šesti hodin. Pak mě v porodnici vzali na sál a – nic. Sestry mi tlačily na břicho, bouchaly mě do něj, ale nic. Až se ukázalo, že dítěti nedostačuje kyslík. Tak přišly na řadu kleště. To mi intuice dala pořádnou facku, takovou bolest jsem ještě nezažila.

Po třech měsících řádila v naší zemi viróza, která se u dětí projevovala dušností. Můj chlapec měl horečku a těžko a zrychleně dýchal. Byl večer, zima a tma. Čekala jsem na manžela, až odkudsi přijede domů autem a odveze nás na první pomoc. Ale když se vrátil, podíval se na syna a usoudil, že to nic není, že to on měl často, když byl malý. Bušilo mi přitom srdce, ale nedokázala jsem ho přesvědčit. Ráno jsem na nic nečekala, dala dítě do kočárku a spěchala asi dva km k dětské lékařce. Ta mi vynadala, že jdu pozdě a zavolala rychlou. Do nemocnice jsme jeli s houkačkou. Když jsem dítě podávala lékaři, visela mu hlavička. Kojíte? Zeptal se lékař. S pláčem jsem přikývla. Tak si ráno zavolejte. Jestli to přežije, přijdete za ním.

Nemusím snad vypisovat, jakou jsem měla noc.

Syn přežil a já jsem tam s ním pak pobyla asi tři týdny. Uzdravoval se jen pomalu, pomaloučku a já jsem ze stresu onemocněla také. Když mi pak bylo líp, pomáhala jsem sestrám s ostatními dětskými pacienty. Bylo to užitečné i poučné. Mj. jsem se poučila, jak vypadají a co rádi žerou švábi, zvaní rusové. Nemocnice se jimi jen hemžila.

Asi mne tyto zážitky donutily trochu si to v hlavě uspořádat. Ještě když byl můj hošík malý, asi půlroční, navrhl manžel, abychom si zašli na koncert Mišíka s Mertou. Ano, šla jsem ráda. Doma byl větší syn, bylo mu šestnáct, dá na bratra pozor. Jenže asi v půlce koncertu jsem si vzpomněla, že malý synek má postýlku blízko okna, že je dost temperamentní a občas zkouší z postýlky vystupovat pádem po hlavě. Polil mě pot a řekla jsem, že musím domů. Muž to hodnotil, jako že mi pracují hormony. Doma jsem zastihla staršího syna s cigaretou v ruce u zmíněného a dokořán otevřeného okna. Nic se tehdy nestalo, jako už pak vždycky, když jsem se poslechla.

Další malá příhoda se stala u našeho obchodního domu. Šla jsem tam s manželem a čtyřletým klukem, který jel na koloběžce. Zatímco se na ní projížděl kolem obchoďáku, cosi jsme nakupovali. A najednou jsem zase byla jako na trní a žádala muže, abychom už šli domů. Syn venku nebyl. Jen větší kluci se kolem jezdili na kolech. Manžel je požádal, aby objeli celé okolí a hledali kluka v červeném tričku na koloběžce. Nic. Šli jsme smutně domů s nadějí, že tam snad bude. A byl. Na otázku, jak přešel velké křižovatky, řekl: požádal jsem hodnou paní, aby mě převedla.

Nejvýrazněji jsem poslechla svou intuici v roce 1987. Měla jsem báječné zaměstnání. V redakci Čs. televize, což byl tehdy jediný časopis svého druhu. Volná pracovní doba, přítomnost na natáčení prima pořadů jako byl třeba Cirkus Humberto, dobří spolupracovníci a dobrý plat. Dostala jsem se tam jako záskok za redaktorku, která byla na mateřské.

A byla doba tzv. perestrojky. S úsměvem vzpomínám na to, jak se celá léta ze shnilého Západu nesměly vozit časopisy, a náhle změna – nesměly se sem přivážet naopak ruské noviny. Vznikaly tady nové časopisy. A jeden z nich mě požádal, abych pro ně napsala článek o populární hudbě v televizi. Ráda jsem na to kývla. Sedla, psala, a když jsem to dala přečíst manželovi, ohodnotil to jako „čajíček“, nic moc kritického. Ale moje šéfka se to dozvěděla a dala mi ultimátum. Jestli článek nestáhnu, vyhodí mě. Tři dny jsem chodila jako tělo bez duše. Mám, nemám, točí se, netočí, toť otázka. Náhle však cosi v mě řeklo co blbneš, tak tě vyhodí no a co? Pořád to budeš ty. A jakoby mi ze srdce spadl balvan. Nechala jsem se vyhodit. Nejen šéfka, ale asi nikdo v té redakci to nechápal.

Do týdne jsem dostala ještě lepší nabídku na práci v jiné redakci. Taky jako záskok. A pak už přišel listopad 1989.

Ve vesmíru to tak funguje.

Eva Střížovská

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012