Rudé Hrady aneb vídeňská architektura mezi dvěma válkami

Jela jsem s přáteli na kopec Kahlenberg, odkud je krásný pohled na Vídeň. Při cestě tramvají jsem si všimla pozoruhodného komplexu červeně natřených budov, který mně provázel nejméně po tři tramvajové zastávky. Později jsem zjistila, že je to významná stavba z období mezi dvěma světovými válkami, které se také i dnes říká „Rudá Vídeň“.

Sám objekt se jmenuje příznačně „Karl Marx Hof“.Je svou délkou přes 1100 m nejdelší souvislou stavbou na světě. Není ale jediným, je jen jednou z mnoha staveb, kterými Vídeň zahájila tzv. sociální výstavbu, nazvanou Gemeinde Bau, ve které v podstatě pokračuje dodnes. Tehdy, po vzniku 1. Rakouské Republiky byla vídeňská radnice ovládána sociálně demokratickou stranou, která se nezajímala jen o moc politickou, ale měla zájem o životní podmínky pracujících vrstev, což bylo tehdy dáno také zoufalou bytovou nouzí po válce. Výstavbu tzv. sociálních bytů umožnil výnos z nově zavedené daně z nemovitostí. V duchu tehdejších idejí austromarxismu snahy o sociální reformní hnutí směřovaly ke kolektivismu. (I u nás se tato myšlenka realizovala až v padesátých letech stavbou kolektivních domů v Litvínově a Zlíně a ztroskotala později na přirozeném individuálním způsobu života). Na svou dobu velkolepou myšlenku komunální výstavby uvedl ve skutek především starosta Jakob Reumann, jeho následovník Karl Seitz a městský finanční rada Hugo Breitner. Pro projekt byli získáváni architekti zvučných jmen (např. Adolf Loos) a také mladí architekti jako Margarete Schütte-Lihotski. Pro projekt vyvinula úsporné a přehledné uspořádání malé kuchyně, nazvané „frankfurtská“ (podle výstavy na které byla prezentována) a která je vlastně předchůdkyní dnešní moderní kuchyně. Byty byly malé, většinou dvoupokojové s malou kuchyní a neměly koupelnu. Původně disponoval Karl Marx Hof 1.382 byty pro asi 5000 osob, pro něž byly zřízeny 2 centrální prádelny (zv. Waschsalony), dvoje lázně s 20 vanami a 30 sprchami. Krom toho byly v objektu zřízeny dvě školky, poradna pro matky, ambulatorium, zubní klinika, lékárna a knihovna a také v přízemí 25 různých obchodů. Karl Marx Hof nebyl jediný, do roku 1934 vzniklo tak ve Vídni 382 objektů s 65.000 byty pro zhruba 220.000 obyvatel. Samozřejmě tato velkolepá výstavba nezůstala bez kritiky stále sílícího klerikálního fašismu, poukazujícího na to, že kolektivní život v těchto komplexech rozbíjí rodiny a také samozřejmě na to, že jsou koncipovány jako eventuální pevnosti pro protivládní puč. Nazývali je nenávistně „rudými hrady“. Skutečně také se jimi nechtěně a tragicky staly. V únoru 1934 vyprovokovali austrofašisté střet s ochrannými oddíly rakouské sociálně demokratické strany v jejich sídle v Linci a tento střet se okamžitě přenesl do Vídně.

Střediskem obrany se pro příslušníky sociálně demokratické strany staly největší a nejmodernější objekty v Simmeringu a v 19.okrese (Karl Marx Hof), v 21 okrese (K. Seitz Hof a v 22.okrese (Goethe Hof). Vládní jednotky za spolupráce fašistických milicí začaly bloky za pomoci těžkých zbraní dobývat. Bylo improvizováno 6 pancéřových vlaků, které ostřelovaly bloky položené blízko trati, vládní těžké dělostřelectvo pak střílelo před Dunaj na Goethe Hof. Schutzbund, jak se ochranné

jednotky rakouské sociální demokracie nazývaly, byl bohužel mizerně a málo vyzbrojen a také takticky špatně veden, ostatně byli to jen dobrovolníci určení pro pořádkovou službu. Odpor byl po pouhých čtyřech dnech zlomen a s účastníky vzpoury se kancléř Dollfuss vypořádal neobyčejně tvrdě, (11 rozsudků smrti, 1128 pak těžkého žaláře, 10.000 politicky podezřelých osob pak odesláno do zvl. „zadržovacích táborů“. Pozdější historici konstatovali, že likvidace sociálně demokratické strany si nezadala s metodami nacistů. Je třeba dodat, že Ironií osudu byl kancléře Dollfuss zavražděn o pouhé čtyři měsíce později samotnými nacisty při jejich pokusu o skutečný politický převrat v Rakousku. Rudé Hrady slouží po obnově a částečné modernizaci dodnes jako sociální bydlení a jak pravil starosta Karel Seitz v zahajovací řeči při otevírání Karl Marx Hofu v roce 1930 „Když už tady jednou více nebudeme, tyto kameny budou mluvit pro nás.

Jana Probst, Vídeň